Lord Denis Healey měl na to, aby udělal z labouristů standardní stranu už v 70. letech. Nakonec byl „jen“ ministrem obrany v mírových 60. letech a ministrem financí, přesto si nestěžoval
Nikdy jsem nepochopil, proč jsou lidé ochotni všechno obětovat politice, napsal Denis Healey (30. srpna 1917 – 3. října 2015) roku 1989 v memoárech The Time of My Life, v nichž se to hemží narážkami na řecké klasiky a literární postavy. Healey byl totiž nejen expertem na obranu a zahraniční politiku, nýbrž též milovníkem poezie, hudby, divadla a malířství. Největší slabinou, která mu podrážela nohy v mocenském boji, byla přílišná výmluvnost. V průběhu své kariéry inzultoval protivníky narážkami na jejich „malé čínské mozečky“ a vzápětí posílal omluvné dopisy velvyslanectví Čínské lidové republiky. „Potíž vidím v tom, že kdo tuhle chybu v politice nedělá, bývá obvykle zároveň tím, kdo se snaží neříci vůbec nic. Možná jsem trochu buran. Ale i ti jsou někdy potřeba,“ prohlásil.
BYE, BYE, KEYNES
Healey byl sice po celý život socialista, ale více cítěním než přesvědčením či osudem. Narodil se do rodiny ředitele základní školy, studoval v Oxfordu a těsně před druhou světovou válkou vstoupil (nakrátko) do komunistické strany, neboť to byla „jediná strana jednoznačně vystupující proti Hitlerovi“. Nasazen do bojů byl na konci války během invaze do Itálie a dotáhl to na majora. Po válce vystupoval ještě chvíli jako pacifista (ostře kritizoval britské angažmá v suezské krizi), téhož roku však po vyslechnutí zprávy, že Budapešť volá o pomoc, sjel prý autem ze silnice a plakal.
Ve vládě Harolda Wilsona (1964 až 1970) působil jako ministr obrany s přesahem do zahraniční politiky. Podporoval dekolonizaci, ale trápil se nad armádními škrty, nejbolestněji se loučil s vývojem moderních letadel TSR2 a F111. Spolustraníky včetně premiéra byl kritizován za příliš vstřícný postoj k Washingtonu. Stál za prodejem zbraní Jižní Africe, což mezi něj a Wilsona vrazilo další klín.
Na příští post čekal čtyři roky a trápil se v něm ještě více. Jako ministr financí v následující labouristické vládě (1974 až 1979) krotil hyperinflaci, žádal o půjčky u Mezinárodního měnového fondu a zavázal se k tvrdým rozpočtovým škrtům. Hodil jako první labourista za záda Keynesovu doktrínu státních intervencí, což sice konsolidovalo rozpočet, ale záhy se ukázalo, že při škrtech vycházel z příliš pesimistických předpovědí, takže půjčky nakonec nebyly nutné. „Poprvé a naposledy jsem byl na pokraji demoralizace,“ napsal v memoárech. Strana volné prostředky využila k uplácení odborářů, kteří přesto stávkovali jako o závod, takže labouristé byli na dalších 18 let odstaveni od moci.
ZASE PACIFISTOU
Healey ještě chvíli usiloval o post předsedy strany, ale stejně jako v celoživotní touze stát se ministrem zahraničí neuspěl. Nevybudoval totiž nikdy tábor stoupenců, byl nenáviděn levicovým křídlem a v mocenských hrách byl spíše nešikovný. Pragmatická levice tehdy ještě nevznikla. Ostatně ani Healey nebyl žádný Tony Blair nebo Gordon Brown nebo Ed Miliband – přál si třeba Británii udržet mimo integrující se Evropu a přes realismus vůči SSSR se později stal opět pacifistou. Přesto mu labouristé vděčí za to, že stranu trochu přiblížil středovému voliči.
O autorovi| LUBOMÍR HEGER, heger@mf.cz