Je tragicky zesnulý polský prezident neškodným mrtvým, ...
Celý podtitul:
Je tragicky zesnulý polský prezident neškodným mrtvým, který už nemůže ovlivnit současnost?
Minulý týden, pouhé čtyři dny po tragické smrti Lecha Kaczyńského, mi jeden ostravský kamarád řekl: „Tak se Poláci konečně dozvídají, jakého měli prezidenta.“ Nejprve mě to trochu zarazilo. Byla jsem si totiž jista, že Poláci dobře věděli, jakého měli prezidenta. Ale pak mi nadsázka došla. Po letecké katastrofě se totiž změnil tón mnoha médií, která byla do té doby k Lechu Kaczyńskému nesmírně kritická. O mrtvých ovšem jen dobré. A pak, mrtvý prezident přece už není politickým soupeřem.
Novináři versus prezident
Kaczyński vyhrál v roce 2005 prezidentské volby, když získal ve druhém kole přes 54 procent voličských hlasů. Byly to volby, které ze scény fakticky vyřadily „postkomunistickou“ část politické elity, jež se do té doby střídala u moci s představiteli „postsolidaritních“ stran. Těsně před nimi proběhly volby parlamentní s prakticky stejným výsledkem – někdejší „komuna“ přestala v polské politice hrát zásadní roli, byla odsunuta na okraj. Pro ty, kdo toužili po konci postkomunismu a novém, plně demokratickém začátku, to bylo vítězství.
Zároveň však hned první povolební jednání o budoucí koalici a vládě přinesla trpký rozkol a hluboké zklamání. Dvě vítězné strany – Právo a spravedlnost bratří Kaczyńských a Občanská platforma Donalda Tuska – se nedokázaly dohodnout a podělit o moc. Spor mezi postkomunisty a dědici Solidarity tak vystřídal spor mezi liberály a konzervativci. To sice na jedné straně Polsko posunulo o krok k politickému diskurzu, jaký je běžný ve vyspělých evropských zemích, ale na druhé ukázalo, že polská společnost vůbec není jednotná.
Podstatnou úlohu v tomto politickém sporu hrála, jak je v moderní době běžné, média. A ta nově zvolenému prezidentovi příliš nakloněna nebyla. „Novináři neodrážejí názory průměrných čtenářů a diváků,“ prohlásil Bronisław Wildstein, jeden z žurnalistů, který byl Kaczyńskému a jeho politickému proudu nakloněn. „V Polsku v roce 2005, kdy volby vyhrála strana Právo a spravedlnost, hlasovalo asi 70 procent novinářů podle vlastního vyjádření pro konkurenční Občanskou platformu,“ dodal Wildstein.
Muzeum Varšavského povstání
Nebylo to poprvé, co se Kaczyński většině médií nezamlouval. V roce 2004 média úporně diskutovala o otevření Muzea Varšavského povstání, při jehož vzniku stál jako primátor Varšavy (byl v přímých volbách zvolen v roce 2002 a na primátorskou funkci rezignoval, když se stal prezidentem). Byl to spor o minulost, o její výklad a o pojem v české veřejné diskusi takřka neznámý: o historickou politiku.
Varšavské povstání se k demonstraci tohoto problému velmi dobře hodí. Legendární boj vojáků podzemí Zemské armády, jehož tradici komunistická moc, nastolená v Polsku pod sovětskými bodáky, vytrvale tajila a jehož účastníky pronásledovala, představuje jeden ze základních kamenů moderní polské identity. Odvaha, hrdinství, ochota obětovat za svobodu život – to vše navazuje na polskou tradici úsilí o nezávislost, na polská povstání v dobách, kdy Polsko jako stát na mapě Evropy neexistovalo.
Jenže – namítají liberálové – stálo to všechno za to? V povstání a v bojích Zemské armády zbytečně zahynul nejlepší segment polské populace, Varšava byla zbořena, její obyvatelé vyhnáni. Nebylo všechno to utrpení zbytečné? Není celý ten heroismus a hrdinský odkaz jen šalebná bludička, jež společnost zbavuje těch nejodhodlanějších, kteří by jí, kdyby žili, mohli prokazovat významnější služby?
Lech Kaczyński se jako primátor v tomto sporu podporou Muzea Varšavského povstání – moderní hojně navštěvované a obdivované expozice – postavil jednoznačně na stranu tradicionalistů a ctitelů legendy. A dostával za to od liberálních novinářů co proto.
Spor o duši Polska
Stará pře o polská povstání včetně Varšavského však nepřišla na přetřes až po roce 2000. Doutnala pod povrchem veřejného dění po celou dobu II. Rzeczpospolité – tedy Polské lidové republiky, PLR. Má smysl odporovat komunistickému režimu, který je tak silný? Má smysl se připravovat o profesní budoucnost, když by člověk ve svém oboru mohl polské společnosti přinést podstatnější prospěch než jako bezmocný disident? „Mí rodiče pamatovali důsledky Varšavského povstání a byli na velkých pochybách, jestli je správné, když se zapojuji do podzemní činnosti,“ vyprávěla mi dnešní polská velvyslankyně v Gruzii Urszula Doroszewská. (Mimochodem – nestálo by za to, vést podobnou debatu i v Česku? Desetiletí normalizace k tomu jasně vybízejí.)
I zde byl postoj Lecha Kaczyńského jednoznačný. Předurčovala ho k tomu již rodinná tradice: jeho otec bojoval se Zemskou armádou ve Varšavském povstání. Jak víme, odporovalo komunistickému režimu v poválečných desítkách let víc Poláků než příslušníků kteréhokoli jiného podmaněného národa. Polské „měsíce“ – vzpoury v letech 1956, 1968, 1970, 1976 – a posléze vznik Solidarity odhalovaly, že polská tradice boje za nezávislost, jakkoli zdánlivě odsouzeného k nezdaru, přetrvala z dávných dob s nezměněnou silou. A postoj Kaczyńského s touto tradicí sdílenou mnoha jeho spoluobčany důsledně rezonoval. Těžko se dá pochybovat, že ho vynesl až do prezidentského křesla.
Odpůrce režimu
Lech Kaczyński se účastnil všech aktivit směřujících k obnovení polské svobody a nezávislosti. Spolupracoval s „intervenčním úřadem“ manželů Zofie a Zbigniewa Romaszewských, který v podzemí sháněl peníze a zprostředkovával podporu pronásledovaným zhruba od roku 1976, kdy po potlačení dělnických povstání vznikl Výbor na obranu dělníků KOR. Jeho podíl na vzniku a práci nezávislých odborů Solidarita by se nikdo neodvážil zlehčit. Dlouho stál jako intelektuál, právník, vedle dělnické legendy Lecha Wałęsy či Bogdana Borusewicze. (A po Wałęsově odchodu do prezidentského paláce se stal předsedou Solidarity.) Po nastolení stanného práva v prosinci 1981 byl internován. Měl prostě životopis opozičního aktivisty, jak se sluší a patří.
Na jaře 1989 se Kaczyński účastnil jednání u kulatého stolu, na nichž se představitelé Solidarity dohodli s vládní stranou na polosvobodných volbách, jež Polsko nekrvavě vyvedly z komunistického období, a po nástupu dosavadních odpůrců k moci byl jistou dobu blízkým spolupracovníkem Wałęsy. Pak se však jejich cesty rozešly. S Wałęsou se ostatně postupně rozešli prakticky všichni jeho významní spolupracovníci.
Kaczyński nepokládal dohody od kulatého stolu za posvátné a jednou provždy dané. Kulatý stůl pro něho nenesl váhu zakladatelského mýtu, jakou má například pro Adama Michnika.
IV. Rzeczpospolita
Strana Právo a spravedlnost, v jejímž čele stál Lechův bratr-dvojče Jarosław, vyhrála volby v roce 2005 s programem IV. Rzeczpospolité, další Polské republiky, jež by rozbila postkomunistické korupční vazby a smetla z politické scény jejich protagonisty. Lech Kaczyński měl velký kredit ze svých předchozích funkcí – jako předseda Nejvyššího kontrolního úřadu (1992–1995) a jako ministr spravedlnosti ve vládě Jerzyho Buzka proti korupci důrazně bojoval, a veřejnost tedy měla důvod věřit, že jeho slova nejsou plané sliby. Že se čtvrtou republiku nepodařilo uskutečnit, je věc druhá.
Kaczyńského úspěchy, tolik zlehčované médii, po jeho smrti novináři vyzdvihli – o mrtvých jen dobré, jak už bylo řečeno. Je však otázkou, je-li tragicky zesnulý prezident „neškodným“ mrtvým, který už nemůže ovlivnit současnost. Spor o to, zda jeho rakev měla či neměla spočinout na krakovském Wawelu v sousedství náhrobku maršálka Józefa Piłsudského – největší polské politické legendy 20. století – naznačil, že se o postavu a odkaz Lecha Kaczyńského povede stejný spor, jaký se o něho vedl za jeho života.
