Je to vesměs frustrující zážitek sledovat, jak se v českém žurnalistickém prostředí rozšiřuje vliv dlužníků a jak se jim daří zcela převracet přirozené názory veřejnosti na to, co je správné a co je špatné. Dospělo to tak daleko, že ten, kdo dluží, má v médiích nepoměrně větší prostor i nepoměrně větší sympatie než ten, kdo se ho snaží – podotýkám právními a zákonnými prostředky – donutit k zaplacení dluhu.
Tvorba politického prostředí.
Tento stav stojí za hlubší analýzu. Již jenom proto, že nepřátelsky naladěná média se pro společnosti spravující a vymáhající dluhy stávají novým ekonomickým fenoménem v jejich oblasti podnikání. Změny v postojích veřejnosti jsou tak silné, že v budoucnu by mohly do jisté míry ovlivnit i hospodářské výsledky správcovských společností. Nepřesná a zkreslená medializace konkrétních případů totiž vytváří složitou situaci pro věřitele, v níž mnohdy pouze obtížně mohou postupovat proti dlužníkům všemi legálními prostředky, neboť jim hrozí překroucení jejich kroků, poškození image firmy a další následné potíže. Navíc média a veřejné mínění mají vliv na celkové politické prostředí, což je parametr pro správcovské společnosti poměrně důležitý. Což nás přenáší do obecné úvahy, nakolik jsou nyní v naší mediální době reálné ekonomické procesy ovlivňovány virtuální realitou sdělovacích prostředků.
Fenomén sympatie.
Asi naprosto nejjednodušší důvod silného postavení dlužníků je zcela prostý princip sympatie. Je to standardní lidská vlastnost fandit „slabšímu“, a pokud se správně „uchopí“, může být v rukou dlužníků mocnou zbraní. Stačí správně vystavět příběh tak, aby vzbudil právě ony sympatie.
Například Alexandr Seidl, spolumajitel společnosti Česká správa nemovitostí, ale také Nemocnice Vrchlabí a dalších společností toto umění ovládá tak, že by ho mohl přednášet. Jeho mediální obraz je asi takovýto: Čestný podnikatel, který si svoje první peníze vydělal během emigrace, chtěl zaplatit poctivě svoje dluhy. Ale protože všichni okolo dělají nepochopitelná, zkorumpovaná a vůbec podivná rozhodnutí, on vlastně neví, komu má zaplatit, kolik, kdy, a je z toho upřímně nešťastný. Takto ho vykreslil časopis Týden a také reportáže České televize, s podobným image se mihnul i velkými deníky a dalšími médii. Navíc se snaží tvářit, jako by byl vlastně obchodník v malém, téměř drobný podnikatel, kterého dusí stát a následně soukromí správci pohledávek, a tudíž fakt, že zaplatit chce, je pro něj téměř existenční rozhodnutí.
Tento vliv fenoménu sympatie je tak silný, že se žádný z novinářů, kteří stihli tuto jeho image tak či onak podpořit, nikdy nezeptal na naprosto elementární otázky: proč pan Seidl svoje dluhy nezaplatil již dávno, když je zaplatit tak upřímně chce? Dále: jaký má vlastně majetek a v jakém vztahu je objem jeho jmění k zmíněným dluhům? A také čeho vlastně chce dosáhnout tím, že svůj prefabrikovaný příběh na potkání vypráví?
Fenomén ztráty soudnosti.
Jsme tím u druhého aspektu, který je složitější i závažnější. Naposledy byly definovány otázky, které jsou tak elementární, že by měly být automatické i pro začínajícího novináře bez jakýchkoli zkušeností – i kdyby jeho sympatie k neplatiči byly, jak chtějí velké. Proč tedy nebyly položeny, případně pokud byly, proč nebyly zmíněny odpovědi?
Zde je potřeba říci, jaké ty odpovědi vlastně jsou. Pan Seidl, či lépe – firmy jím ovládané - se snaží vyhnout odpovědnosti za své závazky dlouhodobě. Od roku 1998 se soudí s Českou konsolidační agenturou (nejprve pochopitelně s její předchůdkyní Konsolidační bankou). Za tu dobu využily tyto firmy veškeré zdržovací taktiky a právní kličky, aby se svým povinnostem vyhnuly. A konečně čeho chce dosáhnout? Zjevně jediné věci, totiž aby znejistěl právní postavení ČKA i EC Group a aby v takové situaci dosáhl dalších odkladů povinnosti zaplatit, případně aby si vynutil „zvláštní“ nakládaní se svými závazky.
Tato fakta a motivace nikdy nebyly v souvislosti s panem Seidlem uvedeny, což lze ze strany novinářů nazvat fenoménem ztráty soudnosti. Lze se pouze dohadovat o tom, zda tato ztráta byla zapříčiněna nízkou profesionalitou konkrétních lidí či něčím jiným. Nicméně pro dopady na realitu to ani není tak podstatné.
Fenomén pokřivení reality.
Zjevně tu vzniká silné pokřivení reality v tom, jak se odráží ve sdělovacích prostředcích. Jsou otočeny pojmy v jejich tradičních morálních aspektech. Ten, kdo se vyhýbá povinnosti, je oslavován. Ten, kdo se ho snaží donutit k plnění povinnosti, je skandalizován. Aby bylo toto obrácení pozic maskováno, protože přece jenom běžného občana poněkud tahají za uši, jsou do konkrétních případů zatahována vhodná či upravená fakta, která s nimi ovšem nemají nic společného. Donekonečna se tak opakují stejně prázdné nesmysly – v případě blokových prodejů pohledávek například tvrzení, že kupec získal jednu konkrétní položku za určitou sumu a s ní je pak porovnáván výnos.
V případě jednoho z dluhů pana Seidla je to například tvrzení, že jeho devítimilionový závazek získala EC Group za 800 tisíc korun. Znovu tu vidíme stejnou ztrátu soudnosti (čert ví, čím motivovanou). Neboť každý novinář i občan této země se může velmi snadno dozvědět, že kupec získal pohledávky v objemu 39 miliard za 3,4 miliardy korun, což je zhruba za oněch devět procent. Nicméně jednotlivé položky žádnou „cenu“ nemají, oceněn byl celý balík najednou. A jednotlivé položky pak mají výnosnost od sta do nula procent – podle situace. Jenom na okraj – v době, kdy byl balík z ČKA prodáván, nebyly ještě v nekonečných sporech s panem Seidlem pravomocné rozsudky. Pokud by zvítězil, pak by výnosnost z jeho závazků byla nula. Asi by nepřišel za EC Group a nechtěl by dobrovolně zaplatit těch devět procent, aby kupec nebyl škodný…
Několikrát jsem naznačil, že by bylo zajímavé vědět, proč se novináři chovají tak, jak se chovají. Byly to temné narážky. Ale třeba toto všechno neštěstí žurnalistiky opravdu plyne z nedostatku vzdělání a zkušeností. Jak dlouho totiž novináři šokovali každého ekonoma neustálým překvapením na prvních stránkách svých listů, že mzdu nižší než průměrnou bere většina zaměstnanců. Trvalo to roky, než se jim do hlavy zakotvilo vědomí, že to je prostá matematická zákonitost.
Ať jsou ale důvody jakékoli, pravdou zůstává, že novináři zabývající se ekonomickou oblastí prostě vědomě či nevědomě pokřivují silně realitu – přinejmenším tím, že píší o určité oblasti lidské činnosti, aniž by respektovali její pravidla, zákonitosti a obecně také fakta.
Odpovědnost? Ale ne…
Pan Seidl a oblast pohledávek jsou pouze jedním příkladem o tom, jak novinářské fenomény, tedy virtuální realita médií, dopadají na realitu faktickou. Přitom z dlouhodobé zkušenosti vyplývá, že apelovat před novináři na jejich odpovědnost nemá žádný smysl. Jsou přece „hlídacími psy demokracie“, každé upozornění na nesprávná fakta je označeno za vměšování se do oblasti „svobody informací“. Novináři totiž vnímají svět jako hřiště, na němž proti sobě bojují ti zlí, proti našim dobrým. A když si z jakéhokoli důvodu někoho zařadí mezi dobré, má mediálně vystaráno.
Celkem by mě to nerozčilovalo nebýt toho, že podobné situace se dotýkají různorodých ekonomických subjektů a ovlivňují jejich výsledky. Zpočátku třeba jen nepatrně tím, že přidělávají práci, později však mnohdy velmi masivně a silně. Tady přestává legrace.
Stejný model funguje také opačně. Stačí například zavzpomínat, jak dlouho se dařilo mnohým neúspěšným privatizátorům maskovat fakt, že jejich společnosti směřují k úpadku. A to především díky spřízněným novinářům a jejich ochotě pořád dokola tisknout pokroucené nesmysly. Nemysleme si, že to stejné se neděje i nyní.
