Podle jakého zákona je nutné na daňovém dokladu mít napsáno „Daňový doklad“, když zákon o DPH takovou věc u náležitostí daňového dokladu nezmiňuje?
1. Podle jakého zákona je nutné na daňovém dokladu mít napsáno „Daňový doklad“, když zákon o DPH takovou věc u náležitostí daňového dokladu nezmiňuje?
2. Pokud daňový doklad neobsahuje některou z náležitostí podle zákona, ale obsahuje všechny náležitosti povinné pro zjednodušený daňový doklad, je možné jej automaticky považovat za zjednodušený?
3. Je možné daňový doklad s uvedeným jiným příjemcem považovat pro jeho skutečného adresáta za zjednodušený?
4. Paragraf 26 odstavec 5 zákona o DPH stanoví: „Za správnost vypočtené výše daně pro účely odpočtu daně ze zjednodušeného daňového dokladu (…) odpovídá plátce, pro něhož se zdanitelné plnění uskutečňuje, i když je na těchto dokladech výše daně uvedena (…).“ Takže podle mě každý zjednodušený daňový doklad si prostě z celkové částky přepočítám a do účetnictví zapíšu svůj výpočet základu a daně – nebudu tedy přihlížet k nadbytečným informacím na dokladu nad rámec povinných náležitostí?
Robert Rameš R2 Software
1. Daňový doklad je termín, který obsahuje pouze zákon o dani z přidané hodnoty. Zákon obsahuje úplný výčet náležitostí, které musí daňový doklad obsahovat. Mezi povinné náležitosti dokladu však nepatří jeho označení (pojmenování). Pokud bude doklad bez označení nebo bude nazván například jako „faktura“, ale jinak má všechny náležitosti daňového dokladu, je automaticky považován za daňový doklad.
2. Zjednodušený daňový doklad je možné vystavit pouze na prodané zboží či poskytnutou službu v hodnotě do 10 000 korun včetně daně. Pokud by tedy na dokladu chyběla některá náležitost, která není u zjednodušeného daňového dokladu vyžadována, je možno jej považovat za zjednodušený v případě, že částka na něm uvedená nepřekračuje uvedený limit. Z hlediska nároku na odpočet DPH nejsou rozhodující formální náležitosti daňového dokladu, ale podstata plnění, se kterým doklad souvisí. Pokud tedy na určitém dokladu chybí některá ze zákonných náležitostí, neznamená to automaticky, že bude považován za neplatný. Oprávněnost nároku je však nutno prokázat v daňovém řízení. Dodavatel může být za opakované vystavování daňových dokladů, které neobsahují všechny zákonné náležitosti, správcem daně pokutován.
3. Takto by bylo možné teoreticky postupovat pouze v případě, že by částka uvedená na dokladu nepřekročila 10 000 korun včetně daně. I v tomto případě však existuje riziko, že nárok odběratele na odpočet bude zpochybněn správcem daně.
4. Váš závěr je správný, tj. za výpočet daně na základě zjednodušeného daňového dokladu odpovídá jeho příjemce. To platí i v případě, že dodavatel sám na doklad kromě částky celkem uvede i základ daně a daň. Správci daně však obecně akceptují i postup, kdy příjemce daňového dokladu nárokuje daň ve výši uvedené na zjednodušeném dokladu dodavatelem, neboť tento postup je v praxi relativně častý (například u maloobchodních řetězců).
Pavel Klein daňový poradce, Mazars
