Vláda může investiční aktivitu firem docela výrazně ovlivnit, aniž by ji to stálo velké peníze
Můj bývalý učitel mikroekonomie Marius vysvětloval - jako každý dobrý pedagog -látku na názorných příkladech včetně příběhu vlastní rodiny. „Co myslíte, jak jsem se dostal do Ameriky? Přes Izrael. Jak jsem se ale dostal do Izraele? Protože rumunské Židy postupně soudruh Ceausescu rozprodával, asi patnáct set ročně, tři tisíce za kus, děti za polovic. Vdolarech a jedině cash“ prohlásil můj učitel a poznamenal, že „karpatský génius“ prodával své Židy v přepočtu na stálé ceny o dost levněji než plantážníci z Charlestonu v Jižní Karolíně svoje otroky v polovině 19. století.
Rumunský komunistický diktátor Nicolae Ceausescu výměnou za hotovost v konvertibilní měně umožnil v letech 1968 až 1989 odjezd do Izraele asi čtyřiceti šesti tisícům rumunských Židů, přičemž celkový účet za tohle období dosáhl podle hodnověrných pramenů 112,5 milionu dolarů. Tento bizarní příběh nejenže potvrzuje klasickou hlášku z filmu Pupendo, že „valuty mají soudruzi skoro stejně rádi jako Lenina“, ale také že o pružnosti nabídky či poptávky máme v Česku i zaručeně čerstvé, přitom zcela lokální důkazy. Jedním z těch, které jsou makroekonomicky významné, je zajímavý vývoj soukromých investic, které by se podle klasických pouček měly vyvíjet v závislosti na ekonomickém cyklu, úrokových sazbách, kurzu měny a dalších ekonomických veličinách, a to jak pozorovaných, tak očekávaných. Ne tak v Česku, kde se ukazuje, že vláda ve skutečnosti může investiční aktivitu firem docela výrazně ovlivnit, aniž by ji to (zatím) stálo velké peníze. Více než v Maďarsku nebo Polsku, ale i dalších nových členských zemích se totiž právě u nás projevuje, že firmy při rozhodování o investicích přihlížejí nejen k investičnímu cyklu, technologické změně, očekávanému vývoji poptávky nebo konjunkturnímu cyklu, ale i k dostupnosti evropských dotací.
Takže tady máme další cyklus, jehož fáze jsou dány čistě rytmem bruselského plánování. Věc je natolik výrazná, že má makroekonomickou dimenzi, silnější než například vliv měnového kurzu. V Česku o to více, o co silněji se kumulovaly zdroje až do samotného posledního roku, tedy 2015, kdežto třeba v Polsku bylo čerpání fondů přece jen rovnoměrnější. Žádná z nových členských zemí sice nenaplňuje byrokratický ideál rovnoměrnosti a předvídatelnosti, nicméně žádná z nich od něj není vzdálena víc než Česko. Ekonomický ideál nespočívá v rovnoměrnosti, v rozdělení koláče na stejné dílky ajejich postupné konzumaci, ale naopak v maximální pružnosti tak, aby bylo možné je čerpat tehdy, kdy by byl jejich hospodářský přínos nejvíce zapotřebí - když jsou úvěry obtížně dostupné, reálný úrok drahý a ekonomika vázne.
Vytvářet v ekonomice nějaká dodatečná byrokratická úzká hrdla je vždycky špatně - z definice. Ledaskdo by řekl, že investovat v závislosti na tom, nakolik se váš podnikatelský záměr zdá dost sexy nějakým úředníkům, kteří ze zákona nesmějí podnikat, je skoro oxymóron.
Zároveň se žádné vládě nechce nechat peníze nevyčerpané, když už tady jsou, že… Když ovšem byrokratický dotační cyklus ještě zesiluje důsledky české fiskální politiky, která téměř nikdy nedovedla být proticyklická, pak je to na pováženou. Negativní vliv dotační páky nastupuje tehdy, když se všechny cykly shodou okolností překrývají a vzájemně zesilují svoje účinky. Jinak řečeno, nevadilo tolik, když se v době vrcholné konjunktury evropské fondy nečerpaly, jeden by řekl naštěstí, ale byly by se velmi hodily v době prudkého poklesu v roce 2009. Naopak v roce 2015 přitápělo čerpání pod kotlem, aniž by to ekonomika potřebovala. Chtít po úřadech, aby s evropskými fondy pracovaly jako s proticyklickým nástrojem, je naivní požadavek.
Tak snad aspoň trochu rovnoměrněji kdyby to š l o . •
O autorovi| Miroslav Zámečník, zamecnik@mf.cz
