Nejistota místo zjednodušení

Už léta slýcháme z úst politiků, že by se měla zjednodušit daňová soustava. Opak je pravdou

Nejpodstatnějšími znaky dobře fungující daňové soustavy jsou její jednoduchost, stabilita a předvídatelnost. Jednou z mála věcí, které jsou však v ČR stabilní a předvídatelné, jsou sliby politických představitelů, že systém zjednoduší, ale většinou s opačným výsledkem. Za patnáct let mé praxe v oboru je to stále stejná písnička. To, že se daňové předpisy mění velmi často, je již evergreen. Samozřejmě ideální by bylo co nejméně změn, a pokud budou, tak je schválit s dostatečným předstihem, aby se na ně mohli poplatníci připravit. Opak je však pravdou, úbytek změn nenastává, navíc tyto změny jsou většinou schvalovány na poslední chvíli. Existují však i výjimky – některé změny jsou oznámeny a schváleny rok i více dopředu. Toto by bylo velmi pozitivní, jelikož by docházelo k předvídatelnosti systému a možnosti se na něj připravit, upravit plány, nastavit systémy apod. Bohužel se tyto předem ohlášené změny, na které se (dnes můžeme říct naivní) poplatníci připraví, velmi často na poslední chvíli před jejich účinností opět změní, popřípadě zruší. Vzpomínáte si, že jsme měli například v zákoně o daních z příjmů rovnou daň ve výši 12,5 procenta (která nikdy nevešla v život)? Sjednocení sazby DPH na 17,5 procenta, které je již platné a bude účinné od příštího roku podle současného znění zákona o DPH, rovněž věří málokdo. Jak se tedy připravit na tolik diskutované změny DPH, když máme nyní sníženou sazbu 14 procent, od příštího roku v zákoně 17,5 procenta, politici stále diskutují o dalších úpravách (poslední návrh byl 15 procent), a navíc nikdo neví, zda současná vláda vůbec stihne nějakou změnu prosadit?
A co velká novelizace zavádějící jednotné inkasní místo zahrnující i další významné změny jako zrušení zdanění dividend vypláceným fyzickým osobám? Její účinnost byla odložena až na rok 2015. Jak má tedy například začínající podnikatel nastavit základní rámec svého právního a daňového fungování? Má založit společnost s ručením omezeným, nebo podnikat jako fyzická osoba? Být plátce DPH, nebo neplátce? Využívat paušální náklady, daňovou evidenci či podvojné účetnictví? Podle současného stavu? Stavu, který je platný, ale bude účinný až za rok či dva, nebo zohlednit i diskutované změny DPH, omezení paušálních nákladů, zavedení solidární daně, zrušení stropů na zdravotní pojištění a podobně? Ať se rozhodne, jak chce, stejně nakonec může svého rozhodnutí kvůli politickému chaosu litovat.

Nachytat poplatníka

Dalším rysem našeho daňového systému a přístupu kontrolních úřadů je trestání chyb vyplývajících z nejasností či komplikovanosti daňové legislativy (a to v dobrém úmyslu) spíše než zaměření se na úmyslné daňové úniky. Například daňové odpisy jsou v České republice jedny z nejkomplikovanějších v Evropě. I společnosti, u kterých odpisy majetku (zejména nehmotného) hrají zanedbatelnou roli z hlediska nákladů, často evidují v důsledku neustálých změn neuvěřitelné množství různých typů odpisování. V mnoha případech musejí po řešení sahat do zákonů až z devadesátých let.
Podobných příkladů je spousta. Co je zvláštní, je, že trend změn legislativy směřuje čím dál více k penalizaci situací, kdy evidentně nedochází ke krácení daňových příjmů státního rozpočtu. Například nedávná změna zákona o DPH zavedla odpovědnost za správnost uplatnění odpočtu u přijatých plnění u subjektu, který si nárokuje odpočet. Do té doby platilo, že pokud není například zřejmá sazba daně a je odvedena daň vyšší, nemohl být nárok na odpočet příjemce zpochybněn. Tento přístup měl logiku – v případě nejasného řešení plátce odvedl státu vyšší daň a příjemce plnění si ji zase nárokoval (pokud měl tuto možnost). Stát na tom nic netratil.
V podobném duchu se nese změna daňové legislativy provedená před několika lety, která zavedla penalizaci nesprávně vyšší deklarované daňové ztráty. Tímto se rozšířila řada situací, kdy je poplatník penalizován, aniž by došlo k újmě státního rozpočtu.
Skutečnou pomocí ve spleti nejasných zákonů je služba závazného posouzení problematických situací ze strany státních úřadů. Ta odstraní nejistotu na straně poplatníka a současně i zjednoduší následnou kontrolu ze strany finančních úřadů. Pokud se správně nastaví poplatek za toto posouzení, bude i zvýšená administrativa ze strany státu tímto profinancována, dokonce je možné i na ní vydělat. Služba je v západní Evropě poměrně běžná a stále více se prosazuje i ve střední a východní Evropě (například v Polsku). U nás sice tato možnost také je, ale bohužel pouze u několika málo situací, z nichž má jistý význam pouze posouzení transferových cen sjednaných mezi spřízněnými subjekty. Zbývající situace jsou pouze okrajové. Drtivou část problémů s interpretací tak stále není možné tímto způsobem vyřešit.

Dvakrát měřit

Politici či úředníci jistě nekomplikují život poplatníkům záměrně. Primárním důvodem neustálých změn je politická nestabilita a s tím související neustálé změny představ o správném nastavení daňového systému. Další příčinou komplikovanosti daňového systému je velmi formalistický přístup státní správy k interpretaci zákonů. Smysl zákona a jeho ustanovení se nahrazují slovíčkařením. Případné formální nedostatky zákona se pak řeší dalšími změnami a doplněními, zákon se rozrůstá a mění. A tak se asi nelze ani divit, že se státním úředníkům nechce vydávat závazná posouzení týkající se takto komplikované legislativy.
Ale hlavně – důležitý je respekt státu k poctivému daňovému poplatníkovi, díky jehož daním může stát fungovat. U nás tento respekt neexistuje a je evidentní, že politici při změnách zákonů a úředníci při jejich výkladu a daňových kontrolách vůbec takto daňové poplatníky nevnímají.
Ministerstvo financí před několika lety přišlo se zajímavým konceptem – připravit daňové zákony tak, aby jejich logika, struktura a ošetření transakcí byly stabilní. Se změnami vlád, respektive z hlediska státní kasy by se tak měnily pouze sazby a některé další parametry. Tímto by došlo ke stabilnější interpretaci zákonů a k mnohem větší jistotě poplatníků. Tento záměr, podobně jako většina dalších prezentovaných záměrů o zjednodušení daňových předpisů, však bohužel skončil bez výsledku. Ke zlepšení současné situace by přispělo, pokud by si zákonodárci uvědomili, že stát funguje díky daňovým poplatníkům. A ti potřebují právní stabilitu a předvídatelnost, což jsou základní atributy právního státu. A proto doporučuji politikům řídit se příslovím „Dvakrát měř a jednou řež!“ a při každé změně zákonů dvakrát zvážit, zda je tato změna opravdu nutná a nezpůsobí více škody než užitku.