Je to prakticky beznadějný úkol: sesadit v září příštího roku Angelu Merkelovou z funkce německé kancléřky. Přesto její protikandidát Peer Steinbrück nenechal v neděli v Hanoveru nikoho na pochybách, že pro to udělá vše, co bude moci.
Vnitrostranické volby ve velkých německých stranách v posledních dnech vypadají až podezřele jednoznačně. Německou kancléřku Angelu Merkelovu minulý týden jako jedinou kandidátku na post předsedkyně Křesťansko demokratické unie (CDU) potvrdilo 97 procent delegátů strany. V druhé největší straně pak sociální demokraté o víkendu drtivou podporou více než 93 procent hlasů zvolili bývalého ministra financí Peera Steinbrücka za jejího vyzývatele v zářijových volbách příštího roku do Spolkového sněmu.
Přestože Steinbrück není u Němců ani zdaleka tak populární jako Merkelová a SPD notně zaostává ve volebních preferencích za CDU, Steinbrück na stranickém sněmu v neděli v Hannoveru svojí strhující řečí dokázal, že se s prohrou nemíní jen tak smířit. „Ano, jsem hrdý, že jsem sociální demokrat!“ hřímal Steinbrück do obecenstva, které jeho stominutovou řeč neustále přerušovalo potleskem. Podle německých komentátorů země už dlouho neviděla tak bojovnou a sebevědomou řeč v jinak poněkud mdlé německé politice poslední doby.
Steinbrück přísahal jak na základní programové taháky SPD, jako je jednotná minimální mzda či kvóty pro ženy ve vedoucích funkcích, tak poněkud pateticky na základní filozofii SPD – na svobodu a solidaritu. Jestliže vládní pravicová koalice Merkelové se příliš posunula k důrazu na individuální svobodu, Steinbrück německým voličům nabízí jistoty německého sociálně tržního hospodářství: „Potřebujeme více ‚my‘ a méně ‚já‘.“ Sál opět zabouřil potleskem a v té chvíli se zdálo, že sociální demokraté opravdu věří ve volební výhru.
Sociální demokrat. Ne terorista
Peer Steinbrück je vším jiným než typickým socialistickým kandidátem na kancléřskou funkci. Poslední kancléř SPD Gerhard Schröder začínal jako dělník. Za éry Angely Merkelové SPD vyslala do boje o kancléřský post Franka-Waltera Steinmeiera, syna truhláře. Nyní se ale rozhodla pro synka buržoazního hamburského architekta.
Co více. Steinbrückův praprastrýc Adelbert Delbrück dokonce patřil k zakladatelům největší německé banky Deutsche Bank. Aby toho nebylo málo, sám Steinbrück platí ve straně za „pravičáka“, který si žije na vysoké noze a podléhá tlakům svých přátel z bankovního světa. Proto Steinbrück ve své bojovné nominační řeči dbal, aby se předvedl jako člověk levicových názorů přijatelný i pro dělnickou část strany a odbory.
Steinbrückovi rodiče chtěli synkovi dopřát kvalitní výchovu, leč Peer se jim odvděčil tím, že si dokonce jednou zopakoval na střední škole ročník. Nakonec v Hamburku vychodil obchodní školu. V roce 1968 ho na dva roky zdržela vojenská služba, ale pak přece jen nastoupil na kielskou univerzitu ke studiu sociologie a ekonomie.
V té době už nebyl tak popudlivý student, přesto se jednou u něj na koleji objevilo speciální policejní komando. Jeho spolužáci si totiž mysleli, že je členem teroristické Frakce rudé armády. Přestože Steinbrück nikdy nešel k jadrnému výrazivu daleko, terorista opravdu nebyl. V roce 1974 promoval z ekonomie.
Po boku životního vzoru Helmuta Schmidta
Podle kritiků Steinbrück o pořádnou práci nikdy nezavadil. Od roku 1969 byl členem SPD a hned po absolutoriu nastoupil jako státní úředník na ministerstvo regionálního plánování. Během dalších let kočoval po dalších úřadech, od dopravy přes výzkum až v roce 1978 skončil v kancléřství po boku Helmuta Schmidta. V té chvíli vzniklo celoživotní přátelství mezi mladým ekonomem a hvězdou SPD, která je dodnes ikonou sociální demokracie.
Když se v minulých měsících v SPD intrikařilo kolem takzvané „ K - Frage “, tedy kancléřské otázky, koho nominovat proti Merkelové, Steinbrückovi hodně pomohla právě podpora od starého kancléře. I během nominační řeči nezapomněl
Steinbrück Schmidtovi poděkovat a doplnil to vtípkem, že Schmidt je takovou ikonou, že si může dokonce dovolit i zapálit v televizi. To asi nejnáruživější kuřák v Německu Schmidt okamžitě využil a s úsměvem si zapálil.
Finanční krize jako příležitost
Po pádu vlády SPD a liberálů v roce 1982 skončilo i vládní angažmá Steinbrückovi. Začal pracovat pro parlamentní klub SPD a přesunul se do regionálních úřadů v Severním Porýní-Vestfálsku. V roce 1993 v této spolkové zemi dostoupal k ministerskému postu a dekádu určoval jako ministr hospodářství a pak financí ekonomickou politiku země. V roce 2002 se stal ministerským předsedou země. Ne prostřednictvím voleb, ale protože jeho předchůdce odešel do federální vlády.
V roce 2005 chtěl svůj post obhájit, ale těžce pohořel. SPD zaznamenala nejhorší výsledek za desítky let. Místo aby pykal za politický neúspěch, přišlo povýšení. V roce 2005 se stal federálním ministrem financí ve velké koalici CDU a SPD pod kancléřkou Merkelovou. Právě v této funkci se stal celoněmeckou známou postavou a dokázal si během finanční krize vytvořit u Němců image odvážného a šikovného ekonoma. Na nominačním sjezdu se také finanční politice prakticky vyhnul bonmotem, že jeho názory na státní finance jsou všeobecně známé.
Steinbrück podobně jako jiní ministři financí ještě těsně před krizí tvrdil, že banky jsou zcela v pořádku. Brzy však musel z peněz daňových poplatníků sanovat Hypo Real Estate. Následovala IKB Industrie, několik zemských bank a vrcholem byl podílový vstup státu do Commerzbank.
Ve své biografické knize Pod čarou obhajuje svoji politiku a hodně Němců mu skutečně věří. Ve fungujícím týmu s Merkelovou brzy vrátili jistotu na německý bankovní trh. Steinbrück měl navíc velké štěstí, že pod ním pracoval jako státní sekretář elitní ekonom Jörg Asmussen, který spolu s důvěrníkem Merkelové Jensem Weidmannem, nyní šéfem Bundesbanky, fakticky tvořil německou protikrizovou politiku.
Kandidát s příliš tučným kontem
Steinbrück se nikdy nenechal svazovat stranickými konvencemi. V roce 2009 šokoval SPD, když kritizoval stimulační balíček vlády na podporu ekonomiky s tím, že to může vyvolat zvyšování inflace. Levému křídlu SPD se nikdy nezamlouvala jeho neochvějná podpora reformám pracovního trhu Agenda 2010. Jednou svou pozici ve straně charakterizoval výrokem: „Myslím, že mě strana někdy vnímá jako hozený granát.“
Přestože Steinbrück si v křesle ministra financí získal celonárodní reputaci, v roce 2009 už podruhé nedokázal zabodovat ve volbách a nezískal poslanecký post v jednomandátovém obvodě. V roce 2009 skončilo i jeho vládní angažmá.
Steinbrück oznámil svůj odchod z nejvyšší politiky, ale přesto ještě ten rok kandidoval na kandidátce SPD do Spolkového sněmu a od té doby zasedá v parlamentu. Po odchodu z vlády se Steinbrück vrhl na vydělávání peněz. Radil, konzultoval, přednášel.
V říjnu 2012 vyšlo najevo, jak moc úspěšně. Když už bylo jasné, že se stane kandidátem SPD na kancléře, ukázalo se, že na přednáškách za necelé tři roky vydělal úctyhodných 1,25 milionu eur. Průměrně si účtoval 14 tisíc eur, někdy pracoval zadarmo, někdy ale až za 25 tisíc eur. Levicové křídlo SPD to mělo za další důkaz, že Steinbrück více myslí na své přátele ve financích než ve straně: „Je jasné, že většina členů strany se dívá skepticky na tak horentní sumy,“ řekl k tomu třeba jeden z vůdců SPD Ralf Stegner.
Steinbrück na kauzu reagoval zveřejněním více dokumentů k přednáškám, než by musel, ale škoda už byla napáchána. Stoupající preference SPD se zastavily a popularita Steinbrücka přestala růst. I v nominační řeči se o kauze Steinbrück proto zmínil. Poděkoval za podporu a prohlásil, že výše příjmů nevypovídá o jeho schopnosti prosazovat sociální stát vůbec nic. Mohutně tleskající spolustraníci mu uvěřili. Zda mu uvěří i většina Němců, bude jasné v září příštího roku.
Peer Steinbrück
» narodil se 10. ledna 1947 v Hamburku do rodiny architekta
» od roku 1974 pracoval ve státní správě na různých ministerstvech
» v roce 1978 začal pracovat pro kancléře Helmuta Schmidta
» v roce 1993 se stal ministrem hospodářství v Severním Porýní-Vestfálsku
» od roku 2002 byl zemským premiérem
» v roce 2005 se stal federálním ministrem financí
» od roku 2009 je jen poslancem
» nyní si ho SPD vybrala jako kancléřského vyzývatele Angely Merkelové
» s manželkou Gertrud má tři děti, je vášnivým hráčem šachu
Čtěte také:
SPD potvrdila Steinbrücka jako vyzyvatele Merkelové
Vyzyvatel Merkelové si přednášením vydělal přes milion eur
