Řešením je větší transparentnost a rozhodování přístupnější veřejnosti
Minulý měsíc jsme měli naši pololetní diskusi s předními mezinárodními investory týkající se investičního prostředí v České republice. Po několik let se tyto dialogy nesly v hypotetické rovině, ve smyslu, když bychom měli někam investovat, měla by to být Česká republika? Letos mají tito investoři k dispozici stovky milionů eur na investice do střední Evropy, což je dobrá zpráva (nebo spíše měli až do nedávné okupace Krymu).
Špatnou zprávou však je, že vláda České republiky nepředstavuje už jen problém reputace.
Státní správa se nyní stala největším negativním faktorem pro ty, kteří zvažují velké investice (alespoň ze strany evropských, severoamerických a asijských investorů, s nimiž přicházím do styku). Země čelí jasné volbě. Buď může pokračovat současnou cestou netransparentní vlády, nebo se může vydat cestou spolupráce vládní koalice a opozice, kdy se schválí a provedou smysluplné reformy. Doposud nezaznamenáváme pozitivní zprávy: prvních několik měsíců parlamentních rozprav přineslo veřejné sliby, avšak bez opory v legislativě.
Arogance a letargie Dnes se politici a vláda České republiky celosvětově umísťují na 146. místě v kategorii důvěry veřejnosti ve státní instituce. To je nejnižší umístění v Evropě, nižší než u Rumunska, Bulharska, nebo dokonce i Řecka.
Je k neuvěření, že tato země obsadila příčku, která je 30 míst pod Ukrajinou. Takovouto míru nedůvěry si podle jakéhokoli objektivního standardu republika nezaslouží. Česká vláda funguje dobře v mnoha ohledech a řada politiků, obzvláště starostové malých měst, dělají svoji práci dobře, s kompetencí a integritou. Abych řekl pravdu, někteří starostové se snaží téměř o nemožné, když se vezme v potaz, jaké k tomu mají malé prostředky.
Problém tkví v tom, jak politická třída jako celek reaguje na veřejný zájem a kritiku. Všechny země postkomunistické Evropy mají stejné problémy s nedůvěrou. To je to, co se stává v oligarchiích a diktaturách. Někteří politici, například v Estonsku, zareagovali tak, že učinili své rozhodování transparentnějším a přístupnějším veřejnosti. Bohužel velká část českých politiků nevěří, že veřejnost má právo namítat a kritizovat, či dokonce analyzovat jejich rozhodnutí. Jejich nejčastější postoj je, že když si je veřejnost zvolila, mohou si dělat, co chtějí.
Toto představuje úzký pohled na demokracii. V podstatě se situace dá popsat jako vláda vládnoucí elity pro vládnoucí elitu. Postoj veřejnosti k politice zatrpkl. Nicméně veřejnost také reaguje špatně. Místo aby se účastnila demokratickém procesu, velká většina populace omezuje svoji účast na hlasování ve volbách a následné stěžování si v soukromí. Síla demokracie nespočívá v počtu lidí hlasujících ve volbách, ale v lidech, kteří aktivně vystupují a přispívají do politiky a veřejného dění. Jejich počet je velice malý. I krátký pohled na příspěvky stranám ukazuje, že většina prostředků pro strany přichází od členů městských rad, členů parlamentu a dalších stranických úředníků (a to vysvětluje, proč je tak náročné dosáhnout transparentních a efektivních veřejných zakázek).
Otevřeností ke stabilitě Mluvíme o začarovaném kruhu, který koncentruje stávající moc a majetek. Omezuje schopnost přilákat větší množství investic, a vytvořit tak prosperující společnost prostřednictvím spravedlivé a dobré vlády. Politici, lobbisté či právníci řídící oblast veřejných zakázek pro vládu argumentují tím, že současný proces zadávání veřejných zakázek poškozuje ekonomický růst. Podobný argument je jen do očí bijící sobectví a nemá žádné opodstatnění v realitě.
Proces má problémy, ty ale ve většině případů spočívají ve špatném chování části úředníků a firem, zvláště pak při postupu odvolání. Většina problémů by se dala napravit tím, že se záležitosti stanou transparentními a méně vázanými na pravidla. Lidé mají tendenci se chovat lépe, pokud jsou pod veřejnou kontrolou. Současné prostředí však podněcuje opak. Tlak veřejnosti produkuje komplikované předpisy a omezuje rozumnost úsudku úředníků. Bez transparentního systému bude vždy více byrokracie a politické nestability.
Tato vláda má dlouhý seznam priorit. Možná, že by se dal zjednodušit na jednu: za čtyři roky by se Česká republika měla umístit v první polovině světového žebříčku v kategorii důvěry veřejnosti v politiky. To je pozice, kde si se svou kapacitou a výkonností státní správa opravdu zaslouží být. Bude zapotřebí, aby vláda byla více otevřená ohledně svých rozhodnutí a vlivu (veřejné zakázky a financování politických stran jsou dobrá místa, kde začít) a aby veřejnost nebyla tak pasivní ohledně politického života země.
O změně se v této zemi mluví jako o záležitosti generací, což je mylná domněnka. Změna vyžaduje neustálý impulz. Nenastane jen tak z ničeho nic, když se mladí lidé chopí moci. Každá generace musí přispět svým malým nebo větším podnětem. Během následujících čtyř let budu žít nadějí, že tato vláda učiní kroky, aby naše děti nečelily stejné otázce, jakou jsem dostal v Londýně. Ta otázka zněla: Jeden odstupující český ministr řekl, že jeho nástupce může být vydírán cizími mocnostmi, je tomu tak a je možné, že jsou investice v ohrožení konfiskace? Žádná možná odpověď nevrhala dobré světlo na tuto zemi. Ano nebo možná nebo nevím by znamenalo přiznání, že tato země je nebo by mohla být ovládána cizími státy. Ne by znamenalo přiznání, že politické prostředí v zemi je tak nevalné, že obvinění z podvodu je účinným nástrojem, poněvadž lidé již nevěří ve svou vládu.
Je čas změnit destruktivní dynamiku, která paralyzuje rozhodovací proces ve vládě.
Změna vyžaduje otevřenost a aktivnější a konstruktivnější zapojení občanských lídrů, a to i ze světa obchodu. Zda naše děti budou žít v demokratičtější zemi, která prosperuje, záleží zcela na tom, co se rozhodneme učinit nyní.
Státní správa se nyní stala největším negativním faktorem pro ty, kteří v Česku zvažují velké investice.
O autorovi| výkonný ředitel Americké obchodní komory v ČR
