Ministr s námi přes rok nemluvil, říká šéf Soudcovské unie ČR
Způsob, jakým ministerstvo spravedlnosti spravuje českou justici, je zastaralý. Lepším řešením by podle řady soudců byla určitá forma samosprávy, jak to v některých evropských zemích funguje už léta. „U nás se stále řídíme podle koncepce z devatenáctého století,“ říká prezident Soudcovské unie ČR Tomáš Lichovník.
EURO: Co říkáte dalšímu snížení rozpočtu ministerstva spravedlnosti? LICHOVNÍK: Skutečně nevím, jak máme s penězi, které dostáváme, vyjít. Nemůžeme si už dovolit prakticky žádnou investici. Peníze, které máme, nám stačí maximálně na výplaty, osvětlení, topení, tisk dokumentů a poštovné. Advokáty a tlumočníky už teď platíme s velkým zpožděním, což považuji za nesmírnou ostudu. Soudy jsou zde, aby nalézaly a prosazovaly právo, a samy jsou dlužníky. To je velká hanba.
EURO: Přestanete tedy svítit a topit? LICHOVNÍK: To opravdu nevím. Se současným rozpočtem prostě nevyjdeme. Už nyní se dostáváme na tenký led trestného činu zvýhodňování věřitele, když řádně hradíme energie, ale advokáty platíme se zpožděním. Kdyby to udělal podnikatel, už by byl zřejmě trestně stíhán.
EURO: Uvítal byste justiční prázdniny, o kterých se také mluví? LICHOVNÍK: V tom žádnou úsporu nevidím. Na topení a osvětlení v létě neušetříme. Na poštovném také ne, protože zásilky musíme stejně odeslat, pouze to uděláme o čtrnáct dní později.
EURO: Máte nějaké zásadnější reformní návrhy? LICHOVNÍK: Ano, ale ty se netýkají krátkodobých úspor, spíše dlouhodobé koncepce soudnictví.
EURO: Co konkrétně? LICHOVNÍK: Je vidět, že výkonná moc se při správě soudnictví naprosto neosvědčila. Koncepce, kterou máme, vznikla kolem roku 1870 a od té doby se přece jen mnohé změnilo. Celkové fungování soudnictví se za současných podmínek nemůže výrazně zlepšit. Výkonná moc totiž jen těžko může mít skutečnou koncepci justice, nebo pokud ji má, tak nemá čas a prostředky k jejímu prosazení. Dělal jsem si malou statistiku a zjistil jsem, že průměrná životnost ministra spravedlnosti od roku 1990 byla osmnáct měsíců. Za takovou dobu se toho moc stihnout nedá. Například doktor Pospíšil měl spoustu nápadů, některé se mu povedlo dotáhnout i do zákonné podoby, ale musel velmi spěchat při jejich realizaci. To bylo ke škodě věci. Od července má platit novela občanského soudního řádu, a přitom je to všechno v plenkách. Máme například používat nové obálky na dopisy a dodnes (rozhovor se uskutečnil týden před jejich zavedením do praxe – pozn. red.) jsme je ani neviděli.
EURO: Je pravda, že ministr Jiří Pospíšil se soudcovskou unií přes rok nemluvil? LICHOVNÍK: Je to pravda, příliš s námi nekomunikoval.
EURO: Slyšel jsem o případu, že představitel soudcovské unie na jednání s ministrem vyslovil kritický názor a příště už nebyl pozván. LICHOVNÍK: Ano, to se stalo mně. Bylo to těsně po zvolení, kdy jsem kritizoval elektronické platební rozkazy. Na to konto jsem již na příští poradu nebyl pozván. Pak jsme si to s panem ministrem vysvětlili, domluvili jsme se, že na poradách budu přítomen. Byl jsem pak pozván jednou a po dalším kritickém vystoupení jsem opět pozván nebyl.
EURO: Jaké konkrétní změny po ministerstvu požadujete? LICHOVNÍK: Soudcovská unie dlouhodobě prosazuje určitou formu „samosprávy“, na které by se ale vedle soudců částečně podíleli i zástupci moci zákonodárné a výkonné. Tak to funguje v řadě evropských zemí. Tuto myšlenku jsme dlouhodobě prosazovali a asi nejblíže jsme jí byli, když byl ministrem pan Otakar Motejl. Ten připravil nový zákon o soudech a soudcích, který ale nebyl přijat.
EURO: To byla ona slavná reforma, která dostala v Poslanecké sněmovně jediný hlas? LICHOVNÍK: Ano, to bylo opravdu velmi smutné. Od té doby nám bylo vždy řečeno, že samospráva je politicky neprůchodná. Na konci roku se nám ale s předsedy nejvyšších soudů a krajských soudů podařilo dohodnout na společném postupu, vytvořili jsme základní záměr nové správy soudnictví a rádi bychom s tím paní ministryni seznámili a rozproudili o tom debatu.
EURO: Takže jste pro vytvoření jakési nejvyšší rady soudnictví, která funguje například v Nizozemsku? LICHOVNÍK: Ano, přesně tak. Myšlenka je taková, že nejvyšší rada soudnictví by měla být vrcholným orgánem soudní moci a měla by převzít pravomoci ministra spravedlnosti v oblasti personální a zčásti i rozpočtové. Ta personální by se týkala především navrhování do funkce soudců, navrhování soudních funkcionářů nebo rozhodování o přestupech mezi soudy nebo o postupu k vyššímu soudu. To považujeme za velmi důležité. Dnes totiž tyto pravomoci patří ministrovi, který je představitelem výkonné moci. Výkonná moc je přitom sama účastníkem řady řízení. V trestních věcech vždy, protože je zastupována státním zástupcem a v občanskoprávních sporech stát také figuruje velmi často. Je proto s podivem, když představitelé jednoho z účastníků rozhodují o profesním životě soudce.
EURO: Myslíte si, že ministryně Kovářová může vzhledem k délce mandátu cokoli prosadit? LICHOVNÍK: Má mimořádně obtížnou pozici, protože má velmi krátký mandát a prakticky žádné peníze. I kdyby měla dobrou vůli s něčím pohnout, tak na to nebude mít prostředky.
EURO: Čím si vysvětlujete krátkou životnost ministrů? Více se jich snad vystřídalo pouze ve zdravotnictví. Je spravedlnost tak problematické odvětví? LICHOVNÍK: Přiznám se, že nevím. Také mě nenapadá, co je na tom tak třaskavého, že to ministry likviduje.
EURO: Proč se soudcům nedaří získat pro své problémy politickou podporu? LICHOVNÍK: Jak výkonné, tak zákonodárné moci asi vyhovuje, když je třetí moc ve státě trochu slabší a oni mají možnost ji nějakým způsobem ovládat. Mně to připadá krátkozraké, politici by si totiž měli uvědomit, že ačkoli je dnes chrání imunita, časem politiky nemusejí být a skutečně nezávislý soud, který nepřipustí jakýkoli nátlak, se jim může hodit.
EURO: Není to i proto, že soudci nechtějí nebo neumějí lobbovat za své zájmy, protože jim připadá, že se to „nehodí“? LICHOVNÍK: Většina soudců určitě nechce mít s politikou vůbec nic společného, chtějí pouze nezávisle rozhodovat, takže od nich lze jen stěží čekat snahu o lobbování ve prospěch reforem. A i ti soudci, kteří se snaží, jsou velmi konzervativní, jsou zvyklí jednat na základě důkazů a argumentů a politika se přece jenom obvykle ubírá jinými cestami.
EURO: Soudci si stále stěžují na přebytek práce. Jak je to možné, když jejich počet stoupá? LICHOVNÍK: Stoupá totiž i množství práce. Soudnictví navíc není žádný monolit, mezi jednotlivými regiony jsou velké rozdíly, což je naprosto špatně. Nemůžeme tedy říct, že je justice pomalá nebo že je málo lidí, platí to totiž vždy jen o některých regionech.
EURO: Co říkáte názoru některých soudců, že jejich počet by se klidně mohl snížit, pokud by se navýšil počet asistentů a úředníků? LICHOVNÍK: Dlouhodobě neprosazujeme zvyšování počtu soudců, protože to není potřeba. Posílení odborného aparátu ale nutné je. Býváme srovnáváni s Německem, kde je soudců na počet obyvatel méně, ale mají velké podpůrné týmy. U nás mají asistenty hlavně soudci na nejvyšších soudech. V okresech jejich počet klesá, někde vychází jeden asistent na deset soudců. Přitom ze zákona má být jeden asistent na jednoho soudce.
EURO: Proč to tedy takhle není? LICHOVNÍK: Hlavním problémem jsou peníze. Dlouhodobě, každým rokem v lednu totiž dostaneme méně mzdových prostředků, než kolik bychom potřebovali, s tím, abychom ušetřili na nemocenských.
EURO: Kdyby se snížil počet soudců, tak byste s penězi vyšli, protože plat soudce vydá na několik úředníků. LICHOVNÍK: To by určitě bylo řešení, jenže vzhledem k tomu, že soudci jsou neodvolatelní, by se museli sami rozhodnout odejít. Proto tady nejvíc připadá v úvahu přirozený úbytek formou odchodů do důchodu. To by se dalo urychlit tím, že bychom penzionovaným soudcům zajistili důstojné finanční podmínky. Řada kolegů nechce odejít do důchodu jen z toho důvodu, že propad jejich životní úrovně by byl obrovský. Důchod totiž vydá jen na zlomek jejich platu. Například na Slovensku je to zhruba padesát procent. Nabízíme ale ještě lepší řešení, které mají v Rakousku, a to jsou takzvaní emeritní soudci. Pokud odejdou do důchodu, mohou si vybrat, zda už nechtějí mít s justicí nic společného, anebo zda jen odejdou mimo činnou službu, budou pobírat část platu, udržovat si odbornost, ale budou připraveni nastoupit v případě potřeby. To je vynikající například při mateřských dovolených, protože řada kolegyň odejde na několik let a jejich práci nemá kdo dělat. Emeritní soudci by je mohli zastoupit.
EURO: Jak se díváte na změny kárných senátů, ve kterých dnes kromě soudců zasedají i advokáti, notáři a zástupci jiných právnických profesí? LICHOVNÍK: Tato úprava je velmi nešťastná. Smířili jsme se s tím, že v senátech sedí i jiní právníci, s tím problém nemáme. Zásadní chybou ale je, že proti rozhodnutí kárného senátu není řádný opravný prostředek. To je naprostá rarita v celém právním systému. Prakticky proti každému rozhodnutí existuje opravný prostředek. Výjimkou jsou třeba v občanském soudním řízení případy, kdy se rozhoduje o částce menší než dva tisíce korun. Takže hodnota soudcovského mandátu je dnes dva tisíce korun. To je přece neuvěřitelné!
EURO: Měly by soudy mít jasné schéma kariérního postupu, jak je tomu u úředníků? LICHOVNÍK: Já si myslím, že postup k vyššímu soudu by se neměl brát jako kariéra. Každému vyhovuje jiný styl práce. Jsou soudci, které baví soudy prvního stupně, protože chtějí být v kontaktu s lidmi a je to pro ně nejzajímavější. Vyšší soudy se zase věnují hlavně přezkoumávání a tento typ práce také nevyhovuje každému. Postup na vyšší soud by tedy podle mě neměl být brán jako kariéra.
EURO: Ale z platového hlediska to postup je. LICHOVNÍK: A to si právě nejsem jistý, zda je správně.
Tomáš Lichovník (45) je prezidentem Soudcovské unie České republiky. Tuto funkci vykonává od loňského roku, kdy vystřídal ve funkci Jaromíra Jirsu. Je předsedou Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, soudcem je od roku 1992. Zabývá se občanskoprávními spory. Ve vedení soudcovské unie působí od roku 2005, kdy se stal jejím viceprezidentem.
