Smog z hutí a oceláren dusí Ostravsko. V některých částech regionu je počet dětí trpících astmatem nejvyšší na světě. Přestože je problém stavu životního prostředí alarmující, Česko ho stále nedokázalo vyřešit.
Ilustrace: Hana Mertová / Profimedia
Co všechno se dá stihnout za dva roky života? Kolikrát se člověk za tu dobu může potěšit s dětmi nebo s vnoučaty? Kolik oblíbených filmů může vidět, kolik přátel navštívit, kolik oblíbených míst projít? Zatímco lidé v jiných částech České republiky mohou přemýšlet ještě o mnoha dalších způsobech, jak tento čas využít, obyvatel Ostravska a Karvinska se to netýká. Kvůli extrémně znečištěnému ovzduší v této části země totiž umírají v průměru o dva roky dříve než lidé z jiných částí Česka. Přestože politici měli více než 20 let na to, aby si s problémem poradili, Ostravsko zůstává stále nejenom nejznečištěnějším místem České republiky, ale celé Evropy. V tomto ohledu je přitom situace horší než v dobách komunismu. Zatímco ještě v 80. letech 20. století odpovídala střední délka života mužů v Moravskoslezském kraji celostátnímu průměru, nyní je v Karviné kratší o zmíněné dva roky, v Ostravě o rok a půl.
I když se o závažnosti situace ví několik let, přinesly výsledky čerstvého výzkumu vědců v regionu šokující odhalení. Především co se týká dopadů na zdravotní stav dětí. Sami vědci, kteří jsou jinak zvyklí používat neutrální jazyk odborných publikací, mluví o „naprosto skandálním“ počtu dětí postižených astmatem. Především v některých částech Ostravy je situace dramatická. „Astmatem trpí téměř 40 procent dětí bydlících v Radvanicích a Bartovicích. Průměr v České republice se pohybuje okolo osmi procent,“ říká Radim Šrám z Ústavu experimentální medicíny, který vedl rozsáhlý výzkum v Ostravě. Podobně drastické dopady na zdraví dětí jako v tomto městě přitom odborníci nezaznamenali nikde jinde v zahraničí. „Upřímně jsem se snažil najít, jestli je někde ve světě podobná situace. Žádnou obdobnou lokalitu jsem nenašel. Pouze v Jižní Koreji, poblíž jednoho petrochemického závodu, měli 25 procent astmatických dětí. Bohužel, v tomto ohledu máme ve světě zlatou medaili,“ poznamenal Šrám.
Vysoké procento dětí, které trpí nebezpečným astmatem, přitom není jedinou špatnou zprávou. Tou další je, že na 60 procent dětí onemocní touto chorobou do tří let věku. V ostatních částech republiky je přitom nemoc zasáhne mnohem později. V Ostravě je nemoc postihne nejenom dříve, ale mívá navíc horší průběh než ve zbývajících částech země. Dětští lékaři v těchto částech města se tak potýkají s téměř beznadějnou situací. Astma je ale jen jednou z mnoha nemocí, které děti kvůli znečištěnému ovzduší postihují. „Máme pacienty, kteří jsou nemocní i třicetkrát do roka. Extrémní případ je chlapeček, který letos nastoupí do školy. Ten byl během prvních šesti let života nemocný stojedenkrát,“ říká lékařka Jana Schallerová, která v postiženém obvodě bydlí a provozuje praxi.
Vědci během uvedeného výzkumu sledovali zdravotní stav téměř 1 900 dětí narozených v letech 2001 až 2004. Kromě astmatu trpěly například alergiemi. Průměrně v 10 ostravských obvodech, kde výzkum probíhal, trpí alergiemi na 13 procent dětí, v nejhůře postižených Radvanicích a Bartovicích je to 33 procent dětí. V porovnání se zbytkem republiky jsou v oblasti enormně vysoké i výskyty dalších onemocnění, třeba záněty horních cest dýchacích, záněty průdušek, angíny, záněty očních spojivek a další. „Například jen záněty horních cest dýchacích děti v Radvanicích a Bartovicích během prvního roku života onemocní v průměru čtyřiapůlkrát,“ říká Miroslav Dostál, další člen vědeckého týmu. Celkem děti v Radvanicích a Bartovicích stonají na různé dýchací onemocnění v průměru sedmkrát ročně.
Politický nezájem
Podobně alarmující čísla by ve všech vyspělých zemích světa vyvolala okamžitou reakci vlády. Jenže v Česku má premiér Petr Nečas plné ruce práce se zametáním korupčních afér svých stranických kolegů pod koberec, takže na řešení situace v Ostravě už mu nezbývají síly. Navíc v posledních 10 letech se stalo mezi politiky zavírání očí před problémy životního prostředí tradicí. „Politici nejsou v naprosté většině schopni vědecké poznatky vnímat, vstřebat a snažit se na jejich základě přijít s nějakým řešením. To považuji za velmi slabý článek celého řetězu a zatím z toho nevidím východisko,“ posteskl si Bedřich Moldan, ředitel Centra pro otázky životního prostředí a bývalý ministr životního prostředí.
A tak namísto aby volení zástupci přišli s rychlým a energickým řešením, věnují se spíše mlžení a zpochybňování problému. Mají například rozhodující podíl na zkreslování příčin znečištění ovzduší na Ostravsku. „Tvrzení politiků o tom, že z celkového znečištění v regionu připadá třetina na dopravu, třetina na lokální vytápění a třetina na průmysl, je absurdní, ničím nepodložený nesmysl,“ zlobí se na politiky Jan Topinka z Ústavu experimentální medicíny. „Vliv průmyslu bude minimálně z 50 a více procent,“ doplňuje Radim Šrám.
Právě ostravské hutě a koksovny produkují podle Šráma nejvíce škodlivin. Nejnebezpečnější z nich je rakovinotvorný benzo-a-pyren. Jeho koncentrace je v Ostravě-Porubě třikrát vyšší, a v Bartovicích a Radvanicích dokonce desetkrát vyšší než například v Praze. Vzhledem k tomu, že rozdíly v prašnosti z dopravy a vytápění nejsou mezi Prahou a Ostravou nijak výrazné, je podle vědců zřejmé, že rozhodující vliv mají na znečištění ovzduší v Moravskoslezském kraji právě podniky těžkého průmyslu. Podobně vysoké koncentrace této škodliviny se nevyskytují nikde jinde na kontinentu. „Je to největší znečištění v Evropské unii, přičemž polovina je na naší straně, druhá polovina je na polské straně Slezska,“ popisuje Radim Šrám.
Nebezpečné škodliviny nemají přitom vliv pouze na momentální nemocnost lidí v regionu. Poškozují totiž DNA, takže mohou za propuknutí řady vážných onemocnění v budoucnu. Mezi nejhorší patří nádorová onemocnění, ateroskleróza, Alzheimerova choroba či cukrovka. Navíc výrazně urychlují proces stárnutí. Právě to je důvod, proč lidé na Ostravsku umírají o několik let dříve než v jiných částech země. Vysoké koncentrace škodlivin v ovzduší způsobují i to, že muži na Ostravsku mají v zimních měsících sníženou plodnost, těhotné ženy jsou zase po celý rok s výjimkou jediného měsíce vystaveny prostředí, které může způsobit nižší porodní váhu novorozence a zvýšené riziko komplikací během těhotenství.
Znovu vidět nebe
Zkušenosti ze zahraničí ukazují, že pokud se politici do řešení problémů se znečištěním ovzduší pustí, výsledky se dostaví. Podobné provozy, jako jsou v Ostravě, totiž v Kanadě či Belgii neznečišťují ovzduší více než v Praze. A nemusíme chodit ani tak daleko. Obdobné problémy měly v 60. letech také v Porúří v Německu. Když tam v roce 1962 došlo kvůli znečištěnému ovzduší ke zvýšení úmrtnosti o 30 procent, byl to pro tamní politiky impulz ke slibu, že v tomto průmyslovém regionu bude znovu možné vidět modré nebe.
V nedávné historii se s podobným problémem dokázaly vypořádat také severní Čechy. Díky masivnímu odsíření elektráren a rozsáhlé plynofikaci se tam životní prostředí v 90. letech minulého století výrazně zlepšilo. Právě zkušenosti z Teplicka a dalších oblastí však ukazují i druhou stranu mince. Poškození genů dlouhodobým znečištěním ovzduší totiž nelze napravit ze dne na den. A tak více než 15 let poté, kdy se podařilo stav životního prostředí v severních Čechách výrazně zlepšit, je tam průměrná délka života stále kratší, než je celostátní průměr. Nejnovější výzkumy zjistily, že tyto destruktivní změny si v sobě organismus nese přibližně 30 let. I kdyby se tedy mávnutím kouzelného proutku ovzduší na Ostravsku úplně vyčistilo již zítra, zdravotní následky dnešního stavu si s sebou lidé v regionu ponesou až do roku 2041. Ve skutečnosti se však situace bude zlepšovat postupně několik let, takže následky na zdraví lidí budou patrné ještě za polovinou století.
Důležité však je, že první kroky ke zlepšení byly už učiněny. Loni v září největší průmyslové podniky v regionu uvedly, že budou požadovat na nákup technologií omezujících vypouštění škodlivin miliardy korun z fondů Evropské unie. Jeden z největších znečišťovatelů, hutní firma ArcelorMittal Ostrava, chce požádat stát o miliardovou dotaci, připraveny má přitom projekty za 4,5 miliardy korun. Podnik tvrdí, že životní prostředí zohledňuje při každé investici v podniku. „Největšími investičními projekty v průběhu posledních sedmi let v ArcelorMittal Ostrava byly modernizace a rekonstrukce, které přinesly nejen zlepšení parametrů daných zařízení, ale rovněž výrazně přispěly ke snížení dopadu výroby na životní prostředí v okolním regionu,“ říká Augustine Kochuparampil, generální ředitel ArcelorMittal Ostrava. K výraznému zlepšení by podle něj mohlo dojít již letos. „V současné době dokončujeme naši největší ekologickou investici, odprášení aglomerace sever za téměř miliardu korun,“ doplnil Kochuparampil.
V minulých dnech navíc ministr životního prostředí Tomáš Chalupa podepsal se zástupci podniku dobrovolnou dohodu o opatřeních na ochranu životního prostředí nad rámec zákona. „Je to první krok ze souboru opatření, která chystáme pro zlepšení stavu ovzduší v Moravskoslezském kraji. Toto „Desatero – akční plán“ chceme konzultovat s městem, krajem a průmyslovými podniky a zanedlouho jej představíme veřejnosti. Vedle dobrovolných dohod se bude věnovat i výjezdům dětí do přírody, možnostem alternativní dopravy, problematice spalování odpadu v domácnostech a dalším aktuálním i dlouhodobějším otázkám,“ říká Tomáš Chalupa. Ani poté však podle odborníků nebude vyhráno. „I nadále bude nutné sledovat dopady přijatých opatření na zdravotní stav dětí,“ říká Radim Šrám. Podle něj by bylo také potřeba udělat podrobnou analýzu, která by přesně zjistila největší zdroje znečištění na Ostravsku. Přestože kalamitní situace v regionu trvá již několik let, tento základní výzkum zjišťující její příčiny dosud nebyl proveden.
Volný pád
Přestože na Ostravsku je situace nejdramatičtější, zhoršování stavu životního prostředí se v posledních letech týká celé republiky. Důvod? Zdraví veřejnosti se na přelomu tisíciletí vytratilo z priorit tuzemských politiků.
V 90. letech se po pádu komunistického režimu a zveřejnění šokujících čísel o stavu životního prostředí začala v nejhůře postižených regionech provádět velká a finančně náročná opatření na odstranění největších zdrojů znečištění. Výsledky se dostavily a stav životního prostředí v Česku se skutečně výrazně zlepšil, ať už se to týkalo ovzduší v severních Čechách nebo kvality vody v řekách, které přestaly být mnohde mrtvými stokami, a začal se do nich vracet život. Po 10 letech se však elán měnit věci k lepšímu vytratil, přestože ke kvalitě vyspělých zemí mělo životní prostředí v Česku ještě daleko. Navíc kolem roku 2000 došlo v tuzemsku k výraznému zdražení plynu. Kvůli tomu se i v regionech, kde předtím došlo k rozsáhlé plynofikaci měst a obcí, začali lidé vracet k uhlí a dalším neekologickým palivům. Kvalita ovzduší se od té doby začala zhoršovat, což se okamžitě projevilo i na zdravotním stavu české populace. Ve stejné době se přestala prodlužovat průměrná délka života, která po celá 90. léta rostla díky snižování znečištění.
Vědci sice začali okamžitě vysílat varovné signály, ovšem politici k nim zatím zůstávali a zůstávají z velké části hluší a slepí. Modelovým příkladem je nový zákon na ochranu ovzduší nebo alespoň jeho novela. Ten měl být podle odborníků z oblasti životního prostředí a zdravotnictví nejdůležitějším zákonem volebního období 2006 až 2010. Jak to s klíčovou novelou dopadlo, je všeobecně známo. Ministerstvo životního prostředí ji předložilo až ke konci volebního období, poslanci ji pak bez mrknutí oka nechali spadnout pod stůl. Podobně zatím dopadá i poslanecká snaha o novelu zákona v současné Sněmovně. První ránu poslanci zákonu zasadili, když ho odmítli projednat ve zrychleném režimu. Podruhé tím, že k němu v rámci pozměňovacích návrhů doplnili tolik omezení a zmírnění, že téměř ztratil smysl. Nakonec jeho projednávání odsunuli až na letošní březen. Zákon, který mohl již tuto zimu uchránit lidem v nejpostiženějších regionech zdraví a u mnoha z nich zabránit propuknutí smrtelných nemocí, se tak zpozdil o další rok.
Dědictví komunismu
Ovzduší není jedinou oblastí, kde se Česko přestalo v posledních 10 letech přibližovat vyspělým zemím. Důvodem je nepříliš šťastná kombinace politiků, kteří byli z převážné části vychováni v období komunismu, s epidemií korupce a klientelismu, která zaplavila Česko. Není náhoda, že i v celosvětovém srovnání zaujímají země s nejnižší korupcí přední místa v kvalitě životního prostředí, a naopak. Socialistické dědictví tak stále přežívá i v ochraně přírody. Obrovský je například tlak politiků na hospodářské využívání národních parků. Zatímco ve vyspělých zemích je nemyslitelné, aby se v národních parcích stavěly velké hotelové komplexy, lyžařské areály nebo probíhala hospodářská těžba dřeva, v postkomunistickém Česku politici tyto aktivity nejenom tolerují, ale dokonce tvrdě prosazují.
Smutnou ukázkou tlaku lobbistických skupin je situace v národním parku Šumava. Přes odpor veřejnosti a protesty předních vědců tam politici neustále prosazují těžbu dřeva. Záminkou je kůrovec. Přestože řada vědeckých studií, zkušenosti ze zahraničí i satelitní výzkum prokázaly, že horské lesy se po kůrovcové kalamitě zotavují lépe, rychleji a pro daňové poplatníky levněji, pokud jsou ponechány přirozenému vývoji, politici v této oblasti stále prosazují těžbu. A tak i více než 20 let po pádu komunismu přežívají v Česku při ochraně nejcennějších částí tuzemské přírody principy socialistického lesnictví.
Podobně nepřipravená je země také na změny klimatu. Přestože v Česku hrozí, že některé úrodné oblasti na jihu Moravy nebo v Polabí kvůli úbytku srážek a vyšším teplotám získají polopouštní charakter, v tuzemsku namísto potřebných adaptačních opatření stále probíhá diskuze na téma, jestli změna klimatu nastává či nikoliv. Přitom z výpočtů Českého hydrometeorologického ústavu vyplývá, že oteplování je v Česku realita. Za posledních 50 let stoupla roční průměrná teplota vzduchu v České republice o více než jeden stupeň Celsia.
Ovšem v zemi, kde politici neberou ohledy na to, že lidé kvůli znečištěnému ovzduší umírají o několik let dříve a děti drží smutný světový rekord v podílu onemocnění astmatem, se zdá příprava na změny klimatu či péče o národní parky na úrovni vyspělých zemí nedostižnou metou. Právě přístup k životnímu prostředí v Česku dobře ilustruje zlom, kdy v zemi přestala politika fungovat jako služba veřejnosti a stala se nástrojem prosazování vlivu zájmových skupin. Dokud země neklesne z prvních příček v tabulce nejzkorumpovanějších zemí, nemají příliš šancí na změnu k lepšímu ani lidé na Ostravsku, ani příroda v Národním parku Šumava.
