Předběžná dohoda o íránském jaderném programu vyhovuje nejvíce Teheránu, ale Západ nemá lepší řešení po ruce
Americký ministr zahraničí John Kerry měl ve čtvrtek důvod k úsměvu. Diplomatický tým, jehož neformálním šéfem byl, dokázal uzavřít vůbec první dohodu s Íránem o omezení jaderného programu, jenž má potenciál udělat během několika měsíců z islámské republiky jadernou mocnost. Společně s dalšími zástupci skupiny P5+1 (pěti stálých členů Rady bezpečnosti plus Německa) a íránskými diplomaty podepsali v hotelu Krásné pobřeží ve švýcarském Lausanne dohodu, která alespoň přibližně vymezuje kontury kompromisu ve sporu Západu s Íránem, jenž v posledních letech mění geopolitickou mapu Blízkého východu.
Kerry měl ještě jeden důvod ke spokojenosti – dohoda je zároveň jeho prvním významným úspěchem ve funkci šéfa americké diplomacie od chvíle, kdy ji v roce 2013 převzal od Hillary Clintonové. I to byl jeden z důvodů, proč právě Američané na podepsání dohody tlačili v poslední fázi nejvíce. Případný neúspěch jednání by administrativu prezidenta Baracka Obamy nechal bez možnosti íránský jaderný program účinně korigovat, když už ne zastavit.
Motivace ostatních stran už tak jednoznačná nebyla. Evropané mají chtě nechtě plné ruce práce s řeckou hrou o bankrot a ukrajinskou krizí; problém Íránu proto své prominentní pozice na programu evropské diplomacie v posledních 18 měsících zřetelně vyklidil. I Číňané a Rusové se především chtějí problému jménem Teherán co nejrychleji zbavit; a podstatně méně než Američanům (jejichž blízcí spojenci se cítí Íránem ohroženi) jim sejde na detailech ústupků, k nimž budou Íránci nakonec dotlačeni.
Íránci přijížděli do Lausanne se zdržovací taktikou povolit jen tolik, kolik je nezbytně nutné k uvolnění hospodářských sankcí.
Dobře přitom věděli, že západní diplomacie vzhledem k tomu, že nemá jinou možnost, každý jejich projev ochoty ke kompromisu uvítá. Tak byly rozdané karty na začátku týdne.
Výsledkem je předběžná dohoda o „politickém rámci“ toho, jak by tlumení íránského jaderného programu mělo probíhat. Všechny podrobnosti dohody nebyly v době uzávěrky tohoto vydání veřejnosti k dispozici; Írán by však podle ní neměl na jadernou zbraň dosáhnout dříve než za deset let. Ještě dalších pět let pak mají platit dosud blíže nespecifikovaná omezení jeho programu; a mezinárodní dohled by pak měl fungovat až do roku 2040. Jak přesně to bude probíhat, by mělo být rozhodnuto do 30. června.
Je to zdaleka nejsmířlivější a nejkonstruktivnější pozice, jakou Teherán vůči snaze Západu omezit jeho jaderné ambice dosud zaujal. Obamova administrativa to proto logicky považuje za jednoznačný úspěch. Obě strany jsou si však stejně samozřejmě vědomy toho, že Írán de facto získal minimálně do června čas rozjet obohacování uranu na plné obrátky. „Otázek, jež zůstávají nezodpovězeny, je hodně,“ napsal americký bezpečnostní analytik Fred Kaplan pro internetovou publikaci Slate Magazine. „Ale dohoda je pořád velice dobrou zprávou,“ dodává.
Naopak Obamovi kritici nešetřili skepsí.
Tradičně nejvíce odpůrců našel prezident v Kongresu. „Neville Chamberlain dostal z Hitlera lepší dohodu,“ citoval server Theatlantic.
com senátora Marka Kirka v narážce na Mnichovskou dohodu. Šéf sněmovny reprezentantů John Boehner zase připomněl, že jakákoli dohoda s Íránem, která neznamená úplné zastavení jaderného programu, znepokojuje arabské spojence USA a Izrael.
Republikánští Obamovi kritici mluvili především pro domácí publikum. Kriticky však vystoupil například i francouzský ministr zahraničí Laurent Fabius, jenž v pátek řekl pro Radio Europe 1, že jeho země „měla v úmyslu stanovit Íránu přísnější podmínky“ než ty, které jim klade konečné znění dohody.
Odpůrci i příznivci dohody z Lausanne se však shodnou na jednom: že právě absolvovaný díl jednání byl pouze zahřívacím kolem a že prakticky o všem důležitém se rozhodne až na konci června. l
Írán a uran
1979 Islámská revoluce vynáší k moci šíitské duchovní; nová vláda vypovídá smlouvu s německou firmou Siemens o stavbě jaderného reaktoru v Búšehru.
1982 Teherán prohlašuje, že si postaví reaktor z vlastních zdrojů v Isfahánu; časem se ukázalo, že to je jednodušší říct než provést.
1993–1997 Teherán jedná o výstavbě reaktorů s Čínou a Ruskem.
2002 USA poprvé oficiálně viní Írán ze snahy vyvinout jadernou zbraň.
2006 Západ uvaluje na Írán první z řady ekonomických sankcí.
2013 Vzniká formát dnešních rozhovorů, s Teheránem začíná jednat P5+1 (permanentní členové Rady bezpečnosti OSN plus Německo).
2014 P5+1 a Teherán se dohodly na vytvoření pravidel jednání; lhůta byla po několika odkladech stanovena na 30. června 2015.
2015 Američané řekli, že do konce března 2015 zhodnotí, jestli stojí za to v jednáních pokračovat. Minulé úterý o půlnoci tato neoficiální lhůta vypršela, ale jednání pokračovala. Hlavní závěry: 1) Schopnost Íránu obohacovat uran by měla být snížena natolik, že vznik jaderné zbraně nehrozí dřív než za deset let. 2) Většina technických omezení zůstane v platnosti 15 let. 3) Mezinárodní inspekce budou pokračovat po dobu 25 let. Nevyřešeno zůstává: 1) P5+1 požaduje pozvolné zmírňování sankcí; Írán požaduje jejich uvolnění naráz a co nejdříve. 2) Írán chce nahrazovat své současné centrifugy, jichž vlastní několik tisíc, centrifugami modernějšími; P5+1 požaduje simultánní kontrolovatelné ničení starých centrifug, Teherán to odmítá. Zdroj: New York Times, Slate Magazine
O autorovi| daniel deyl • deyl@mf.cz
