Jak se vyvíjelo otrokářství v Novém světě mezi roky 1526 až 1867 Migrace probíhala na základě triangulárního obchodu Evropa – Afrika – Amerika. Začalo to směnou z Evropy do Afriky, kde se prodávaly textilní výrobky, střelné zbraně, rum, skleněné korále (běžně používané jako kvaziměna v afrických zemích) výměnou za otroky.
Z Afriky pak byli přiváženi otroci do Ameriky, a to na plantáže cukrové třtiny v Karibiku, dále na plantáže bavlny a tabáku na jihovýchodě dnešních USA.
Poslední strana obchodu probíhala z Ameriky do Evropy. Jednalo se o nákup cukru, melasy, bavlny, tabáku, solených ryb (tresky z lovišť v Newfoundlandu) a jejich export do Evropy.
Vedle triangulárního obchodu, kde absolvování všech tří etap zabralo před zavedením parního pohonu lodí běžně celý rok, existoval i čilý dvousměrný obchod. Například melasa z plantáží třtiny na ostrovech v Karibském moři se vyvážela do Nové Anglie, kde v Massachusetts a na Rhode Islandu existovaly stovky exportně orientovaných palíren rumu, který byl artiklem často vyváženým do Afriky jako platidlo za otroky. Ti byli transportováni především na plantáže a zpočátku také do dolů.
Všechny tři nejvýznamnější plántážní ekonomiky byly založeny na otrocké práci – Spojené státy dominovaly produkci bavlny (většina otroků na bavlníkových plantážích se však již narodila v Americe, předtím se na jihovýchodě dnešních USA pěstovala rýže a indigo), Brazílie obchodu s kávou a Kuba obchodu s cukrem.
Až do roku 1820 připadali na každého přistěhovalého Evropana čtyři otroci dovezení z Afriky.
Více než dvě třetiny otroků byly dovezeny na plantáže cukrové třtiny.
První doložený transport afrických otroků do Nového světa se datuje k roku 1526. Poslední transport směřoval na Kubu v roce 1867. Britové, kteří byli koncem 18. století po brazilských Portugalcích druhými největšími obchodníky s otroky, kolem roku 1840 tvrdě bojovali proti potlačení obchodu s nimi. Vyčlenili na to desetinu kapacit svého vojenského námořnictva.
Největším dovozcem otroků byla s velkým náskokem portugalská Brazílie (40 procent). Do USA se jich dovezlo překvapivě málo. Odkud se dováželi otroci, o tom v éře plachetnic rozhodovaly mořské proudy a převládající větry. Ty určovaly, že do Brazílie přicházely především lodě s otroky z pobřeží střední Afriky. Většina předků dnešních Afroameričanů měla kořeny v dnešní Nigérii.
Otroci pro severoamerické a karibské plantáže byli dováženi především ze západní Afriky v pásmu od dnešního Senegalu po Nigérii. Většina afrických otroků byla dovezena z území dnešního Konga a Angoly.
Vývoj afroamerické populace ve Spojených státech
Do konce roku 1800 činil dovoz otroků do USA 310 tisíc osob. V letech 1800–1870 stoupla populace Afroameričanů v USA téměř pětinásobně, většinu ovšem zajistil velmi vysoký přirozený populační přírůstek o 2,27 procenta ročně (za celé 19. století 2,2 procenta ročně). Otroků z Afriky bylo za tu dobu dovezeno necelých 80 tisíc. Otroctví v USA bylo zrušeno v až v roce 1865, do té doby byla většina Afroameričanů otroky (1860: 89 procent) Celosvětově dosáhl populační růst rekordu 2,19 procenta v roce 1963, od té doby mírně, ale vytrvale klesá. Afroameričané, kteří se v cenzu označili jako “black only”, představují 42,2 milionu, tj. 13,2 procenta populace USA. V Brazílii, do jejichž přístavů bylo kdysi dovezeno o čtyři a půl milionu afrických otroků více než do USA, je počet obyvatel, kteří se identifikují s převážně africkým původem (tj. přibližně jako v USA “black only”), uváděn jako necelých 6,7 procenta. Dalších 43 procent se označuje za míšence.
