Až nastane oživení, nebude snadné odčerpat z trhu přebytečnou hotovost
Mluvit o nebezpečí inflace se zdá nesmyslné v době, kdy se centrální banky a vlády bezprostředně obávají spíše deflace. Co ale přinese fáze oživení a růstu v zemích, kde vlády v recesi nalijí do ekonomik příliš velké objemy peněz?
Krize, která se do celého světa šíří z USA, nebyla způsobena nedostatkem, ale přebytkem peněz. V krizi se část peněz „vypařila“, protože byly investovány do aktiv, jež se ukázala jako toxická, nebo jako vysoce nadhodnocená. Pokles cen akcií sice pravděpodobně silně přestřeluje, přesto je nepochybné, že krize přinesla zreálnění celkového bohatství – oproti fiktivně nadhodnocené předkrizové úrovni. To se týká bohatství bank, firem i domácností.
V závislosti na míře zasažení krizí nyní ekonomiky nemohou uživit, a ani nepotřebují, všechny existující podniky a banky. Zejména ne ty banky nebo jejich složky, které žily z obchodu s finančními aktivy, odtrženými od potřeb reálné ekonomiky. Je chyba pokoušet se velkými finančními injekcemi zabránit bolestné, ale nutné restrukturalizaci. Přesto se o to zejména v USA vláda snaží. Bude schopna udržet příliv peněz na úrovni, která nevyvolá po ekonomickém oživení silné inflační tlaky? Kdo tyto meze najde a kdo je zaručí?
Jedním z důvodů umělého nalévání peněz do ekonomiky je krize důvěry – „zamrznutí“ úvěrového multiplikačního mechanismu tvorby peněz. Až se důvěra mezi bankami navzájem a mezi bankami a podniky obnoví, obnoví se i úvěrový multiplikátor – a peníze, které ho měly suplovat, bude třeba z ekonomiky zase odčerpat. Nicméně začít ve chvíli oživení po hluboké recesi s restriktivní měnovou a fiskální politikou bude technicky nesnadné a politicky riskantní. Budou toho centrální banky a vlády schopny, nebo raději zvolí cestu růstu inflace, která je navíc pro vládu výhodná, protože „vygumuje“ část jejích dluhů?
Vlády si převážnou část peněz na pomoc ekonomice budou muset vypůjčit ze zahraničí. Velkým a vlivným ekonomikám se to jistě podaří, čímž zkomplikují financování státních dluhů pro všechny ostatní. Porostou úroky, které bude trh z dluhopisů požadovat, poroste jejich očekávaná výnosnost, a tedy i atraktivita, a bude podceněno riziko plynoucí z obrovských objemů vrhaných na trh. Někteří ekonomové už varují, že na trzích dluhopisů se začne vytvářet nová bublina, která může prasknout ve chvíli, kdy jedna významnější země vyhlásí default, tedy neschopnost splácet svůj dluh. V minulosti se „státní bankrot“ již několikrát odehrál. Při vysoké zadluženosti velkého počtu ekonomik by však default jedné z nich mohl vyvolat řetězovou reakci, poháněnou všeobecnou ztrátou důvěry.
Jaký je vztah cenových bublin k inflaci? Měření inflace pomocí indexu spotřebitelských cen, případně s přihlédnutím k cenám průmyslových výrobců, je mezinárodně uznávaná zvyklost – ale je to jen a jen zvyklost. Růst cen na trzích jiných aktiv – akcií, nemovitostí, dluhopisů – není nazýván inflací, nýbrž cenovou bublinou. Bublina může být charakterizována jak růstem cen, tak i nadhodnocením cen velkých objemů aktiv vůči reálně možnému výnosu a vůči skutečnému riziku. Cenová bublina je rodnou sestrou inflace – s tím rozdílem, že zatím zůstává mimo oblast zájmu centrálních bank. Inflaci cen spotřebitelských statků se centrální banky snaží udržet pod kontrolou. Cenové bubliny na trhu jiných aktiv až dosud nechávaly „narůst a prasknout“. Část amerických ekonomů za to kritizovala Fed již po prasknutí „bubliny informačních technologií“ v USA. Požadovali tehdy rozšíření definice inflace – nebo alespoň pozornosti Fedu – i na další cenové okruhy. Fed jejich volání odmítl. Následkem toho byla jeho měnová politika v následujících letech příliš volná a nereagovala na narůstající hypoteční bublinu. Pomohla tak odstartovat dnešní finanční krizi.
Důsledky nadměrného přílivu peněz do ekonomiky tedy mohou mít nejen tu podobu, která spadá do tradiční definice inflace, ale i tu, která je sice nazývána jinak, ale ve svých důsledcích není o nic méně devastující.
