Přes všechny své skandály socialisté zvítězili díky líbivých slibům
Rakouské volby nejsou až tak důležité z hlediska toho, kdo v nich zvítězil. Předem totiž bylo jasné, že o pár hlasů vyhraje jedna nebo druhá velká strana, buď Rakouská lidová strana (ÖVP), nebo rakouská Sociálnědemokratická strana (SPÖ). Mnohem podstatnější však bylo, s kým by mohly vytvořit koalici, přičemž hlavně přicházela v úvahu Strana zelených vedená profesorem Alexandrem van der Bellenem, která byla v zásadě přijatelná pro obě. Předpokládalo se, že ve volbách skončí na třetím místě. Na velkou koalici téměř nikdo nepomýšlel, protože Rakušané s ní měli sice zpočátku - po druhé světové válce - dobré, ale nakonec převážně špatné zkušenosti. Z tohoto důvodu se k ní nikdo nechtěl vracet. Výsledek voleb však bohužel neponechal jinou možnost.
Obnova velké koalice je nutná.
O Straně svobodných (FPÖ) v čele s Heinzem Christianem Strachem nebo o Spojenectví pro budoucnost Rakouska (BZÖ) vedeném Peterem Westenthalerem se předpokládalo, že nebudou hrát žádnou velkou roli, protože nacionalistická propaganda a její vliv na voliče jsou věcí minulosti. Proto překvapilo, že obě tyto nacionalistické strany zaznamenaly poměrně slušný úspěch. Strana svobodných, která se nakonec umístila na třetím místě, přitom zvolila značně primitivní nacionální demagogii. Jejím volebním heslem bylo například Zůstat doma a nepustit sem islám. Jako by o to v Rakousku skutečně šlo. Nebo: Chcete, aby místo zvonu svatoštěpánského chrámu ve Vídní znělo volání islámského duchovního, muezzina, svolávajícího k bohoslužbě? Druhá pravicová strana, BZÖ, založená v roce 2005 Jörgem Haiderem, měla podle politologů velmi malé šance dostat se do Národní rady, rakouského parlamentu. Jenže především korutanský hejtman Haider získal pro svou stranu tolik hlasů, že se BZÖ, byť těsně, dostala do rakouského parlamentu. Vrcholem všeho pak byl populistický požadavek šéfa strany Petera Westenthalera, aby bylo ze země odsunuto 300 000 cizinců. Doufejme, že tím nemyslel i sebe, protože je původem Slovák. Celková bilance rakouských voleb je tedy vlastně neradostná, protože patnáct procent Rakušanů odevzdalo svůj hlas politice nepřátelské vůči menšinám, přistěhovalcům a cizincům. Už z tohoto důvodu by se měly obě velké strany, SPÖ a ÖVP, spojit, aby zachovaly základní demokratický charakter země.
Aféra BAWAG Bank.
Dosavadní hlavní vládní strana, Rakouská lidová strana, utrpěla proti minulým volbám v roce 2002 největší ztráty. Dvě stě patnáct tisíc jejich bývalých voličů totiž přešlo k nevoličům, sto tisíc k FPÖ a padesát tisíc k BZÖ. Na druhou stranu FPÖ získala i přes 100 000 voličů SPÖ. Lidovci překvapivě před volbami ztratili politickou bdělost, protože neustále v průzkumech vedli a navíc se domnívali, že aféra s odborářskou BAWAG Bank jim pomůže k ještě většímu předpokládanému vítězství. Aféra však ve volbách nehrála žádnou roli. O co v ní šlo? Rakouský odborový svaz (ÖGB), respektive někteří funkcionáři a navíc členové jeho hlavní sociálnědemokratické frakce, se pustil s pomocí svazových peněz do finančních spekulací dvojím způsobem. Jednak přímo přes nedůvěryhodný americký brokerský dům Refco a jednak nepřímo přes BAWAG. V říjnu 2005 poskytla tato banka majiteli firmy Refco Bennettovi kredit přes 350 milionů eur, avšak o několik dnů dříve byl tento člověk zatčen kvůli falšování bilančních zpráv firmy a Refco vyhlásil stav insolventnosti a ochrany věřitelů. Ochrana věřitelů měla zajistit, aby nezanikly jejich požadavky, které musejí být při zrušení firmy přednostně uspokojeny, a teprve poté přijdou na řadu finanční pohledávky majitelů firmy. Tak je tomu podle rakouského i německého práva, podle amerického však přesně naopak. Vyhlášení ochrany věřitelů neznamená ochranu věřitelů, ale ochranu před věřiteli. Podnikatel je tak chráněn před úplnou likvidací své činnosti. Za této situaci ovšem přijal BAWAG od Bennetta 34 procent akcií Refca, což vyvolalo bouři. V dubnu 2006 podali američtí věřitelé firmy Refco žalobu na BAWAG, obvinili ji ze spolčení a požadovali 1,3 miliardy dolarů. Bylo jim nabídnuto mimosoudní vyrovnání, protože náklady na soudní řízení jsou ve Spojených státech mimořádně velké. V červnu byla dohoda na světě. BAWAG měla zaplatit věřitelům a akcionářům Refca 683 milionů dolarů, přičemž 75 procent z této částky měli obdržet věřitelé a zbytek se měl rozdělit mezi akcionáře, americký stát a fond obětí bankovních podvodů. BAWAG se dále zcela zřekla svého kreditu, který Refco poskytl krátce před vyhlášením své insolventnosti. Se všemi dalšími věcmi to tuto odborářskou banku stálo jednu miliardu eur. Další ztráty vznikly kvůli podivným obchodům v Karibské oblasti a platbám lichtenštejnským nadacím. Celkový dluh rakouských odborů činil skoro dvě miliardy eur. Pak do celé věci zasáhli politikové a pokusili se věci potichu vyřešit. V květnu 2006 se spolková vláda pod vedením kancléře Wolfganga Schüssela z ÖVP rozhodla, že vydá pro BAWAG roční ručení ve výši 900 milionů eur. Téměř jako v duchu starých lidovecko-socialistických koalic. Čtyři velké rakouské banky (BA-CA, Raiffeisen Zentral Bank, Erste Bank a Österreichische Volksbanken AG) a pojišťovny (zejména Wiener Städtische a Uniqa) na to poskytly kapitál ve výši 450 milionů eur. Rakouské odbory a BAWAG to ovšem přišlo draho, protože se musely zcela vzdát svého dvacetiprocentního podílu v Rakouské národní bance. Na druhou stranu by ovšem zbankrotovaly, protože by nemohly zaplatit dohodnuté platby do Spojených států, přičemž původní kredit Refca činil pouze deset procent kapitálu BAWAG Bank. Podstata tohoto velkého odborářského podvodu je přitom poměrně jednoduchá. Někteří odboráři iniciovali přes lichtenštejnské nadace a firmy, které existují jen jako poštovní schránky, kredity z odborářských peněz a dostávali za to například od Refca akcie. A co jsou to Refco a jim podobné firmy, například hedge fondy? No přece ty pověstné hnusné „kobylky“, o nichž ještě nedávno mluvil tehdejší vůdce německých socialistů Franz Müntefering jako o zhoubě sociálně tržní ekonomiky a veškeré sociální spravedlnosti. Nyní však vyšlo najevo, že rakouští soudruzi byli právě do těchto obchodů zcela namočeni, a dokonce v nich utráceli peníze rakouských odborářů a nakonec i rakouského státu.
Kdo ve volbách vlastně zvítězil?
Ironií rakouských dějin je, že lidovecký kancléř vyšel vstříc svým socialistickým protivníkům, zachránil rakouské odbory před rozpuštěním a ti ho pak společně ve volbách porazili díky demagogickým heslům o sociální spravedlnosti. Proto aféra BAWAG neměla žádný vliv. Rakušané byli naopak jako vždycky citliví na nové sociální sliby. Jenže ÖVP na nějaké líbivé sliby zapomněla a místo toho si dala na plakáty hesla, která nikoho nezaujala, a nelze se ani divit: Rakousko - zlepšování bude pokračovat nebo Jistota - Rakousko. Jinými slovy, všechno zůstane při starém a trochu se to bude zlepšovat. Socialisté se proti tomu snažili, slíbili „jistotu důchodů“, odstranění takzvané lékařské péče první a druhé kategorie a tak dále. Tato sociální demagogie zabrala a SPÖ volili hlavně důchodci. Nový budoucí kancléř Alfred Gusenbauer pochází z dělnické rodiny z města Ypps, a když kdysi poprvé přijel do Moskvy, poklekl a políbil Rudé náměstí. Nyní poněkud nečekaně bude stát v čele Rakouska. Nebude to mít snadné, protože země je politicky hluboce rozdělena - jako po válce. Jenže situace je úplně jiná, protože dnes jde spíše o soutěž ve slibech voličům a o vytváření víceméně nahodilých a dočasných většin.