Nedostatek přísedících řeší soudy vlastními zaměstnanci. Laici tak místo jako pojistka spravedlnosti slouží hlavně svým nadřízeným
Laičtí přísedící mají u soudu zastupovat řadového občana, vyvažovat a kontrolovat názory soudců profesionálů. Případ bývalé místopředsedkyně litoměřického okresního soudu Jany Márové ukazuje, nakolik je tento právní institut formální a že leckdy nevyvažuje ani nekontroluje vůbec nic.
Márová, nedávno obžalovaná ze zneužití pravomoci úřední osoby, se podle lounského okresního státního zástupce Radima Dragouna provinila tím, že zapomněla recidivistovi podezřelému z krádeží aut prodloužit vazbu (poslední den lhůty uplynul 21. května 2011). Když si to po více než dvou týdnech uvědomila, měla jednu jedinou právně čistou možnost – pustit zloděje na svobodu. Místo toho však vyrobila antedatované (jakoby z 22. dubna 2011) rozhodnutí o prodloužení vazby, zmanipulovala své dvě přísedící a nechala zloděje půl roku neoprávněně ve vazbě.
Podání obžaloby Márová – nyní již advokátka – nekomentuje: „Nezlobte se, já se s vámi nebudu bavit, na shledanou.“ Mazaná soudkyně Jednání Márové nepostrádá jistou elementární mazanost. Varovné je na něm to, jak snadno někdejší soudkyně prolomila nastavený systém a pohnula ke spolupráci přísedící a úředníky soudu. Kvůli zaretušování svého původního prohřešku musela Márová dle policie dodatečně vytvořit dva fiktivní dokumenty – protokol o neveřejném zasedání ze zmíněného 22. dubna 2011, na kterém se údajně rozhodovalo o prodloužení vazby, a protokol o hlasování, který říká, jak v této věci hlasovala ona a zbylí dva soudci, přísedící vazebního senátu.
To všechno Márová zvládla. Přičemž první dokument podepsala její zapisovatelka a druhý kromě samotné Márové rovněž dvě laické přísedící. Moc na výběr nejspíš neměly. České soudy si totiž v minulosti vyvinuly prapodivný institut „bleskových přísedících“. Tedy příslušníků pomocného soudního personálu, kteří na „svém“ soudě fungují zároveň coby přísedící a v méně důležitých, ale naléhavých případech (typicky při rozhodování o vazbě) jsou okamžitě připraveni zastoupit lid a „soudit“.
V Litoměřicích tuto úlohu zastávala pokladní spolu se mzdovou účetní soudu.
A právě tyto dvě dámy místopředsedkyni soudu Márové, tedy svým způsobem své nadřízené, protokol o hlasování podepsaly.
Žádné se přitom prakticky s jistotou nekonalo, protože ani jedna z přísedících si na něj při vyšetřování nevzpomněla (k formálnímu podepisování protokolu o hlasování prý navíc v Litoměřicích docházelo častěji), žádné takové jednání nebylo na 22. dubna 2011 nařízeno, a Márová měla dokonce ten den dovolenou. O obou dokumentech pak Márová prohlásila, že je našla založené mezi jinými spisy a přiměla vedoucí trestní kanceláře, aby je dodatečně zařadila do justičního elektronického systému ISAS. Vedoucí kanceláře o tom sice sepsala úřední záznam, ale na místopředsedkyni soudu si nestěžovala ani ona.
Na čachry nakonec přišel až odvolací senát krajského soudu, kterému bylo podezřelé, že zlodějova stížnost proti prodloužení vazby se mu dostala do rukou s půlročním zpožděním (tak dlouho ji Márová „archivovala“).
Lidová spravedlnost Laický prvek u soudů má na našem území dlouhou tradici. Poroty zasedaly již za Rakouska či za první republiky a byly s nimi zkušenosti dobré (hned dvě různé poroty například odmítly potrestat Karla Havlíčka Borovského za jeho psaní) i špatné (snad k vůbec největšímu porotnímu skandálu došlo v listopadu 1923, kdy pražská, většinou ženská porota osvobodila uhrančivého Makedonce Jordana Ciconkova, který zavraždil někdejšího bulharského ministra vnitra a velvyslance v Československu Rajka Daskalova).
Po druhé světové válce se během retribučních procesů s kolaboranty objevili tzv. soudci z lidu, které v roce 1948 coby vhodný prostředek třídní justice adoptoval a rozšířil komunistický režim. A právě z tohoto podhoubí vzešli dnešní přísedící.
Pokud se nějakého soudce zeptáte na přísedící, zdaleka nejčastěji dostanete diplomatickou odpověď, která zní nějak takto: Obecně je jejich přínos minimální, občas nám komplikují práci, ale sám za sebe musím říci, že mám na přísedící neuvěřitelné štěstí. Je to realita – přísedící opravdu justici přinášejí málo, ale soudci profesionálové s nimi musejí vycházet, jinak se nehnou z místa.
Laičtí přísedící asistují soudcům při některých (u závaznějších trestných činů a u pracovněprávních sporů) prvostupňových soudních jednáních. Jejich názor má formálně stejnou váhu jako názor skutečného soudce, a protože v senátu zasedají dva, mohou profesionála teoreticky přehlasovat. Za den u soudu dostávají přísedící jen 150 korun (a náhradu ušlé mzdy), takže se soudy dlouhodobě potýkají s nezájmem tuto veřejnou službu vykonávat.
„Velkou část přísedících tvoří penzisté, druhou větší skupinou jsou státní zaměstnanci. Schválně, zkuste v práci říct, že strávíte 20 dní v roce u soudu,“ říká předseda Městského soudu v Praze Libor Vávra. A připouští, že „výroba“ přísedících ze zaměstnanců soudu je běžnou praxí.
Vávra si o institutu přísedících nedělá iluze: „Do budoucna vidím dvě možné cesty.
Buď přísedící zrušit úplně, nebo je nechat rozhodovat jen v takových případech, kde došlo k usmrcení člověka. Omezit jejich působení na velmi lidské, řekl bych pudové zločiny.“ K podobnému závěru v minulosti opakovaně dospělo ministerstvo spravedlnosti – nejdále se dostalo na jaře 2009 za Jiřího Pospíšila, kdy na základě doporučení předsedů soudů a děkanů právnických fakult navrhlo zrušit přísedící u 86 okresních soudů a ponechat je jen u osmi soudů krajských. Přísedící však přežili a současná ministryně Helena Válková o jejich rušení zatím neuvažuje.
Setrvalá existence přísedících dost možná souvisí s tím, že jsou neuvěřitelně levní.
Všech 5778 registrovaných přísedících přijde ročně stát jen na necelých 13,5 milionu korun, což vzhledem k objemu platů necelých tří tisíc soudců profesionálů (tři miliardy) působí jako nic. Pro představu, všichni přísedící dohromady stojí stejně jako pouhých 13 soudců profesionálů. Jejich zrušením by tedy nikdo nic nezískal, naopak reforma tohoto institutu by se nejspíš dost prodražila.
Jak to bude s laickými soudci dál, je otázkou. O jedné věci ale není možné pochybovat už nyní – v situaci, kdy o osudu člověka spolurozhoduje (a v případě Márové to ani nebyla pravda) pokladní a mzdová účetní, je jasné, že systém přísedících zdegeneroval.
150 Kč + náhrada ušlé mzdy Taková odměna náleží přísedícím za jeden den strávený u soudu. Všech 5778 registrovaných přísedících přijde stát na necelých 13,5 milionu korun ročně. Všichni přísedící dohromady stojí zhruba stejně jako 13 soudců profesionálů.
O autorovi| Václav Drchal, drchal@mf.cz
