Třiasedmdesátiletý Gerhard Richter je jedním z nejslavnějších umělců současnosti, žijícím klasikem, za jehož díla se platí miliony dolarů. New York Times jej loni nazvaly „možná vůbec nejvlivnějším malířem na světě“. To, že se nyní v brněnském Domě umění koná jeho výstava, je podobná událost, jako kdyby se zde počátkem 60. let vystavoval Pablo Picasso nebo Henri Matisse.
Má to ovšem háček: místo originálů Richterových nejslavnějších obrazů jsou vystaveny jen jejich reprodukce ve formě fotografií a offsetových tisků. V Richterově případě to snad má jisté oprávnění. Nejen, že fotografie hrála v jeho díle vždy důležitou roli, ale opakované nabourávaní všeho, co už o jeho díle víme nebo co si o něm myslíme, je pro Richtera vlastně příznačné. Kdykoli se zdálo, že je jasné, „kam patří“, přišel s novotami. Jeho tvorba je natolik pestrá - od minimalistických monochromních pláten až po hyperrealistické portréty a zátiší - že ji nelze zařadit do jediné stylové kategorie či pro ni vymyslet společného jmenovatele.
Kapitalistický realismus
Gerhard Richter se narodil v roce 1932 v Drážďanech ve středostavovské rodině. Po válce vystudoval v rozbombardovaném městě akademii výtvarných umění a etabloval se jako oficiální autor nástěnných maleb. Jako takovému mu režim umožnil cestovat. Při své první cestě na Západ zhlédl v Kasselu výstavu Documenta, která změnila jeho život. Zatímco v socialistickém táboře bylo vrcholem umělecké odvahy navazovat na meziválečnou avantgardu, Západ již žil zcela jinými uměleckými otázkami. Picasso byl historií, hvězdou dne byl Jackson Pollock a abstraktní expresionismus.
V roce 1961, krátce před vztyčením zdi, Richter emigroval přes Berlín do západního Německa. Usadil se v Düsseldorfu a v devětadvaceti letech se znovu vrátil do školy. „Najednou jako bych se ocitl v hlubokém bazénu, kde kolem plavaly všechny ty osobnosti, jako Rauschenberg, Warhol nebo Lichtenstein. Vidět Pollocka a Fontanu v Kasselu mi pomohlo pochopit, co znamená být moderním umělcem a riskovat. Je jsem ale mohl obdivovat z dálky, protože byli jiná generace. Tihle patřili k mojí generaci. Chtěl jsem jít tam, kde byli oni,“ popsal Richter toto období před třemi lety v New York Times, v profilovém článku, který vyšel u příležitosti jeho obsáhlé retrospektivy v newyorském Muzeu moderního umění.
Na düsseldorfské akademii tehdy vyučoval Joseph Beuys a Richterovými spolužáky byli Sigmar Polke a Blinky Palermo. Společně založili skupinu, která si za svůj program vytyčila kapitalistický realismus. Ironická to pocta socialistickému realismu, neboť všichni tři byli emigranti z Východu. Šlo v podstatě o osobitou verzi popartu. Richter našel svou polohu v rozmlžených malbách podle starých rodinných fotografií nebo podle snímků publikovaných v novinách a časopisech.
Myslím to všelijak
Ponecháme-li stranou abstraktní malby, je většina Richterových obrazů malována podle fotografií. Výrazně se však proměňují náměty a témata, kterých si všímá. Jeden čas to byly dívky z porno časopisů, pak portréty slavných osobností, potom romantické alpské krajiny, zátiší s lebkami a hořícími svícemi, policejní fotografie mrtvých teroristů ze skupiny Baader-Meinhofová, osobní snímky dětí a rodiny nebo záběry anonymních městských zákoutí.
Richterovy obrazy jsou banálně samozřejmé, ale zároveň vyvolávají mnoho otázek a otevírají prostor k široké škále interpretací. Lze je chápat třeba jako polemiku s historií, světem médií či rolí umělce. Lze v nich najít upřímné emoce stejně jako skepsi a ironii. Mohou být tím i oním. Příznačné je, že jméno Richter si brali do úst jak postmodernisté, kteří tvrdili, že malba je mrtvá, tak jejich odpůrci. Ve skutečnosti Richter nepatří k žádnému táboru. Není ideolog a jeho obrazy jsou vším jiným než jednoduchými rétorickými tezemi.
Pro jeho abstraktní malby, které v celých sériích vytváří od 80. let, to v trochu jiných souvislostech platí také. Působí sice velmi expresivním dojmem, jsou však do značné míry dílem náhody. Vznikají tak, že po naplocho položené desce obrazu mechanicky roztírá barvy, používaje přitom cosi jako odhrnovadlo na sníh. Výsledek záleží v podstatě jen na tom, jak na ně kde zatlačí a kolikrát jím přejede tam a zpět. „V jistém smyslu je abstraktní umění absolutní nic, blbost. Za sto let si lidé možná budou myslet, že je to odpad. Nějak v něm ale přesto něco vidíme a dokážeme posoudit kvalitu,“ prohlásil na toto téma Richter v již citovaném článku.
Lepší než Warhol
Výstava v brněnském Domě umění je putovní akcí, kterou ve spolupráci s autorem připravil německý Institut pro zahraniční vztahy. Do konce ledna byla k vidění v Bratislavě a po Brně, kde trvá do 20. března, se přesune ještě do Katovic. Jedná se o jakousi mini retrospektivu, nazvanou Přehled, která čítá 27 děl ze všech období umělcovy tvorby. O jejich výběr se postaral Richter osobně.
Že přibližně polovička vystavených děl jsou „reprodukce“, je v katalogu výstavy vysvětleno poukazem na to, že se jedná o díla, která byla pro Richtera důležitá a kterých se chtěl tímto způsobem znovu zmocnit, neboť jejich originály se dnes nacházejí ve sbírkách po celém světě. Jelikož jejich původní předlohou navíc byly fotografie, dá se říci, že jde jen o obrácení procesu, kterým již jednou prošly.
I těchto „reprodukcí“ si navíc sběratelé vysoko cení. Na aukcích se prodávají za desítky tisíc dolarů. Litografie podle obrazu Betty, jehož offsetová kopie je v Brně rovněž vystavena, byla na podzim 2002 v New Yorku vydražena dokonce za 107 tisíc dolarů. Ceny obrazů jsou ještě mnohonásobně vyšší. Podle evidence aukční síně Sotheby‘s se za posledních pět let na jejích aukcích prodalo 24 Richterových obrazů za více než milion dolarů. Z umělců jeho generace byl úspěšnější jedině Andy Warhol s 33 díly. Ten je ale už osmnáct let po smrti.
Svého strýce Rudiho má v rodině každý
Obraz Strýc Rudi z roku 1965 je jedním z nejslavnějších Richterových děl. Nechybí mezi sedmadvaceti obrazy, které Richter vybral pro svou putovní výstavu. V Brně je instalována jen jeho fotografie, ani originál však v tomto případě není nedostupný. Do konce května je zapůjčen na Richterovu reprezentativní retrospektivu v dánském muzeu Louisiana, pak se vrátí do své domovské galerie do Lidic.
Jedná se o nejvýznamnější dílo světového poválečného umění, které je v českých sbírkách. Jeho tržní cena by dnes přesahovala deset milionů dolarů, a to je pravděpodobně ještě dost střízlivý odhad. Pokud jde o ceny Richterových „reprodukcí“, jedna z nich byla například před dvěma týdny v Londýně vydražena za více než dvanáct tisíc liber.
Obraz se k nám dostal darem v rámci sbírky, kterou v roce 1968 uspořádal berlínský galerista René Block. Oslovil tehdy jednadvacet mladých autorů, mezi nimi i Gerharda Richtera, aby věnovali svá díla pro zamýšlenou galerii v Lidicích. Místo k pětadvacátému výročí vyhlazení obce však byla nakonec zřízena až o čtvrt století později.
Obraz Richter namaloval podle fotografie svého strýce Rudiho. Byl to oblíbený bratr jeho matky, floutek a hrdý nácek, který zemřel na frontě jen několik dní poté, co narukoval. Rozmlžený obraz jako by ve zkratce postihoval všechny problémy německého vyrovnávání se s minulostí a byl symbolickým zrcadlem, které mladí v 60. letech nastavili generaci svých rodičů.
Vyvolává vzpomínky, které by byly nejraději zapomenuty, a odhaluje, že nacistický režim nebyl jen záležitostí úzké vrstvy stranických elit, jak si samotní Němci bezprostředně po válce rádi nalhávali, ale že se na něm podíleli téměř všichni. Že svého strýce Rudiho má v rodině každý.
Lidická galerie byla otevřena na jaře 2003 a obraz Strýc Rudi se stal ústředním dílem její německé sbírky. „Umístění takového díla právě tady je svým způsobem kontroverzní,“ připouští vedoucí galerie Iva Brothánková. „Pamětnice to myslím zabolelo. Ten obraz u nich vyvolává emoce, které jsou lidsky pochopitelné. My si nikdy nedokážeme představit, co zažily.“
„Odborníci jsou z něj samozřejmě nadšeni, ale někteří návštěvníci-laici se ptají: ‚Jak můžete vystavovat takový obraz? Vždyť je to popírání toho, co se tu stalo,‘“ říká Brothánková. „Snažíme se jim vysvětlovat, že to bylo naopak, že je to pokus další generace se s tím vyrovnat.“
Gerhard Richter: Přehled
Dům umění města Brna
do 20. března, www.dumb.cz
