Investiční strategie
Nevěřte šarlatánům s vizitkou investičního analytika, že umí vybírat akcie perspektivních podniků a vhodně načasovat dobu investice. Nikdo nemůže vědět, jaký bude pozítří kurs Komerční banky, IBM nebo amerického dolaru. Odhady analytiků prestižních finančních domů předpovídající růst kursu mají stejnou úspěšnost jako náhodné házení korunou. Toto konstatování a podobná provokativní sdělení tvrdí autor knihy Investiční strategie pro třetí tisíciletí, analytik globálních finančních trhů skupiny PPF Pavel Kohout. Neméně zajímavá je například informace, že burzovní spekulanti a levicoví ekonomové mají společné východisko – nedůvěru v trh: „Burzovní spekulant se domnívá, že jisté podniky mají lepší budoucnost než jiné a že trh nehodnotí ceny jejich akcií nebo obligací správně. Levicový ekonom je přesvědčen v podstatě o tomtéž. Rozdíl spočívá pouze v praktické aplikaci téže myšlenky. Na kapitálovém trhu hovoříme o spekulaci nebo aktivní investiční strategii… Ministři a vládní úředníci pro aplikovanou nedůvěru ve fungování trhu preferují termín průmyslová politika. (strana 30) Autor na bohatém empirickém materiálu ukazuje, jak naivní je spoléhání se na různá doporučení ohledně budoucího vývoje kursů. Zároveň představuje základy investiční strategie, kterou mohou využít nejen profesionálové, ale i laici. Klíčovým Kohoutovým pojmem je míra rizika. Investoři mají rozdílné podmínky (nejen finanční, ale i třeba osobnostní – psychologické) a investují s různými cíly. Těmto podmínkám a cílům by každý měl přizpůsobit své portfolio, tedy třídy investic (akcie, obligace, měny). Zároveň by investor měl diverzifikací portfolia minimalizovat riziko. A některá, zejména politická rizika, by měl investor zcela odmítnout. Právě důraz na politická rizika je jedním z bodů, jež odlišují tuto knihu od jiných ekonomických příruček. Autor ukazuje, že nejen nejjistější, ale i dlouhodobě nejvýnosnější jsou investice do zemí, kde je politické riziko nejnižší. Státům, které nesplňují základní kritéria politicky bezpečné země (dlouhá – cca půl století – historie burzovních obchodů, vysoký standard dodržování lidských a občanských práv, konvertibilní měna, nízká inflace, nezávislá centrální banka osvobozená od vlivů politických stran, demokratický politický systém a nízká úroveň korupce), je podle Kohouta lepší se investičně vyhnout. Příkladem může být dnešní Putinova říše. „Rusko se v 90. letech 19. století stalo miláčkem západních investorů. Oblibě se těšily ruské akcie i státní obligace… Většinu těchto vypůjčených peněz Rusko nikdy nevrátilo. Před sto lety zahraniční investoři pevně důvěřovali schopnosti Ruska splácet dluhy, což se projevovalo v dlouhých dobách splatnos–ti těchto dluhů. Například vládní dluhopisy vydávané v 90. letech 19. století mívaly typicky osmdesátiletou dobu splatnosti. Zdalipak si komunistický vůdce Leonid Brežněv, za jehož vlády v 70. letech měly být tyto dluhopisy teoreticky splaceny, na ně alespoň na okamžik vzpomněl? (strana 92) Na konci osmdesátých let přišlo Rusko s novou emisí dluhopisů a byl o ně velký zájem. „Západní bankéři se bezmála prali o možnost půjčovat peníze sovětskému režimu. O deset let později mají tehdejší skvělé investice pouhý zlomek své původní hodnoty… Ale ani tato zkušenost nebránila zahraničním bankám a investorům, aby se opakovaně nepálili o stále stejná rozžhavená kamna. Mezi bankéře, kteří se odmítli poučit ze zkušeností, patří i bývalí manažeři České spořitelny, kteří během finanční krize v roce 1998 utopili v ruských obligacích asi tři miliardy korun. (strana 93–94) Bude–li čtenář přesvědčen tíhou Kohoutových argumentů, vybere pro sebe optimální mix investic do akcií, obligací a peněžního trhu, odmítne politicky rizikové země a rozhodne se diverzifikovat své portfolio, bude zřejmě volit mezi různými investičními fondy. Při výběru mezi nimi autor doporučuje nepodléhat reklamě o dřívějších skvělých zhodnoceních či genialitě portfolio manažerů. Nejlepších výsledků dlouhodobě dosahují pasivně spravované indexové fondy. Důvěryhodný správce fondu je samozřejmostí (řekněme na úrovni politického rizika) a dále následuje výběr podle minimálních poplatků. Z aktivně spravovaných fondů (časté obchody, snahy o výběr podhodnocených akcií a načasování trhu) mají radost především makléři kvůli inkasovaným poplatkům za zprostředkování obchodu. Investiční strategie pro třetí tisíciletí lehce a vtipně vysvětlí základy investování, správy svého kapitálu každému lai–kovi. Nenabízí recepty na pohádková zbohatnutí. Dodává naopak dostatek skepse nutné k tomu, aby nadšený investor neházel své peníze do kanálu. Kohout, P.: Investiční strategie pro třetí tisíciletí. Grada Publishing. Praha 2000. 204 stran. Cena: 199 Kč.
