Kauza korunových dluhopisů dospěla přesně tam, kam jsme prognózovali. Do místa, kde ministr financí stojí na příliš tenkém ledě, k propírání nejen zdaněných příjmů na dluhopisy, ale všech jeho příjmů, výdajů a původu jeho majetku. Nyní se do toho bude už jen zamotávat a bude čím dál méně věrohodný. Pro člověka, co něco ví o podnikání a poměrech ve velkém byznysu, není ale na majetkových poměrech Andreje Babiše nic, čemu by nerozuměl.
Náš ministr financí jako fyzická osoba bezpochyby už léta disponuje na osobních účtech doma i v zahraničí finanční částkou, z níž nebyl problém zaplatit inkriminované korunové dluhopisy či investovat do svého family office Hartenberg miliardové částky a ještě si v pohodě žít svůj miliardářský život. Ani diskutované peníze, za něž by zaplatil stoprocentní podíl v Agrofertu, nejsou žádnou záhadou, protože žádné nepotřeboval.
Promlčená lež
Babiš byl pro každého, kdo se v té době na trhu pohyboval, stoprocentním cílovým vlastníkem Agrofertu od okamžiku, kdy ho ukradl slovenskému státnímu podniku Petrimex, podle jeho vlastních slov proto, aby ho neukradli mečiarovci. Za celá léta neexistuje jediný náznak - kromě medializovaných prohlášení samotného Babiše -, že by tam někde stál ještě jiný akcionář. Za Agrofert vždy a bez výjimky vystupoval jen a pouze Babiš a ve statutárních orgánech zasedali pouze jeho lidé. Nenajdeme tam žádného švýcarského spolužáka či manažera firmy Ameropa, která měla být po O. F. I. jeden čas dokonce majoritním akcionářem. To vše byla samozřejmě účelová lež, nicméně je to už dávno promlčeno, a navíc takto v 90. letech zbohatla spousta dnešních miliardářů v Česku i na Slovensku. O Maďarech či Polácích nemluvě.
Celý problém je v tom, že z peněz vydělaných firmami je dost těžké udělat peníze na soukromém účtu, aniž by byly poměrně drasticky zdaněny. Firma zaplatí svých devatenáct procent a akcionáři pak strhne dalších patnáct na dani z dividendy. Na Slovensku se jeden i u nás dobře známý miliardář nechal zhruba před rokem na sociálních sítích slyšet, že „kdo zdaňuje na Slovensku, okrádá svoji rodinu“. Velká část bohatých lidí, kteří často investují vysoké částky, proto ovládá své podnikatelské struktury prostřednictvím holdingů umístěných na Kypru, v Nizozemsku i jinde, kde je jiná politika ke zdaňování kapitálu. A ti, kdo zde zůstávají daňovými rezidenty, jen zřídka vytahují zisky ze svých firem formou daněné dividendy. Je běžné a daňovými úřady těžko kontrolovatelné, a tudíž tolerované, že naprostá většina osobních nákladů je nákladovou položkou vlastněné firmy, a nikoli fyzické osoby.
Sofistikovanější šedá ekonomika
Větší částky se pak dají vytáhnout podobně, jako to udělal Babiš. Založením malé firmy, jejím zainvestováním na úvěr z velké ziskové firmy, která je ve skutečnosti jejím zcela dominantním odběratelem a jíž je po uplynutí karenční doby prodána za několikanásobek úvěru. Drazí právníci to dobře ošetří. A všechno je to taková šedá ekonomika. Jen trochu sofistikovanější, než je zatajování tržeb v restauracích, a také mnohonásobně rozměrnější.
A tak když nám při svých spanilých jízdách kontrolujících úspěchy EET náš ministr financí vykládá, jak je třeba bojovat s šedou ekonomikou a platit daně, stává se jeden Babiš měrnou jednotkou pro chucpe. A největší politickou chybou by bylo nyní ho vystřelit z vlády. Nechť si voliči jeho koupele ve vlastních daňových trablích užijí až do voleb.
Přečtěte si další komentář Pavla Párala:
14 důvodů, proč by Andrej Babiš neměl být ministrem financí
