„Мы от вас никогда не откажемся!
никогда!!! My se vás nikdy nevzdáme! Nikdy!!!” hřímá Leonid Brežněv v
podání skvělého Oleksandra Ignatuši v dílu televizní
série České století z roku 1968.
Právě tato scéna se mi vybavila, když jsem
sledoval, co se v Česku v posledních dnech děje. Tři čeští politici mají
policejní ochranku, jeden z nich se dokonce musí skrývat v neznámém úkrytu.
Podle oficiální verze kvůli ruskému diplomatovi, který před pár dny do Prahy
přicestoval s kufříkem plným smrtícího jedu ricin.
Rusy rozpálily do ruda tři kousky českých
komunálních politiků. Starosta pražských Řeporyjí Pavel Novotný (ODS) prosadil
vznik pamětní desky Ruské osvobozenecké armádě, takzvaným Vlasovcům, kteří v
květnu 1945 výrazně pomohli osvobodit Prahu od německých vojsk ještě před
příjezdem Rudé armády. Vlasovci jsou přitom v Rusku považováni za válečné
zločince kvůli jejich boji proti bolševikům a předchozí spolupráci s
nacistickým Německem.
Pražský primátor Zdeněk Hřib (Piráti) zase
prosadil přejmenování náměstí Pod Kaštany v Praze 6, kde sídlí ruská ambasáda,
na náměstí Borise Němcova, kritika Putinova režimu zavražděného v Moskvě před
pěti lety.
A do třetice starosta Prahy 6 Ondřej Kolář
(TOP 09) prosadil odstranění sochy sovětského vojevůdce Koněva, která byla
vztyčena v roce 1980 jako „poděkování za osvobození”. Koněv přitom v květnu
1945 přijel už do prakticky osvobozené Prahy, a to i díky Vlasovcům.
Měla podle vás být socha maršála Koněva odstraněna?
Přímým důsledkem příjezdu Koněva a jeho
armády bylo naopak zatýkání československých občanů ruského původu, kteří
uprchli z Ruska po bolševické revoluci v roce 1917. Zatčen a odvlečen byl 12.
května 1945 i československý generál Sergej Vojcechovský, legionář, velitel I.
armády během Mnichovské krize a protektorátní odbojář. Zemřel v gulagu v roce
1951 oficiálně na „sešlost věkem“.
Rusko vůbec nedokáže překousnout, že si
jeho někdejší gubernie dělá, co chce. A nezmůže s tím nic ani Moskvě nakloněný
český prezident Miloš Zeman, ani nejbohatší Čech Petr Kellner, jehož obchody s
Ruskem by podle mínění některých politiků a byznysmenů možná měly být nadřazeny
nad národní zájmy Česka.
Taková míra svobody je pro vojenské
totalitní myšlení ruské generality nepochopitelná. Proto zoufalý ministr obrany
Sergej Šojgu vyzývá alespoň k trestními stíhání Koláře a další českých politiků
na ruském území a vysílá agenta s jedem, který má očividně sloužit jako
varování.
Slova ministra zahraničí Tomáše Petříčka o tom, že pokud se něco zmíněným komunálním politikům stane, vyvodí z toho česká strana „adekvátní reakci”, jsou stejně bezzubé jako prohlášení premiéra Andreje Babiše o tom, aby se Rusko nevměšovalo do českých záležitostí. Je to zoufale málo a Česko by mělo přejít od slov k činům. Třeba konečně výrazně zredukovat početnou ruskou diplomatickou misi, na jejíž zpravodajské cíle dlouhodobě upozorňuje ve svých zprávách BIS.
A pak je tu Čína, další mocnost, která si
myslí, že si v Praze může dělat, co si zamane. A to především
díky novodobým kolaborantům z řad nikým nevolených hradních úředníků.
Mynář s Nejedlým už tady několik let obchodují s českými národními zájmy za
tichého přihlížení voličů. I proto si pak čínský velvyslanec dovolí vyhrožovat
předsedovi českého Senátu Jaroslavu Kuberovi, který zřejmě i kvůli tomuto
nátlaku brzy poté dostal infarkt, jemuž následně podlehl.
Troufám si tvrdit, že Česko za posledních
30 let nebylo v takovém područí východních autoritářských režimů. Zatímco
značná část české politické scény straší tím, že postupně přicházíme o
suverenitu kvůli svému členství v Evropské unii, my
se potichu stáváme poslušnými vazaly Východu. Rusko a Čína se tu
začaly chovat jako doma. I když se nás nikdy nevzdají, my bychom se jim vzdát
rozhodně neměli.
