Šumava se národním parkem nikdy stát neměla a o tento statut by měla co nejdříve přijít
Ekologické představení s policejní asistencí u šumavské Modravy je v okurkové sezoně pro média vítaným tématem a jen málo lidí nemá na spor o to, zda kácet, či nekácet, svůj názor, který velmi vehementně brání. Leč při podrobnějším zamyšlení se dá celá tahle aféra popsat oním pověstným „jeden o voze, druhý o koze“. Obě strany mají svou nezpochybnitelnou pravdu. A konfrontace těchto dvou navzájem vlastně vůbec nesouvisejících pravd je velmi podstatná a stojí za hlubší diskusi.
Kůrovec je opravdu přirozeným obyvatelem horských smrčin a jeho stravovací návyky slouží k obnově přirozených funkcí tohoto lesa. Ponechání porostů přirozenému vývoji povede k obnově divočiny na Šumavě v její původní podobě a nové generace pralesa budou vůči kůrovcovým kalamitám odolnější a budou také lépe čelit různým meteorologickým katastrofám typu orkánu Kyrill. Národní parky jsou pak po celém světě zakládány a provozovány právě proto, aby ochránily přírodu v její přirozené, člověkem neupravené podobě. Je zcela normální, že se v nich při kůrovcových kalamitách nezasahuje a les si pomůže sám.
Starostové šumavských obcí a jejich obyvatelé však na věc mají jiný názor. Ani s ním nelze příliš polemizovat. Na Šumavě žádný prales, kromě Boubína, neexistuje už tři sta let a oni žijí v kulturní krajině, kde se v lesích vždy kácelo a těžba dřeva zde byla jedním ze základních zdrojů obživy. Dokladů je po celé Šumavě mraky. Od plavebních kanálů na dříví v lokalitách dnes označovaných jako přírodně nesmírně cenné až po názvy obcí, z nichž je zřejmé, že zde všude stály sklářské hutě, které polykaly smrkové dřevo po tisících kubíků. Tetřevi přitom žili v šumavských lesích v dobách, kdy se v nich kácelo, stejně jako dnes, kdy se v nich ve velké části nekácí. A je stejně nespornou skutečností, že obyvatelé Modravy mají stejné právo žít v příjemném životním prostředí a mít za okny zelený les jako každý jiný člověk v této zemi.
Základní otázka sporu tedy zní, zda existuje celospolečenský zájem na obnově šumavských pralesů v podobě z patnáctého století a zda má tento společenský zájem větší váhu než zájem lidí, kteří žijí v regionu, jenž se při naplňování tohoto zájmu stane na mnoho desetiletí nepřívětivou proschlou krajinou, kde bude příležitostí k obživě pro místní obyvatele opravdu pomálu. Autor tohoto textu se netají názorem, že o obnovu divočiny na Šumavě za tuto cenu nestojí. Stejně jako nestojí o obnovu močálů a lužních lesů na Třeboňsku, protože ten Jakub Krčín to tam fakt nezvoral, stejně jako to nevoraly generace šumavských lesníků a dřevorubců.
Šumava se prostě vzhledem ke stavu své přírody a k jejímu osídlení i turistickému provozu národním parkem nikdy stát neměla a o tento statut by měla co nejdříve přijít. Zaslouží si samozřejmě ochranu před nekontrolovaným územním rozvojem obcí, před megalomanskými developerskými projekty a před další činností, která na toto krásné území rozhodně nepatří.
Příležitostí pro radikální aktivisty je mimochodem i na současné Šumavě více než dost. Zvláštní přírodní režim národního parku se však pro tyto hory nehodí. Udělat z nich gigantickou laboratoř pro přírodovědce, které bude výzkum jistě úžasného procesu obnovy divočiny po generace dobře živit, zatímco obyvatelé horských obcí budou vysídleni do budějovických paneláků, je prostě sotva akceptovatelné.
Ekologické inženýrství a budování „ztracených světů“ v krajině užívané a obývané po staletí lidmi je stejně nesmyslné jako sociální inženýrství různých naivních snílků levého i pravého původu a vede v důsledcích k lidským tragédiím. Ono úsměvné heslo „Nech brouka žít“ může mít i v případě Šumavy pro její obyvatele velmi citelné důsledky. A je zajímavé, že těm, kteří tak zuřivě brání vysídlení Horního Jiřetína obranou těžebních limitů, by na Šumavě vysídlení Modravy zřejmě vůbec nevadilo.
Nehledě na to, že nerespektování vlastnických práv v případě soukromých i státních lesů ze strany různých ekologických sdružení a aktivistů je stejně nebezpečné jako nerespektování jakýchkoli jiných vlastnických práv kohokoli kýmkoli. A podle toho by mělo být s lidmi, kteří se takových činů dopouštějí, zacházeno.
