Německý kancléř opět kritizoval nové země Evropské unie za takzvaný daňový dumping. Vysoký standard Unie si prý žádá i určitou výšku daní. Schröder zjevně nechce pochopit, že stát blahobytu, jehož byla jeho země po léta vzorem, již umřel a držet ho na kapačkách v klinické smrti nemá cenu.
Tím méně má smysl snažit se zlikvidovat nováčky, jejichž organizmus není zatím tolik prorostlý socialistickou rakovinou. Volání starých patriarchů po daňové unifikaci je bezpochyby tou nejnebezpečnější myšlenkou, která se vznáší ve vysokých kruzích evropské politiky. Není problém sjednotit obranu či zahraniční záležitosti. Ale petrifikovat berně na jedné, samozřejmě co nejvyšší úrovni, znamená odsoudit kdysi blahobytný kontinent k postupnému ekonomickému odumírání. Ostatně, už to jednu evropskou říši potkalo. Starověký Řím primárně nezahubily nájezdy barbarů, ale barbarské zdanění, které způsobilo, že se svobodní občané hlásili do otroctví a okupanty vítali jako své osvoboditele. Bohužel, Evropa se již cestou udržování povinné výšky daní vydala. Odvody z paliv, benzinu, alkoholu, cigaret, minimální hranice pro základní sazbu daně z přidané hodnoty a podrobné stanovení, co vše se jí musí danit. Schröder by rád to samé stanovil u daní z příjmu a ze zisku korporací. Argumenty, proč je to špatně, snad ani snášet netřeba. Stačí se podívat na empiricky prokázanou nepřímou úměru mezi dlouhodobým ekonomickým růstem a daňovou hladinou. Německý kancléř však zřejmě skrze své socialistické brnění není schopen vnímat ekonomickou realitu. Tak jako kdysi pruský král strašil Evropu harašením zbraní, Schröder jí vyhrožuje daňovým „pumpingem“. Aby nás vojevůdci státu blahobytu všechny brzy nepumpli, chtělo by to vyhlásit protiofenzivu. Stanovme si v Evropě nikoli minimální, ale maximální možnou výši složené daňové kvóty - dejme tomu na nějakých třiceti procentech hrubého domácího produktu. Takovou daňovou unifikaci by si ti přičinlivější z Evropanů jistě nechali líbit.
