euroGlosa Od vstupu Lisabonské smlouvy v platnost jsou europoslanci čím dál smělejší. Rozrostly se jejich pravomoce, nabobtnal pocit důležitosti. Do konce pětiletého mandátu jim však zbývá nyní něco málo přes rok. Třebaže je to zdánlivě hodně, pomalu se začíná Bruselem šířit nervozita.
Především je potřeba se výrazněji vymezovat. Jednak vůči oponentům z „nepřátelských“ frakcí, jednak vzhledem ke konkurenci z vlastních řad, která by do bohatě polstrovaných křesel příští rok v létě ráda zasedla. Třeba na úkor současného osazenstva.
Židlí k uchvácení bude ovšem méně. Po vstupu Chorvatska sice dočasně jejich počet vzroste až na 766, jenže po volbách bude muset klesnout na smlouvou předepsaných 751. Jakým zemím křesla zákonodárci škrtnou, není rozhodnuto. K mání ale je návrh ústavního výboru, o němž tuto středu bude rozhodovat celý parlament. Podle něho by Česko bylo jedním ze dvanácti států, jimž by euro poslanců ubylo. Na místo 22 by jich mělo být po roce 2014 jedenadvacet.
Zatímco pro řadu europoslanců bude ve zbytku mandátu klíčové zapracovat na udržení vlastní židle, sbor se jako celek bude chtít vyhranit vůči ostatním institucím. Vzájemné poměřování svalů s členskými státy, s nimiž mají zákonodárci ve většině evropských legislativ spolurozhodovací moc, je k vidění už delší dobu. Půtky působí častěji jako střet o vymezení teritoria než jako boj o obsah projednávaného.
Otázkou je, nakolik toto poměřování zasáhne i tak zásadní otázky, jako je podoba dlouhodobého rozpočtu Evropské unie na roky 2014 až 2020. Na jeho úsporné verzi se před časem po tvrdém boji shodly členské země. Ale šéf Evropského parlamentu Martin Schulz označil dohodu za těžko přijatelnou. Aby ne. I jemu jde o křeslo. A zbývá mu také něco málo přes rok.
O autorovi| TOMÁŠ PIRKL, spolupracovník redakce, Brusel
