Malé příběhy věcí
Nendo znamená japonsky jíl – je měkký, poddajný a dostupný a lze z něj vytvořit misku na čaj nebo postavit dům. „S jílem si často hrají děti, a stejně svobodně jsem si při navrhování chtěl hrát i já,“ říká dnes třiatřicetiletý japonský designér a zakladatel studia Nendo Oki Sato. Pokud nejste fajnšmekři slídící po prestižních světových muzeích a veletrzích, o existenci malé japonské designérské společnosti Nendo jste patrně netušili. Proč si však nepředstavit hvězdu designu budoucnosti? Nendo tvoří tým deseti mladých lidí, většinou bývalých spolužáků z univerzity. Mají pouze malou kancelář v tokijské čtvrti Meguro a zastoupení v Miláně, během několika let své existence již ovšem stačili zaujmout média, zákazníky i umělce. Oki Sato vystudoval architekturu na nejprestižnější japonské soukromé univerzitě Waseda. Po dokončení studií přemýšlel, co bude dělat dál. „Na architekturu jsem se dostal vlastně náhodou, ale hned mě to chytlo. Po obrovském drilu na univerzitě jsem byl vycvičený, že existuje spousta pravidel, která se musejí dodržovat, ale vlastně jsem nevěděl, kam se posunout. Po promoci jsem se s šesti spolužáky vydal do Milána na veletrh nábytku. Uchvátila nás tam ta volnost a svoboda, jež čišela z designu.“ Po návratu do Tokia založili vlastní designérské studio a do vínku mu dali volnost, flexibilitu, hravost. Tato slova se totiž Japoncům vybaví ve spojení se znaky nendo – jílu, který přijme tvar, jaký se do něj otiskne.
Na počátku byl čaj
Pětadvacetiletý Sato se stal šéfem malé kanceláře a ostatní si chytře rozdělili role: kromě návrhářů Teruakiho Okady, Jošitaky Ita a architekta Takajukiho Išikawy nezapomněli ani na PR manažera Takahiru Matsumuru a výkonného ředitele Akihira Itu. Ekonomická situace v Japonsku na počátku 21. století nebyla zdaleka tak příznivá jako marnotratná osmdesátá léta, a rozjet firmu tak nebylo snadné. Vsadili proto na vlastní PR a marketing a první práce poslali do designérských soutěží. A hned jejich první hrneček vyhrál cenu značky Lipton: byl potištěn škálou hnědých odstínů tak, aby si každý mohl najít svůj stupeň vylouhování černého čaje, jak jej má rád.
Svět „opravdového“ designu však uchvátili lampou Al(Pb)_lumi, jež připomíná svatozář – díky kombinaci hliníku (Al) a olova (Pb) se totiž světelné paprsky po vyleštěné kovové ploše rozlévají stejnoměrně, čímž vzniká neobvyklé světlo. Lampy hned využili při své další zakázce. Majitel malého starého domu v Tokiu je poprosil, aby ho předělali na restauraci, avšak neměl na to moc peněz. Mladí nadšenci se pokusili udělat nejen interiér, ale i něco, co domu vtiskne tvář. „Koupili jsme dvě stě metrů přírodního plátna – ono čím víc metrů koupíte, tím větší slevu dostanete, že… Dům jsme pak do plátna celý zabalili – zvenku i zevnitř. Ze zbytků jsme ušili ubrusy, potahy na židle, natiskli jsme na plátno i vizitky, a udělali jsme z něj dokonce krabičky na sirky.“ Dům v tokijské zástavbě vynikl, získal jednotnou identitu, uchvátil média a získal dvě odborné ceny.
Na další milánský veletrh už jeli nikoli jako čerství absolventi, ale coby úspěšní mladí designéři. V Miláně začali spolupracovat s uznávanými společnostmi jako Capellini, Moroso nebo Swedese, v Japonsku například se Sony či AU. Během čtyř let otevřeli vlastní kancelář i v Miláně, vypracovali 90 projektů a získali 30 ocenění. Neomezují se jen na design nábytku, ale vytvářejí i grafický design, architekturu, obaly, interiéry obchodů, bytové doplňky jako vázy, lustry a podobně.
Jedno procento
V roce 2006 začali s projektem 1 %, kdy určité produkty vyrábějí pouze v sérii sta kusů. Každý si tak ve výrobku kupuje zároveň jedno procento limitované edice – není to tedy ani umělecké dílo, ale ani masový design. Návrhářům to také umožňuje lépe vyjednávat s výrobci, kteří v Japonsku menší objednávky rádi přijímají. Mezi 1 % patří například lakovaný ocelový držák na ovoce, kam se jednotlivé kusy – jablko, banán, citron či jahoda – umísťují do přesně vyřezaných otvorů. Za tento designový kousek přitom zaplatíte v přepočtu pouze 2500 korun.
Přestože na Evropany působí práce studia jako velmi japonský, čistý design, samií tvůrci se zemí původu nijak nezaštiťují. Ostatně Sato se narodil v Kanadě a mluví výborně anglicky. „Když navrhuji pro Capellini, snažím se zapadnout do jejich stylu. Nesnažím se být Nendo,“ říká Sato. Nové technologie a dokonalost zpracování však mluví za své. Pod značkou Nendo navrhli například Sorane, svítící kulatý panel umístěný nad stůl v restauraci, který u každého stolu hraje jinou hudbu a vytváří jiné světlo. Hudba pak na spolusedící dopadá jako déšť či hřmění z oblohy (sorane znamená zvuky nebes). Podobně i reproduktor Music Cage navržený loni pro japonskou firmu AU se dá zavěsit jako ptačí klec kamkoli do prostoru a s počítačem či mobilním telefonem, odkud se přehrává hudba, se spojuje bez kabelů, pouze přes Bluetooth. Loni navrhli obyčejnou, velmi jednoduchou židli – jenže její nohy jako by mizely ve vzduchoprázdnu. Židle Fadeout je dřevěná, ale má nohy z průhledného plastu, který je ručně domalován tak, aby vytvářel optický klam. Jako když se vynořuje z mlhy.
„Při navrhování nezačínám od materiálů, ale od příběhů – ať už je to restaurace, dům nebo obal na žvýkačky. Příběh má vždy nějaké překvapení nebo je v něm ukryto malé štěstí, jež pak ve výsledném produktu ovlivňuje pocity lidí,“ popisuje Sato. Na první pohled obyčejný dům nedaleko Tokia tak skrývá ve střeše obrovské ateliérové okno. „Náš klient chtěl, aby se jeho maminka, která je již velmi stará, mohla dívat na tradiční novoroční ohňostroje. Z toho vycházel celý náš plán umístění domu, zkosení střechy i vnitřní uspořádání. Patro navržené speciálně pro pozorování ohňostrojů se k tomu dá sice využít jen jednou do roka, ale zase to vytváří silné pouto mezi rodinou a přáteli,“ pokračuje mladý designér, jehož firmu oslovují i známé osobnosti.
Třeba pro módního návrháře Isseye Miyakeho loni navrhli interiéry nových čtyř obchodů, které se jmenují 24 Issey Miyake a konceptem připomínají v Japonsku tolik populární malé samoobsluhy. Návrháři Nendo proto celý interiér vybudovali pouze z tenkých ocelových prutů, z nichž vytvořili drátěný program poliček, držáků a jakýsi les, jenž umožňuje barevným produktům zazářit v prostoru.
Design i umění
Co je pro Nendo naprosto typické? Nápad spojující technologie, design a užitnou hodnotu. Každý produkt tak není jen designem sám o sobě, ale odráží v sobě nějakým způsobem okolnosti svého vzniku. Když dostali členové Nendo zakázku vytvořit interiér posilovny a fitness studia v tokijské čtvrti Omotesandó, napadlo je totéž, co každého, kdo tento luxusní okrsek zná – móda a styl. Omotesandó je vyhlášené pro své butiky, restaurace a vybraný životní styl – lézt po barokních rámech obrazů jako po horolezecké stěně je proto vtipnou metaforou. Na Omotesandó návrháři zůstali a navrhli ještě designovou kavárnu pro rodiče s dětmi – s volným místem na pobíhání, knihovnami a naddimenzovanými pohodlnými sedačkami, které vytvářejí prostor pro dovádění.
Po osmi letech fungování studia, kdy se jeho produkty dostaly do sbírek MoMA v New Yorku, Museé des Arts Decoratifs v Paříži nebo muzea v Jeruzalémě, pracuje pro Nendo stále jen deset lidí. Některé práce studia jsou totiž spíše konceptuálním uměním než užitým designem. Například taška Brand Destroyer vytvořená pro japonský Vogue v roce 2006. Ve skutečnosti je totiž jen obalem na značkovou kabelku, která pouze několika otvory vykukuje ven. Na začátku této story přirozeně stála otázka, co vlastně dělá značkovou kabelku – oblíbený to fetiš – tak vzácnou. Jestliže jsou to její skryté vlastnosti, měly by proniknout i přes stříbrný obal. Vrstvená židle Cabbage Chair se zase stala základem umělecké instalace Ghost stories v newyorské galerii Friedman Benda.
Nejlepším nápadem však nejspíše zůstává talíř navržený pro tokijského cukráře Cudžigučiho Hironobu. Vypadá jako varhánkový držák na pastelky – a také v něm pastelky jsou. Ale samé hnědé, jsou totiž z různých čokolád, takže si na svůj dortík můžete ořezat čokoládové hoblinky mléčné či hořké čokolády. A všechny je sníst.