Rostoucí poptávka po rychlých řešeních otevírá dveře katastrofě Když loni zemřel vynikající filozof Aleš Havlíček, který do mě a spousty dalších studentů s obrovským zápalem roky cpal znalosti antické filozofi e, napadlo mě, že přicházíme o muže, jehož vědomosti by se nám v současnosti zatraceně hodily.
Hodily by se nám i při tvorbě tohoto vydání týdeníku Euro. Málokdo dokázal popsat „konec demokracie“ tak jako on. Možná se vám zdá, že na titulní straně přeháníme, ale my vás chceme přesvědčit o omylu, čemuž jsme věnovali v tomto čísle opravdu mimořádný rozsah. Změna politického systému, již v současnosti zažíváme, naprosto přepisuje pravidla hry a zaslouží si výjimečnou pozornost.
Kdyby Aleš Havlíček žil, dost pravděpodobně by současný civilizační chaos doprovodil citací z Platonovy Ústavy, kdy se Sokrates se svými přáteli baví o povaze politických systémů a jejich vývoji, s přihlédnutím k tomu, jak se jeden dokáže plynule vyvinout v druhý. „Demokracie doplatí na to, že bude chtít vyhovět všem.
Chudí budou chtít část majetku bohatých a demokracie jim to dá. Mladí budou chtít práva starých, ženy budou chtít práva mužů, cizinci budou chtít práva občanů a demokracie jim to dá. Zločinci budou chtít obsadit veřejné funkce a demokracie jim to umožní. A až zločinci nakonec demokracii ovládnou, protože zločinci od přírody tíhnou po pozicích moci, vznikne tyranie horší, než dovede nejhorší monarchie nebo oligarchie,“ pronesl Sokrates.
Přesně na tato slova si vzpomenu, když slyším, že nějaké rozhodnutí si přeje „většina“. A uznejte, že tento argument slyšíte v poslední době podezřele často.
Koneckonců vám přinášíme seznam zemí, kde „většina“ už byla vyslyšena. I na nás pravděpodobně dojde, protože jak jistě z hospody víte, většina důvěřuje Miloši Zemanovi, většina si přeje uzavření hranic, většina chce vystoupit z Evropské unie, většina si myslí, že Putin je bezva chlapík, a tak dále. Elity se ocitly v nevídané defenzivě, kdy se nedokážou vymanit z nařčení z vlastní zkorumpovanosti (byť nepodloženého) a nedokážou se ubránit iracionální debatě a bagatelizaci faktů, ať se týkají čehokoli.
Možná namítnete, že obavy „většiny“ jsou namístě, když vidí teroristické útoky jen několik kilometrů za hranicemi Česka. Takové obavy rozporovat nelze, ale zeptejte se sami sebe, jestli to je hrozba, kterou jsme v minulosti nezažili. A zeptejte se sami sebe, jestli je kvůli několika náboženským deprivantům nutné bořit pilíře, na nichž stojí podstata nejvyspělejší civilizace současnosti – tedy svobodu a práva jednotlivce.
Velká část z nás se ovšem rozhodla považovat stát za entitu, která nabízí instantní řešení problémů. Entitu, kvůli níž se vyplatí obětovat vlastní úsudek s jediným cílem. A tím je uskutečnění instantních řešení. Fungovat nebudou, to vím stejně dobře já, jako to víte vy. Přesto existují lidé jako Donald Trump či Andrej Babiš. Lidé, kteří nikdy nebyli příslušníky politické elity. Nabízí se například paralela s byznysmenem a republikánským kandidátem na prezidenta USA v roce 1940 Wendellem Willkiem. „Nebudu zodpovědný nikomu, jen lidem,“ prohlašoval předchůdce dnešních byznysmenů-politiků, který nakonec utrpěl drtivou porážku od Franklina D. Roosevelta.
Naše tolerance k vůdcům bez zkušeností ze správy věcí veřejných od té doby jen roste. Stejně tak i určitá náklonnost k outsiderům. Když tento trend zkombinujete s mediálním boomem, kdy každý díky sociálním sítím může velmi efektivně působit na veřejné mínění, máte dokonalý recept na katastrofu. Potřebujete už jen spouštěč strachu, kterých je ovšem v současnosti více než dost. Nikdo nepochybuje, že Trump chce skutečně uříznout hlavu Islámskému státu, ať už to znamená cokoli. Ale všimněte si, že třeba kampaně Islámského státu a Donalda Trumpa se prakticky neliší. Strach byl vždy nejlepším přítelem tyranů.
Elity se ocitly v nevídané defenzivě, kdy se nedokážou vymanit z nařčení z vlastní zkorumpovanosti (byť nepodloženého) a nedokážou se ubránit iracionální debatě a bagatelizaci faktů.
O autorovi| Michal Půr půr@mf.cz
