Málokterá budova velvyslanectví je na programu zájezdu německých cestovních kanceláří. Malostranský Lobkovický palác, kde sídlí ambasáda Spolkové republiky, k nim ale patří. Právě odsud na podzim roku 1989 odjížděly tisíce východních Němců na Západ. „Palác by měl být místem setkávání, ne uzavřenou diplomatickou pevností,“ říká německý velvyslanec Johannes Haindl.
EURO: Před měsícem se naplno otevřel německý pracovní trh. Podle průzkumů by to mělo přilákat až sto tisíc zájemců ze střední a východní Evropy. Jaké depeše jste posílal do Berlína? Opravdu Češi tak lační po práci v Německu?
Předem je třeba říct, že pracovní trh byl otevřen již před 1. květnem, ne sice pro úplně všechny a bez omezení, ale přece jen. V roce 2010 v Německu pracovalo 15 tisíc Čechů, a to včetně sezonních pracovníků. To není nijak strašlivé číslo. A tak si myslím, že žádná migrační vlna nenastane a vlastně se téměř nic nezmění. Koneckonců i ministři hospodářství dvou spolkových zemí sousedících s Českem – Saska a Bavorska – během své návštěvy Prahy potvrdili, že se na otevření pracovního trhu naopak těší.
EURO: Proč potom výjimky platily dlouhých sedm let po našem vstupu do EU?
V posledních sedmi letech se toho ale v Německu mnoho změnilo. Když se podíváte na údaje o hospodářském růstu z té doby, pak je zřejmé, proč to před sedmi lety nebylo možné. A také demografický faktor je rok od roku důležitější.
EURO: V oblasti střední a východní Evropy hraje Česko pro německý průmysl klíčovou roli. Přitom třeba polský trh je mnohem větší a v mnoha oblastech dynamičtější. Čím je dáno takové postavení Česka?
Důvodů je víc. Předně máme dlouhou společnou průmyslovou historii, dodnes existují velmi staré kontakty, na něž je možné navazovat. Česko také disponuje kvalifikovanou pracovní silou. A v neposlední řadě je u vás mnoho lidí, kteří mluví německy. Pro německé investory to znamená, že se snadněji domluví a jednodušší je i komunikace s ústředím ve Spolkové republice. Starosti mi ale dělá fakt, že se němčině již nevěnuje taková pozornost jako dříve. Naši podnikatelé nám říkají, že to začíná být problém a v konečném důsledku to může ovlivnit i rozhodnutí o umístění investice.
EURO: Proč už není němčina tak atraktivní jako dříve?
Globální řečí je samozřejmě angličtina, to je jasné. V této debatě nejde o to, zda dát přednost němčině před angličtinou, ale o výuku druhé cizí řeči. Z mého pohledu nejsou důvody pro němčinu řádně zohledněny.
EURO: Neměla by ambasáda nebo německé firmy vyvíjet větší tlak?
Tlak je silné slovo, ale chceme dát najevo, že se to vyplatí, protože se tím otevírají větší možnosti na trhu práce. Němčina přece není tak hrozná řeč. Chtěli bychom, aby měl německý jazyk nadále dobré postavení jako druhá cizí řeč. Platí to zejména o příhraničí, a to i obráceně, protože na německé straně sílí zájem o výuku češtiny. Nesmíme zapomínat na to, že žijeme ve střední Evropě, která má dlouhou, spletitou, a především společnou historii.
EURO: Česko dodnes nestanovilo žádné datum vstupu do eurozóny. Podle premiéra Petra Nečase je nutné nejprve vyčkat, jestli se to vyplatí. Zatěžuje to nějak česko-německé vztahy?
Předně je třeba říct, že je to věc, kterou si musí vyřešit česká strana. Nejde tu ale o otázku, zda vůbec euro zavádět, ale kdy ho zavést. V přístupových dohodách je řečeno, že euro Česko zavede. Pokud vím, tak podniky, které jsou orientovány na export, jsou vystaveny kolísání kurzu, což jim přináší nemalé vedlejší náklady. A tyto náklady mají samozřejmě vliv i na investiční strategii. Euro je sice jenom jedním z faktorů, který ovlivňuje investory, ale nelze na něj zapomínat.
EURO: Vedlejší náklady existují ale i v Německu. Euro se potýká s krizí a jeho záchrana stojí daňové poplatníky peníze. Jak dlouho bude ještě nutné společnou měnu zachraňovat?
Neřekl bych, že žijeme v době krize eura, my se potýkáme s krizí způsobenou zadlužováním některých zemí. Dobrou zprávou je, že jsme mezitím našli cesty a mechanismy, jak z této krize ven. A to nikoli krátkodobé, ale trvalé. Pakt konkurenceschopnosti je dobrým základem. Také si myslím, že předlužené země již sáhly po drastických opatřeních, jak věc dostat pod kontrolu. Tím nechci říct, že když tu sedím pěkně v křesle, můžu prohlásit, že není důvod k obavám. Ale opravdu jsem přesvědčen, že vše, co bylo na půdě EU ve věci této krize přijato a uděláno, je motivováno jasnou vůlí tuto krizi zvládnout.
S Českem jsme na jedné lodi, protože i Česko je zemí, která dbá na velkou stabilitu a která chce rozpočtovou kázeň a přísná pravidla pro zadlužování. V tomto ohledu jsme opravdoví partneři.
EURO: Ještě v polovině 90. let byly česko-německé vztahy velkým politickým tématem, zvlášť pro ODS. Dnes už nikoho nenapadne takové věci voličům předkládat. Co se změnilo?
Musíme si uvědomit, jaká byla situace na počátku 90. let. Padla železná opona, skončilo dlouhé rozdělení, ale k tomu se přidávaly i záležitosti druhé světové války. V době komunismu se zakonzervovala klišé o ošklivých Němcích, která přetrvávala. Teprve tím, že se neprodyšné hranice otevřely a lidé se začali setkávat, ukázalo se, že Němci nejsou takoví, jak si je Češi představovali. Ukázalo se, že Německo není žádnou hrozbou.
Dnes díky kulturním, politickým a hospodářským vztahům pěstujeme dobré sousedství. A to, že nás mnohé věci z minulosti už netrápí, ostatně nejlépe dokládá prosincová návštěva bavorského premiéra Horsta Seehofera v Praze.
EURO: V Ústí nad Labem existuje projekt Collegium Bohemicum, který má v tamním muzeu vybudovat expozici dějin sudetských Němců. Považujete to za přelomový moment?
Přelom je dost silné slovo, spíš bych řekl, že jde o důležitou událost a signál. Považuji to za vyvrcholení snah, které tu jsou už dlouhá léta a důkaz, že dějiny českých Němců jsou nazírány mnohem diferencovaněji, než tomu bylo před dvaceti lety. Samozřejmě se na projekt Collegia Bohemica těším a jsem zvědav, jak to celé dopadne.
EURO: Zejména v příhraničí existují desítky malých projektů podpořené z Česko-německého fondu budoucnosti. Proč je důležité udržovat bilaterální financování, když se nabízí možnost takové projekty platit třeba z evropských fondů pro euroregiony?
Protože v našich vzájemných vztazích existují již jen kvůli dějinám bilaterální zvláštnosti. A péče o bilaterální věci není možné řešit na evropské úrovni. Fond budoucnosti pečuje právě pouze o česko-německé projekty a je v tom velmi úspěšný. I díky jeho působení je možné po právu říct, že nikdy předtím naše vztahy nebyly tak dobré a bezproblémové.
EURO: Je znakem bezproblémovosti i to, že se o Česku v německých médiích příliš nepíše?
Ano. Referuje se o tom, kde jsou problémy. A když se podíváte, co se píše o jiných sousedních zemích Německa, dojdete k tomu, že je toho stejně málo jako v případě Česka. Přál bych si, aby těch zpráv bylo z Česka víc, ale nakonec je to vlastně hezké znamení.
EURO: Německé velvyslanectví sídlí v Lobkovickém paláci na Malé Straně. Co to pro vás znamená?
Budova má pro nás mimořádně důležitou historickou hodnotu. Vídávám to každý den, protože sem přicházejí desítky lidí a chtějí se podívat na ten balkon, odkud v roce 1989 tehdejší ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher oznámil uprchlíkům z NDR, že jejich cesta na Západ je volná. Lobkovický palác se stal součástí německých dějin, a proto přetrvává zájem tuto budovu od českého státu odkoupit. Uvědomuji si ale, že tento barokní palác je i součástí českých dějin – vždyť vlna východoněmeckých uprchlíků byla událostí, která ovlivnila dění v listopadu 1989.
Rádi bychom proto budovu zachovali jako místo setkávání. Například 20. června tu pořádáme den otevřených dveří. To datum není náhodné – je to 35. výročí tzv. Bělehradské noci, v níž tehdejší Československo porazilo Německo a stalo se mistrem Evropy ve fotbale. Mám na to hezké vzpomínky. Shodou okolností jsem totiž tenhle zápas viděl v televizi právě tady v Praze, kde bylo naše gymnázium na výletě.
EURO: Praha není vaším prvním diplomatickým postem, a tak můžete srovnávat. Jak se vám tu žije a pracuje?
Praha je skvělé místo k žití a práci. Třeba hudebně nabízí to nejlepší i podle přísných měřítek. Žijí tu zajímaví lidé, takže co víc si přát než tu dělat velvyslance.
Johannes Haindl (54)
- Narodil se v Mnichově, kde vystudoval práva.
- V letech 1983 až 1987 pracoval jako redaktor Bavorského rozhlasu.
- Od roku 1988 je v diplomatických službách. Pracoval ve Washingtonu, pád východního bloku prožil na ambasádě v Bělehradě, později působil jako pověřenec ministerstva zahraničí pro jihovýchodní Evropu a Turecko.
- Od září 2009 je velvyslancem v Česku.
- Je ženatý, má tři děti.
