Vzpoura dnešních ikonoklastů má tedy dvojí cíl: míří na totemy paměti, překresluje a přepisuje jejich význam, ale cílí také na jejich smysl a odmítá je jako nepřípustnou a nefunkční heroizaci. Přepisování či překreslování dějin skrze veřejnou sochu, zhmotnělou minulost svého druhu, není nic nového. V nově ustavené české společnosti probíhá od začátku, od revolučních nápisů z listopadu 1989 přes Růžový tank po dnešního Churchilla-Rasistu. Potlačuje významy vyzdvižené, zdůrazňuje významy zapomenuté či záměrně potlačené, je to tedy specifická hra s dějinami, nikoli boj o jejich pravý obsah či pravdu. Dějiny se tu odhalují v podobě nikdy nekončícího procesu přepisování či překreslování, a to nikoli pouze podle logiky vítězů, ale z podstaty věci. Dějiny, to nejsou nějaké soubory faktů a jejich výkladů, nýbrž neustálá snaha si tyto fakta a výklady nějakým způsobem přivlastnit tak, aby se staly součástí našich já.
Je vcelku pochopitelné, že někdo dnes nechce, aby se součástí jeho já nebo já jeho dětí stalo veřejné oslavování někoho, kdo považoval některé lidi za méněcenné, a dokonce jim to dával ve svých politických funkcích dost bolestně najevo. Ve veřejném prostoru se ale nebojuje jen o práva individuálních já a o jejich identitu, ale zápasí se i o něco takového, čemu se říká MY. Strhnout pomník je to nejmenší, je to chvilka, co naopak trvá zatraceně dlouho, je veřejná rozprava, dnes spíše hádka o to, k čemu takové bourání je, co tím získáme a na čem společném, na jakých symbolech, spojovnících, jsme schopni se vůbec domluvit. Dějiny jsou vyjednáváním smyslu, k čemuž samotné zbourání či odmítnutí nestačí, mimo jiné proto, že kolektivní paměť a vědomí pracují s velkým zpožděním a rychlé pohyby rukou strhávajících kameny a kov z piedestalů s nimi jen tak nepohnou.
Je-li ale vzpoura proti pomníkům zároveň odmítnutím vyjednávání smyslu dějin pomníkového typu, tedy budování kamenné, železné, více méně pohyblivé muzejní paměti, je na místě se ptát, jakými jinými cestami budeme hledat smysl dějin tak, aby se viditelně a slyšitelně zapisoval do kolektivní paměti, jejíž jsme všichni součástí. Emancipační pohyb postkoloniálního myšlení přepisuje dějiny útlaku na dějiny osvobozování, to ale neznamená, že zbouráním sochy či novou legendou (popiskem) nastříkanou na podstavec je pro jednou hotovo. Právě nastříkaný vysvětlující nápis na podstavci nebo růžová na ruském tanku dobře ukazují, že jde jen o provizorní gesta, pod nimiž dál žijí i jiné dějiny, které skrze nátěry a radikální odmítnutí mluví a jednají a že dokonce je záhodno, abychom je nechali všechny spolu mluvit a přít se o smysl. Pokud se shodneme alespoň na tom základním, že nějaké MY k životu potřebujeme.
Po konci velkých vyprávění ve 20. století měla přijít doba
post-dějinná, v níž se definitivně vymaníme z nekonečných bitev o to,
který výklad dějin je správný, protože smysl lidského počínání nemá žádný
absolutní úběžník, k němuž by se dalo mířit, žádnou míru, horizont
horizontů, Boha. Moderní technologie, pracující s rychlostí světla,
smrskly dimenze času do jednoho velkého teď, které dějiny zbavují smyslu,
protože minulost i budoucnost toto teď nijak nepřekračují. V době po
dějinách není prostě na dějiny čas.
Spor o pomníky je tak anachronickým pohybem, který
do naprogramované reality učících se algoritmů a chytrého manažerství sebe
sama vnášejí minulý závan hledání smyslu jako pohybu, který propojuje
individuální a společenské v tom, čemu se říká politická svoboda. Nechme
proto ty staré sochy stát, ať konečně mluví. Třeba se to díky nim naučí i MY.
