Komentář
Záložny dokazují, že umějí své problémy řešit samy a že k tomu nepotřebují necitlivé a hrubé zásahy státní moci, ale spíše dobrý nový zákon. Tuto větu pronesl ve čtvrtek 4. října výkonný prezident České asociace záložen Richard Mandelík. V tentýž den postihla nucená správa 1. družstevní záložnu Ostrava, s 25 tisíci členy a 3,5 miliardy korun vkladů největší a zároveň nejstarší spořitelní družstvo v České republice. Následně Mandelík prohlásil, že únik informací o nucené správě před jejím zavedením je politickým útokem na úvěrová družstva.
V obojím má spiritus agens novodobých kampeliček tak trochu pravdu. A to i přesto, že tvrzení o načasování politické akce do období prodeje České spořitelny zavání klasickou českou paranoiou, říkající, že všechno dělá někdo někomu naschvá l a všechno souvisí s privatizací. Zároveň jsou však obojí prohlášení drzostí, neboť na podobě současného zákona má právě Mandelík lví podíl.
Stalo se už tradicí v českých krajích, že pro to, co nikdo nechce, se schválí taková legislativa, aby to prostě nemohlo fungovat. Zhruba před půl rokem přišel Mandelík s myšlenkou na úpravy zákona, které by zamezily určitým druhům podnikání přes dceřiné společnosti a vytvořily garanční fond pro pojištění vkladů. Snaha jistě chvályhodná. Otázka však zní, proč s něčím takovým nepřišel Mandelík už v době, kdy jako poslanec kampeličky - často nazývané mandeličky - ve sněmovně prosazoval? A proč například jeho návrh zákona nařídil dozor ministerstvu financí, které se už tolikrát vyznamenalo nečinností na kapitá lovém trhu? Ne že by ČNB sklidila za svůj bankovní dohled ovace, rozhodně tomu bylo naopak. Ale přece jen nasbírala určité zkušenosti, na rozdíl od ministerstva, jehož hlavním úkolem v oblasti dozoru nad čímkoliv bylo nedělat nic.
ČNB ale o existenci kampeliček příliš nestála. Není divu. Zakládaly se v obcích proto, že někdo měl přebytek peněz a někdo jiný je potřeboval. Jejich smysl více méně pominul. Určitě po ní netoužili ani ti, kteří lobbují ve prospěch velkýc h bank. A tak zákon dopadl, jak dopadl. Právě v tom má Mandelík pravdu. Jen by ji asi neměl říkat on, který se na přípravě stávající legislativy podílel výraznou měrou. Dnes by mohl úvěrovým družstvům a celé ekonomice možná pomoci, kdyby se zasadil o vyvedení všech dozorů ze stávajících institucí a vybudování jejich zcela nové struktury. Kdyby nic jiného, rozhodně by takové legislativní zemětřesení pomohlo uvolnit z funkcí některé téměř neodvolatelné vrchní dozorce.
