Nastane krušné období transformace spotřebitelských zvyklostí
Klidně sedím na židli, jak mne nabádají pánové Voskovec s Werichem, a čtu Bibli, tam to prý všechno je. O energetice však ani zmínka. Že by se snad dal aplikovat příměr o stříbrných hřivnách? Asi ne. Nebo kauza David a Goliáš na vztah mezi dodavatelem a odběratelem? To už vůbec ne. V souvislosti s dramatickým růstem cen energií se zdá být trochu inspirativní příběh o Lotově ženě, ale ani on není tou pravou odpovědí. Jakousi nápověď shledávám u Svatého Tomáše Akvinského, jenž určil míru křesťanského zisku ve výši pěti procent. Z toho se však do doby současné zachoval pouze pojem zisku nekřesťanského, což je jakákoliv suma peněz, kterou musíme někomu platit právě my.
Co vše způsobí raketometčík?
Faktem je, že světové ceny energie neustále a nekřesťansky rostou. Jde o problém přechodných – přestože střednědobých – výkyvů, na jaké jsme byli zvyklí v minulosti, nebo se děje něco podstatnějšího, a tedy i trvalejšího? Půjde jenom o ropu a ostatní uhlovodíková paliva, nebo o paliva a energie jako celek? Odpověď na tyto otázky je zcela klíčová pro úvahy o budoucím směru vývoje lidské civilizace, jakkoliv to zní na první pohled trochu nadneseně. Obě energetické krize v sedmdesátých letech uplynulého století vedly ke změně globálního přístupu k energetickým surovinám. Právě zde byl počátek vývoje, jehož výsledkem byla snížená spotřeba automobilů a růst zájmu o obnovitelné či netradiční zdroje, nemluvě pak o energetických úsporách. K čemu povede současný vývoj? A lze jej také označit jako energetickou krizi? Obávám se, že trend cenového vývoje energetických surovin je skutečně projevem krizovým. Důvodem není samotný fakt cenového růstu, jako spíše jeho příčiny. Naleziště ropy a plynu se z větší části nalézají v oblastech, které neslynou právě politickou stabilitou. Zoufalec, který ve jménu Alláha neúspěšně odpálil raketu na americkou vojenskou loď v Perském zálivu možná ani netušil, že v důsledku jeho „hrdinského skutku“ poskočí světová cena ropy o několik centů vzhůru. Světový trh s ropou je totiž velmi citlivý a okamžitě vyvolává otázky typu: co když příštím cílem budou tankery a raketometčík bude tentokráte úspěšnější?
My a oni.
Tak jako tak, růst cen ropy není izolovaným jevem. Není třeba se zmiňovat pouze o ceně zemního plynu; ta je s ropou pevně svázána již tím, že společná ložiska ovládají většinou nadnárodní firmy, které nepřipustí, aby si ceny ropy nebo ropných produktů a zemního plynu na energetickém trhu vzájemně konkurovaly. Jde také o cenu uhlí, kdy drahá ropa vyvolává tendenci k její substituci jinými palivy, a tedy i růst poptávky po uhlí. Zákon nabídky a poptávky pak již vykoná své. Odtud je pak již jen krůček k růstu ceny elektrické energie, do níž se promítá nejen zvýšení ceny vstupujících paliv, ale i důsledky nové legislativy na ochranu životního prostředí: emisní povolenky či ekologické daně. To samé platí i pro českou specialitu – teplárenství. Růst ceny tepla bude navíc brzy akcelerovat srovnáním daně z přidané hodnoty, která je u tepla jako u jediné energie dočasně uplatňována v nízké pětiprocentní sazbě. Dražší energie znamená i dražší výrobu, a tedy i vyšší ceny zboží a služeb, které nakupujeme. Jak vidno, žádná radost do budoucna se zatím nerýsuje. Znamená to snad, že vzroste poptávka po teplých svetrech a dovolenou budeme trávit místo na plážích sběrem borových šišek?
Růst cen není nikdy populární. Přetrvávající – a stále ještě převažující – dělení naší společnosti na „my“ a „oni“ vede k snadnému označování viníků; jsou to zkrátka „oni“. Politici, úředníci, energetici, plynaři, teplárníci, havíři, Brusel – doplň si sám dle libosti, invence či vzteku. „Oni“ zdražují, „oni“ na tom nekřesťansky bohatnou. Potíž je v tom, že všichni vyjídáme kaši, kterou jsme si většinou sami nenavařili. Spotřebitel obviňuje dodavatele energie, že platí stále víc a víc. Dodavatel energie zasílá ponížené supliky Energetickému regulačnímu úřadu, aby zvýšil cenu, protože dovoz je čím dále tím dražší. Regulační úřad je bombardován politiky, kteří poměřují růst cen energií prismatem volebních preferencí. Kde je tomu konec?
Dominantní hráči.
V České republice, stejně jako v jiných evropských zemích, kontrolují energetiku dominantní hráči: elektřinu skupina ČEZ, plyn skupina RWE, petrochemii Unipetrol a vliv nad těžbou uhlí si dělí několik málo společností. Být velkým hráčem je výhodné; ekonomická síla vytváří i stabilitu, nutnou k překlenutí dočasných výkyvů. Na druhé straně – kdo je moc velký, ten je hodně vidět. Velmi často jsou tak energetické společnosti viněny z toho, že právě ony způsobují růst ceny energií. Je přirozené, že se vůči takovým nařčením brání, a někdy ne právě obratně. Používat argument, že cena elektřiny či plynu na západ od našich hranic je výrazně vyšší než v Česku, má smysl pouze do té doby, než porovnáme průměrné příjmy. Relativní ceny energií v Čechách opravdu nepatří v Evropě k těm nízkým. Cenová očekávání, spojená s nastartováním procesu otevírání energetického trhu, se také nenaplnila. Nedojde k tomu ani v budoucnu. Důvod je jednoduchý: v případě ČEZ je relevantní konkurence omezená, v případě RWE neexistuje vůbec. V tomto případě však není důvodem neochota podělit se o trh s konkurencí, ale prostá nemožnost vzniku takové konkurence. Import plynu je podvázán dlouhodobými smlouvami a lze jen stěží předpokládat, že by nový obchodní subjekt (pomineme-li ovšem ty obchodníky, kteří jsou kapitálově pevně svázáni s producentem plynu) byl schopen nabídnout konkurenceschopnou dodávku plynu ve větším rozsahu. Liberalizace trhu s plynem tak přinesla pouze možnost růstu ceny plynu v důsledku započtení oprávněných nákladů, spojených se zákonem vynuceným rozdělováním plynárenských firem na dva samostatné subjekty. Kromě toho obnažila pravý význam rozdělení zákazníků na chráněné, jimž ceny plynu určuje Energetický regulační úřad, a oprávněné, kteří by mohli plyn nakupovat od někoho jiného, pokud by ovšem měli od koho. Status oprávněnosti ale také znamená, že cena plynu pro takového zákazníka může vzrůst skokově; ne snad proto, aby se plynárna „napakovala“, ale prostě proto, že taková je reálná cena plynu. Regulace totiž znamená v době, kdy cena plynu na světovém trhu trvale roste, nižší než reálnou cenu pro spotřebitele, a to vlivem časového posunu cenových rozhodnutí regulátora. Pokud světová cena plynu pouze kolísala, bylo možné tyto výkyvy snadno v čase kompenzovat. Dochází-li však k růstu trvalému, jsou plynárenské společnosti tlačeny do ztráty. Otevření trhu a úbytek – později pak úplný zánik – kategorie chráněných zákazníků tedy bude znamenat přímé provázání vývoje světových a domácích cen plynu tak, jako je tomu třeba u ropy a pohonných hmot. Hledat za tímto vývojem spiknutí či kartelovou dohodu zdá se být poněkud nepředložené.
Cena jistoty a čistoty.
Co z tohoto málo radostného výhledu plyne? Stojíme nepochybně před poměrně krušným obdobím transformace našich spotřebitelských zvyklostí, ve kterém nejde ani tak o vítězství, jako spíše o přežití. Je zřejmé, že nastane další posun v žebříčku energetických preferencí. Vedle obecného růstu cen paliv a energií se změní jejich utilitární pořadí. Buď poklesne společenský tlak na další růst kvality životního prostředí (což není příliš pravděpodobné), nebo se daleko více začnou prosazovat alternativní způsoby výroby energie, provázené navíc rozsáhlými projekty energetických úspor. Cena paliva bude stále více obsahovat i „cenu jistoty“, tedy náklady na záruku bezpečné a trvalé dodávky, a „cenu čistoty“, tedy ocenění míry škodlivosti paliva vůči životnímu prostředí. Jistota není zadarmo, čistota také ne.Pro spotřebitele energie kdekoliv na světě takovýto vývoj ovšem vytváří jen pramalý únikový prostor. Je bohužel velmi pravděpodobné, že se struktura našich domácích rozpočtů začne měnit způsobem, který se nám nebude ani trochu líbit. Faktury za elektřinu, teplo či plyn nám rozhodně potěšení nepřinesou; může nás ovšem hřát škodolibé vědomí, že ani naši dodavatelé energií na tom nebudou zrovna růžově. Bývá dobrým zvykem navrhnout i vhodnou alternativu k popisovanému řešení. Tou je pobídka, aby byla hromadně spalována ta pro životní prostředí nejničivější paliva. Zanedlouho – vlivem skleníkového efektu – rapidně vzroste průměrná teplota na naší planetě, a poklesne tudíž potřeba nakupovat drahá paliva a energie. Otevřenou ovšem v takovém případě zůstává otázka, zda bude mít kdo od někoho co nakupovat.
