Neklid

Terrence Valeski (56) se narodil ve městě Tucson v Arizoně. V roce 1968 ukončil studia historie a politologie na University of Arizona. Po škole strávil dva roky jako důstojník armády USA v San Francisku. Zahájil svou kariéru u reklamní agentury J. Walter Thompson v New Yorku, pro firmu pracoval také v San Francisku a Los Angeles.
Po jedenácti letech vyměnil reklamu za marketing, New York za Colorado a na čtyři roky přešel k firmě Teledyne Waterpik. Potom se vrátil do San Franciska, kde působil – ne příliš úspěšně - jako samostatný poradce, dokud ho největší americký výrobce hraček, firma Mattel Toys, nenajala jako ředitele marketingu do oddělení videoher.
Telekomunikacím se věnuje od roku 1993, kdy byl jmenován viceprezidentem pro marketing a prodej společnosti Pacific Bell. Od roku 1997 působí v Evropě, postupně prošel britskou společností British Telecom, nizozemskou firmou Telfort, italskou firmou Blu a od prosince 2000 je generálním ředitelem českého mobilního operátora Eurotel Praha.
Terrence Valeski je ženatý, má dvě dcery a devítiměsíční vnučku. Je milovníkem opery a filmu, rád čte, hraje golf, tenis, bridge a rád lyžuje.

Jaké to bylo, vyrůstat v Tucsonu?
Byl to Divoký západ. Naše ulice byla prašná, nedlážděná cesta a stále ještě ji lemovaly kůly pro přivázání koní. Pro děti to bylo ohromné. Mohli jsme si hrát úplně všude. Hned za domem byla poušť. Prolézali jsme jeskyně, tunely a vyschlé potoky a nikoho netrápilo, že tam mohli být chřestýši nebo škorpioni. Prostě jsme se toulali. V létě bylo pekelné horko.
Rodina jak z matčiny, tak z otcovy strany pocházela z Polska. Prarodiče přišli do Spojených států na konci dvacátých let minulého století. Někdy v roce 1952 k nám přijela na návštěvu dědova sestra a neteř. Protože to bylo uprostřed komunistické éry, byl z toho veliký poprask. Noviny psaly: Komunisti k nám přijeli na návštěvu.

Jaký jste byl teenager?
Hrával jsem na střední a vysoké škole fotbal. V létě nám trenéři sháněli namáhavou práci, abychom se udrželi v kondici, a tak jsem hodně jezdil na stavby do vojenské základny Ft. Huachuca. Házel jsem lopatou, stavěl domy. Ohromně mě to bavilo a byl jsem ve skvělé formě. A platili nám čtyři dolary za hodinu. To byly tenkrát nějaké peníze!

Jezdili jste do Mexika?
Ano. Tuscon leží šedesát kilometrů severně od mexické hranice. Ta pohraniční městečka nejsou nijak hezká, ale toho jsme si nevšímali. Dal se tam levně koupit alkohol, jídlo a dárky. Když jsem byl ještě malý, směl se podle zákona převézt gallon (čtyři litry) alkoholu na každou živou osobu v autě. Takže dědeček, když přijel na návštěvu z Milwaukee, naložil do auta všechny děti ze sousedství, a jelo se. Byly to takové prosté věci, ale pro malého kluka ohromné dobrodružství.

Proč jste se rozhodl vstoupit do armády?
Školu jsem dokončil v roce 1968 a věděl jsem, že mne odvedou, ať budu dělat cokoliv. Chtěl jsem studovat práva, a dokonce mě přijali, ale nakonec jsem se rozhodl, že nechci strávit další tři roky ve škole. Tak jsem se stal poručíkem a poslali mne do Presidia v San Francisku (nejstarší vojenská základna v USA – pozn. red.).

Jak jste se dostal k reklamě?
Školu jsem si platil sám, a abych si přivydělal, vedl jsem marketing pro školní noviny Arizona Daily Wildcat. Tam mě jeden známý z oboru komunikací představil lidem z firmy J. Walter Thompson. Tehdy to byla největší samostatná reklamní agentura na světě. Pozvali si mě na přijímací pohovor ještě před promocí. Zaplatili mi letenku do New Yorku – to jsem poprvé seděl v letadle – a nabídli mi práci. Přiznal jsem, že musím do armády, ale to jim nevadilo: ať zavolám, až skončím. Nebyl jsem si jistý, jestli pro J. Walter Thompson pracovat chci, ale pak jsem jim přece zavolal. Řekli mi: „Přijeď. Dáme ti devět tisíc dolarů za rok.“ Já si myslel, že jsem bůhvíjaký boháč. Pak jsem přijel do New Yorku a zjistil, že to není vůbec nic.

Byl jste tenkrát už ženatý?
Byl. Moje žena se mnou byla všude. Naše první dcera se narodila těsně před tím, než jsme končili vojenskou službu v Presidiu, a do New Yorku jsme se stěhovali s novorozencem. To byl trochu tvrdý dopad, protože jsme se učili rodičování a při tom jsme vydělávali moc málo peněz. Ještě dnes si vzpomínám na všechny ty plechovky rajské polévky…

Poznali jste, že potřebujete mnohem míň, než jste si mysleli?
Zvláštní na tom bylo, že se nám nezdálo, že máme míň. Mysleli jsme si: Jo, je to těžké, ale nevadí. Je nám dobře.

Kdy jste začali chodit na opery?
Už v San Francisku. V New Yorku spíš na hokej, na operu jsme neměli. Byl jsem ale account manager pro několik prestižních klientů. Když přijeli, vždycky jsem navrhl, abychom šli na zápas New York Rangers. Pak jsem zavolal ženě, a to byla naše veliká večeře pro ten měsíc. Měl jsem placené výlohy a nemusel platit z vlastní kapsy. Takových klientů jsem měl několik, a to nás drželo.

Vy jste vlastně strávil velikou část svého života v reklamním oboru…
No, je to dost dlouhý život. Strávil jsem v reklamě asi jedenáct let. Byl to začátek mé obchodní kariéry… Pokud nepočítáte, že jsem jako devítiletý prodával po sousedství koblihy.

Byl jste orientován na obchod už v devíti?
Víceméně. Skoro celý život jsem pracoval a vydělával. Nebyl jsem vždycky úspěšný.

Proč se vám chtělo pracovat a ne sedět doma před televizí?
V tomto ohledu jsem nikdy nebyl typický teenager, který chce hlavně spát až do poledne. Vždycky bylo co dělat. Proto jsem býval nešťastný, když jsem marodil. Ne proto, že mi nebylo dobře, ale protože jsem musel ležet.

Neklid?
Možná. Prošel jsem mnoha zaměstnáními na mnoha místech. Mohl by to být neklid.

Proč jste zamířil do marketingu?
Pro agenturu J. Walter Thompson jsem pracoval v New Yorku a San Francisku. Moc mě to bavilo, ale poznal jsem, že je to jen malá součást podnikání. Když mi firma Teledyne Waterpik nabídla místo viceprezidenta pro marketing v Coloradu, rád jsem přijal. Nová práce byla mnohem víc orientována na hospodářské výsledky a na byznys. Hodně jsme lyžovali – bydleli jsme ve Ft. Collins, asi hodinu nad Denverem, a v horském středisku ve Vailu jsme měli chatu. Ale po čtyřech letech jsem zase pocítil neklid. Bylo to malé místo na malém městě. Uvědomil jsem si, že tam se nikdy ke svému cíli nedostanu. Přestěhovali jsme se zpátky do San Franciska, kde jsem chvíli dělal poradce. Ale to mi moc nešlo. A ani netěšilo.

Proč ne?
Předně to byla dost okrajová záležitost. Nikdy jsem společnosti, kterým jsem měl radit, nepoznal dost dobře, abych chápal, co je jejich hnací silou. A samostatné poradenství je osamělá práce. Zařídil jsem si kancelář doma, ale pro člověka, který nevydrží dlouho sedět na jednom místě, to asi nebyl moc dobrý nápad. Každé ráno, i když jsem věděl, že ten den nevyjdu z domu, jsem si vzal oblek a kravatu. Kvůli disciplíně. Když mi hračkářská firma Mattel Toys nabídla místo, uvědomil jsem si, že ve firemním prostředí mi bude líp – i přes mou samostatnou povahu.

U Mattela to asi bylo hezké…
Hračkářský byznys je ohromný – obzvlášť videohry. A tehdy právě nastala éra videoher. Zažil jsem vzestup firem jako Nintendo, Sega, Electronic Arts, Activision…
Pak jsem byl najat společností Pacific Bell jako viceprezident pro rozvoj obchodu a prodeje. Byl jsem druhý na žebříčku, což považuji za dost legrační, protože jsem neměl s telekomunikacemi žádnou zkušenost. Najímal mě výkonný ředitel se zkušeností ve financích a pagingu. Aby on opustil svoji sféru a najal právě mě – to nás překvapilo oba.
Ale vznikla moc dobrá kombinace. Já jsem znal spotřební zboží, elektroniku a balené zboží a tento distribuční model jsem aplikoval na bezdrátový byznys. Nikdo předtím to nezkoušel a všichni byli šokováni, protože šlo o naprostou změnu. Ale úspěch byl neuvěřitelný. Předčili jsme AT&T a Airtouch a všechny ostatní firmy na trhu během prvních dvou let.

Jak jste to dokázali?
Řekli jsme si, že lidé si chtějí přístroje kupovat a aktivovat jednodušším způsobem. Proto jsme vyvinuli metodu, jak to dělat elektronicky a nikdo se už nemusel zabývat všelijakými kontrakty ve speciálních prodejnách.
Dále jsme rozšířili distribuci tak, že zákazníci si přístroje mohli koupit naprosto všude: v drogeriích, v řetězcích obchodů Costco a Wal-Mart. Najednou se z našich produktů stalo běžné zboží a bylo to šíleně úspěšné.
Nakonec nás koupil SW Bell Corporation a ze mne se stal prezident a generální ředitel obchodního regionu severní Kalifornie. To byl dobrý rok. Odpovídal jsem za hospodářské výsledky, což mi dříve nepříslušelo. Ale Kaliforňané a Arizoňané se někdy v byznysu špatně snášejí… A brzy jsem byl zase neklidný.

Co jste udělal?
Přijal jsem nabídku firmy British Telecom a stal se šéfem marketingu BT Wireless. Pak se ale firma rozhodla, že potřebuje licenci na provoz mobilních telefonů v Holandsku. Zeptali se, jestli bych nechtěl působit v Amsterdamu, a já jsem řekl: Ale jistě, proč ne?
Žena sice podotkla, že v Londýně ještě nejsme ani sedm měsíců, ale já jí na to odpověděl: Ale v Amsterdamu jsi taky ještě nežila. Byli jsme tam dva roky.

Úspěšné dva roky?
Vlastně jsme udělali světový rekord v zavedení nové sítě: od licence po zavedení za šest měsíců. Telefony jsme balili do kartonů od mléka - Holanďané pijí hrozně moc mléka, ten výrobek znají a věří mu – a distribuovali jsme je všude. Po dvou letech jsme sjednotili pevný a bezdrátový byznys – což nebyl dobrý nápad, ale muselo to být. Přijali jsme holandského výkonného ředitele a BT mě poslala do Říma, abych tam dělal totéž.
Tam jsem rozjel společnost jménem Blu. Strávili jsme tam rok a půl a pak jsme se vrátili do Londýna, kde jsem se stal šéfem marketingu BT Wireless Worldwide, nové dcery British Telecomu.
Měl jsem velikou administrativní funkci – ohromné místo, globální trh, značnou zodpovědnost. Ale poznal jsem také, že byrokracie velké společnosti mě frustruje a že nenesu přímou zodpovědnost za hospodaření. Zase ta situace, se kterou jsem už v duchu skoncoval.

Co se vám líbilo na Praze?
Eurotel mi nabídl práci, ještě když jsem působil v Itálii. První nabídku jsem odmítl, protože jsem se chtěl vrátit do Londýna. Ale jakmile se věci nevyvíjely, jak bych byl chtěl, přijel jsem se do Prahy párkrát podívat a líbilo se mi to. Zjistil jsem, že bych pracoval pro představenstvo a ne pro jednotlivého majitele a že bych měl hodně volnosti.

To celé byla dlouhá cesta do Prahy…
Bylo to báječné dobrodružství. Mnoho jsem toho poznal o sobě, o své rodině, o svých představách, o kultuře – své vlastní i cizí. Prvních pár měsíců nechápete, proč se v nové zemi nedá koupit tolik druhů cereálií jako v Americe a proč tu nemají Ziploc (sáčky se zipem). A pak si uvědomíte, že sám jste tím cizincem, tím vetřelcem.

Jak se s ustavičným stěhováním vyrovnávaly vaše dcery?
Myslím, že dobře. Obě jsou velice extrovertní osoby a bavilo je být ve škole nové. Měly hodně praktických zkušeností, rychle se naučily, jak to ve světě chodí, jak lidé jinde žijí a pracují a kdy věci myslí vážně a kdy ne. A oběma se vede dobře. Jedna má doktorát z psychologie a druhá pracuje pro maloobchodní řetězec v okolí San Franciska.

Jakým jste byl otcem?
Dobrým, laskavým, něžným, hodným. (Směje se.) Hodně jsme si povídali, vždycky mezi námi byl otevřený a přímý vztah. S teenagery je to někdy těžké. Chtějí dělat všelicos, poznávat svět, bouřit se – a to je dobře, tak to má být. Ale u nás bylo vždycky jasno, že ať provedou cokoliv, budeme je milovat, a ať se stane cokoliv, mohou se vrátit domů. Na druhé straně, pokud něco pokazily, věděly, že je to něco bude stát. Říkal jsem jim, že si za své činy odpovídají samy.

Víte, že jste porušil všechna pravidla?
Ne!

Ano. Každý přece ví, že cesta k úspěchu je rovná a přímá. Vybrat nějaký cíl a jít za ním. Ale vy ne. Začal jste v reklamě, pak jste přešel do marketingu. Nejdřív hračky, potom wireless. Nejdřív Londýn, pak Amsterdam, Řím, Praha. To jste mířil celou dobu za nějakým cílem?
Člověk, jako jsem já, který je většinou úspěšný a nerad si nechává radit, už hodně brzy začne snít o tom, že jednou bude něco řídit. Mým cílem vždycky bylo vlastnit úspěšný podnik, nebo být za něj zodpovědný. Cesta byla rozmanitá, ale každá zkušenost znamenala jen další krok, abych se naučil něco vést nebo řídit.
Někdy si člověk namlouvá, že je zkušenější nebo chytřejší, než doopravdy je, a snaží se toho udělat moc. Pak musí trochu ustoupit a nabrat zkušenosti jinde. A musí si uvědomit, že ne vždycky ho vede k cíli všechno, co ho baví. Ale pravda je, že jsem vždycky vyhledával příležitosti, které nabízely přijemné zážitky na příjemných místech: postup v kariéře, nové zážitky pro rodinu, nebo jen únik z místa, které mě nebavilo.

Například?
Čtyři léta na malém městě v Coloradu stačila. Ani bych se nemohl těšit na velikou kariéru v malém univerzitním městečku, kde nežilo ani sto tisíc obyvatel.

Byl jste si vždycky tak jistý vlastním úsudkem?
Odpověď zní ano. Ne do takové míry jako dnes, protože jsem neměl dost zkušeností a neměl jsem ještě dostatek sebevědomí. Občas jsem dostal za vyučenou – ne zle, ale dostal. Určitě bych si vzpomněl na nějaký příklad, ale nechci se tím veřejně chlubit. Jsou jich stovky. Rozhodně jsem natropil víc než dost faux-pas, ale to patří k životu.

Jak se obvykle zachováte?
Záleží, zda to ublížilo mně, nebo někomu jinému. V druhém případě bych se to snažil napravit nebo aspoň vysvětlit. Kdyby šlo jen o mne, snažil bych se něco pochopit a přenést se přes to. Ale moc nelpím na minulosti. Když jde o lidi nebo vztahy, je třeba věci napravovat. Třeba už nikdy ten vztah nebude jako dřív, ale nesmí se to nechat nevyřešené.

Síla omluvy?
Ano. Ale jsem veliký optimista a myslím si, že je pramálo věcí, které se nedají napravit. Zpravidla mě napadne hned několik různých způsobů, jak to udělat. A když mě někdo požádá o radu, hned nabídnu několik možností. Normálně mám radu pro všechno. I když ji po mně třeba člověk nežádá, stejně ji navrhnu.

A co když někdo radí vám?
No to je hrozné! Moc zlé. Moc nerad se nechávám poučovat… Na univerzitě, když jsem se věnoval atletice, jsem si zpravidla tvrdošíjně prosazoval své a trenéři to měli těžké. Bylo to tím horší, že jsem dost často uspěl, a to mě utvrzovalo v přesvědčení, že oni tomu asi nerozumí.

Ale byl jste úspěšný…
To ano – naprosto. Ale… možná ne do všech důsledků. Možná ten povahový rys, že si nenechám radit, mi v širším hledisku bránil v dalším pokroku. Ale nestěžuji si.

Jste stále velmi sportovně založen – jaký sport právě preferujete?
Loni v srpnu mi operovali koleno. Ortoskopicky. Báječný český chirurg.

Co se vám stalo?
Běhal jsem, hrál jsem tenis, golf, byl jsem v Karlových Varech na festivalu stále na nohou – a tam se to stalo. Lékař mi vysvětlil, že jediná záchrana po operaci je rehabilitace, a dojednal mi schůzku s mým „rehabilitačním teroristou“ Vladimírem. Teď chodíme třikrát týdně v sedm ráno do tělocvičny, kde mi dává zabrat. Mám ohromnou kondici, úplně jsem se uzdravil.
Nyní hraji trochu víc golf. Hrával jsem tenis, také jsem hodně lyžoval. Ve Spojených státech nám patřily dvě chaty v horách, které jsme pak prodali, ale od té doby, co jsem v Praze, jsem si moc nezalyžoval.
Hlavně nerad sedím doma. O víkendech dlouho nespím. Vstanu, a za chvíli už si to mířím ven. Ale velmi rád chodím do kina. Tam se člověk krásně ztratí. Nikdo vám nevolá, nemůžete to zastavit a někam odběhnout.

Viděl jste během posledního roku hezký film?
Oba díly Pána prstenů se mi líbily…

Není tam příliš násilí?
Bylo tam násilí. Ale protože je to fantazie, není to tak zlé jako filmy Diehard nebo Goodfellas. A ty Tolkienovy knihy jsou také výjimečné. Nečetl jsem je od školy a tehdy jsem se jimi snažil prokousat co nejrychleji, abych o nich mohl napsat referát. Ale teď jsem si přečetl všechny tři. A pak všech sedm knih o Harrym Potterovi.

Chodíte v Praze na opery?
Párkrát jsme byli v Praze a jinde v Evropě. Před čtyřmi lety jsme vyrazili na víkend do Milána a šli jsme do La Scaly. To byla ohromná zkušenost. V Praze chodíme běžně na koncerty nebo na balet. Hudba je nádherný způsob vyjadřování citů a emocí – ve všech dobách, za všech okolností.

Tak tohle je ten cíl, za kterým jste celá léta šel?
Určitě. Ale kdybyste se mě byla zeptala, zda jsem si myslel, že se octnu zde, tak bych vám byl řekl: Ani za milion let.

Co jste si říkal o společnosti Eurotel, když jste ji poprvé navštívil?
Co tu proboha můžu vylepšit? Dobře vedená firma, finanční ukazatele jsou silné, tak kolik toho můžu změnit? Ukázalo se, že dost. Můj předchůdce se opíral o finanční zázemí a řídil firmu velmi dobře, ale byl hodně zaměřený na detaily. Já mám spíš sklon být otevřený a víc zaměřený na zákazníka.

Jaký jste šéf?
Dávám lidem možnost udělat chyby. Schopnost riskovat je v tomto oboru velice důležitá. Vždycky chci nejdřív slyšet špatnou zprávu a až potom dobrou. Nejvíc se zlobím, když mi lidé, kteří pro mne pracují, neřeknou zlé zprávy včas. Tím mi berou možnosti reagovat.
Myslím, že by většina lidí řekla, že se ženu tvrdě kupředu. Očekávám mnoho, ale odměny jak z hlediska osobního, tak z hlediska finančního jsou časté a srdečné. Ale když je někdo na zcestí, dozví se o tom. Také si myslím, že má-li někdo nést zodpovědnost, tak musí mít také náležité pravomoci.

Je těžké řídit společnost, když neumíte řeč?
Mám dobrou překladatelku, ale před důležitou schůzí ji vždycky musím trochu zasvětit. Nejzajímavější to bylo v Itálii. Naše představenstvo tvořili Italové a používali jsme simultánní překlady. Italové jsou velmi emoční a mluví velmi rychle. Bylo docela zábavné se na ně dívat a při tom poslouchat velmi korektní a klidný hlas překladatelky mluvící perfektní angličtinou. Musíte se vyznat v řeči těla, ve výrazech tváře a soustředit se na to, jak lidé mluví.

Hrajete poker?
Ne, ale rád hraji oko. A mám moc rád hry. Například šachy, i když je nehraji. Zřejmě proto, že mám pocit, že šachy hraji každý den v práci.

Kdo je vaším největším soupeřem? T-Mobile, Český Mobil?
Myslím, že my sami tím, že míříme stále výš. Ale z hlediska skutečné obchodní soutěže si Oskar, jako třetí operátor, vede stále lépe a trochu uždibuje z T-Mobilu. A T-Mobile sám je ctihodný soupeř.

Trochu vám šlape na paty, ne?
Ale ne. I když počet našich zákazníků roste o něco pomaleji než dříve, přibylo jich proti loňsku čtyři sta tisíc. Skutečným klíčem k úspěchu je finanční výkon. Náš je mnohem lepší, podíváte-li se na větší firemní zákazníky, šedesát pět procent jich patří Eurotelu.

Trápí vás myšlenka, co bude po privatizaci Telecomu?
Nekontrolovatelně to odvádí pozornost. Je stále mnoho dohadů, co bude nejlepší. Ale nakonec se o vlastnictví Eurotelu musí rozhodnout. Pakliže zůstane status quo, budeme fungovat dál. Jestli se změní, budeme se s tím muset taky vyrovnat.

Zvlášť pro vás to musí být těžké.
To máte pravdu. Je těžké prostě sedět a nechat věcem volný průběh. Ale skutečně nemohu nic dělat. Eurotel bude úspěšný, když se plně osamostatní, stejně jako v případě, kdy se nic nezmění a zůstane dceřinou společností Českého Telecomu.
Vlastně jsem ještě nikdy neřídil kombinovaný provoz pevné a mobilní sítě…

To by mohl být další krok.
Další, a možná poslední – kdo ví?

To si nedovedu představit.
Jsou takové dny…