Příštím šéfem ECB se pravděpodobně stane Mario Draghi
Když už v Evropské unii na něco konečně kývnou i Němci, obvykle to znamená, že je o věci rozhodnuto. Od minulého týdne se tak zdá být jasné, že novou tváří Evropské centrální banky bude současný guvernér italské národní banky Mario Draghi. Kancléřka Merkelová z toho sice rozhodně nebude skákat radostí – už proto, že Itálie není zrovna vzorem hospodářské šetrnosti – nakonec ale pravděpodobně umožní jeho zvolení. Otázkou zůstává, co to znamená pro celou eurozónu a pro budoucnost společné evropské měny jako takové.
Ten pravý
Mario Draghi rozhodně nebyl kandidátem číslo jedna od začátku debaty. Jako o nejžhavějším želízku v ohni se už více než rok hovořilo o Alexu Weberovi, šéfovi německé Bundesbanky. Ten ale před časem bez vysvětlení kandidaturu stáhl a podle všeho se chystá rezignovat i na své domácí posty. A raději, než aby se za cenu dlouhých vyjednávání začal hledat nový, pro všechny přijatelný Němec, sáhlo se po Draghim. Italský bankéř po pravdě nebyl velkým favoritem. To však ani zdaleka neznamená, že by se nad jeho zkušenostmi dalo mávnout rukou. Třiašedesátiletý ekonom se stačil už na začátku kariéry probojovat do pozice výkonného ředitele Světové banky ve Washingtonu, aby se později vrátil do rodné země jako hlavní správce italské státní pokladny. V pozici, která by se dala přirovnat k bývalému postu Eduarda Janoty na ministerstvu financí, prožil bouřlivá devadesátá léta a stal se jedním z hlavních iniciátorů ekonomických reforem. I když se v italské vládě vystřídaly pravice s levicí, málokdo si dovolil vyměnit Draghiho za vlastní politickou loutku. Také díky tomu se mu podařilo upravit legislativu finančních trhů. U nich zůstal i během krátkého výletu do privátního sektoru, kdy pracoval v evropské odnoži investiční banky Goldman Sachs. Z výše popsaných důvodů se skutečně zdá být tím nejpříhodnějším pro funkci hlavního správce evropské společné měny. „Mario Draghi je ten pravý člověk pro tento post,“ prohlásil například týdeník The Economist. Události posledních pěti let pravděpodobně přinesou centrálním bankéřům mnohem složitější úkoly, jejichž součástí bude právě zkrocení finančních trhů. Tím je myšlen nejen přísný dohled na neposedné banky a všemocné investiční kolosy, ale také sebevědomé vystupování v ranních zprávách těsně před tím, než se otevřou burzy. Současný šéf ECB se tomuto trendu sice pokoušel s jistou úspěšností přizpůsobit, trhy ale nejsou hloupé a často prohlédly šarádu, která se za prohlášením evropských představitelů skrývala (například během řešení dluhové krize Řecka). Hodit se budou i Draghiho zkušenosti z veřejné správy. Uřídit politické koloseum v podobě výkonné rady ECB, v níž zasedají představitelé všech centrálních bank eurozóny, rozhodně není jednoduchý úkol. Jeho pověst skrytá pod přezdívkou „Super Mario“ v tomto ohledu vzbuzuje přinejmenším optimismus. Kdo se ovšem rozhodně neraduje, jsou naši západní sousedé. Němci dokonce z Draghiho potenciálního vítězství cítí takovou pachuť, že by z toho celá eurozóna mohla mít v budoucnu potíže.
Německé trauma
Není žádným tajemstvím, že projekt eura vznikal pod taktovkou Němců. Ti se totiž museli vzdát veleúspěšné západoněmecké marky a díky tomu si mohli částečně diktovat podmínky. Ne náhodou sídlí ECB ve Frankfurtu a ne náhodou přijala také typicky německou finanční architekturu. V ní má centrální banka svatý úkol – krocení inflace. Všechno ostatní stojí v pozadí, a pokud by činnost centrální banky mohla jen trochu zvýšit inflační tlaky, je to považováno za svatokrádež. A přesně takové svatokrádeže se ECB v čele s Francouzem Trichetem poslední dobou dopouštěla, když „zaprodala“ svou nezávislost a připojila se k záchraně zadlužených jihoevropských států. V rámci ní nakupovala den co den jejich dluhopisy, za které utratila v přepočtu už dva biliony korun. Představitelé Německa z toho obecně nikdy příliš velkou radost neměli, stejně jako z celého záchranného plánu, na který právě jejich země musela přispívat nejvíc. Na návrat ECB do německých rukou se tak čekalo jako na smilování. Weberova rezignace ale vše změnila. „To všechno musí přijít právě ve chvíli, kdy Němci ztrácejí víru v euro a cítí se spíš jako jeho hlavní sponzoři,“ posteskl si týdeník Spiegel ve svém úvodníku. O svém vypovídá také fakt, že hlavním podporovatelem Draghiho je francouzský prezident Nicolas Sarkozy, kromě jiného zastánce drahých záchranných balíčků v průběhu evropské dluhové krize. Němci zkrátka tuto politickou bitvu prohráli a určitě to nepřispěje k jejich ochotě držet eurozónu dál pohromadě. Na druhou stranu, ne každý německý nápad je dobrý. Naši západní sousedé v poslední době tlačí na zvyšování úrokových sazeb eura. Tím by sice bravurně zkrotili inflaci, která v poslední době v eurozóně vybujela až na 2,8 procenta, vyšší sazby na druhou stranu ještě prohloubí potíže zemí, jako je Řecko, Portugalsko nebo Irsko. Těžko říct, nakolik dosazení Itala do čela ECB politiku zvyšování sazeb ovlivní, zcela jistě ale pomůže ony jestřábí tlaky zpomalit. „Zvyšování sazeb je v tuto chvíli příliš předčasné, je to od ECB chyba,“ prohlásil v rozhovoru pro televizi CNBC například známý ekonom Nouriel Roubini. A není sám. Zatahování za brzdu v době evropské dluhové krize kritizuje spousta odborníků, včetně například nobelisty Paula Krugmana. Co se ovšem nedá přejít úplně bez komentáře, je skutečnost, že ve vrcholných evropských institucích získají Draghiho jmenováním ještě větší vliv jižní státy unie – předsedou komise je Portugalec Barroso, viceprezidentem ECB je další Portugalec Vítor Constâncio. Bez ohledu na Draghiho osobní kvality se musíme ptát, zda je dobře, že Evropu ve stále větší míře řídí představitelé nejproblémovější oblasti, zatímco střední Evropa, ale také země jako Švédsko nebo Finsko vliv ztrácejí.
