V nové ekonomice pracovní příležitosti typu „odteďka až do penze v jedné firmě" nejsou a nikdy nebudou
Když se nějaký termín dostane do výkladového slovníku, zaslouží si bližší rozbor.
V týdeníku Euro se mimo jiné zabýváme fenoménem častého střídání zaměstnavatelů, pro který se vžilo anglosaské označení „job hopping“. Čeština dosud vlastní slovo pro zaměstnance v technologicky nových oborech, který přelétá z místa na místo, nemá. Ostatně ani v angličtině není zmíněný termín zcela jednoznačný. Všimněte si, že i profesionálové z personálních agentur citovaní v našem článku musejí používat dost komplikovaný popis, aby dokázali vystihnout situaci, kdy zaměstnavatelé o tyhle typy lidí vlastně stojí, protože hledají někoho, kdo má rozsáhlé zkušenosti, ale zároveň mu vyhovuje pracovat na jednom konkrétním projektu s odměnou vázanou na výsledek. Někdy prostě nemáte zájem o konzultanta nebo externího dodavatele, ale chcete mít vlastní tým na dobu určitou.
Pro takového člověka se vůbec nehodí označení fluktuant, což je hezké „české“ slovo, které má jednoznačně negativní konotaci. Představíme si pod ním člověka, který je na pracovním trhu neukotvený, je se svou prací věčně nespokojený a fakticky se nedovede nikde uchytit. Proto zaměstnavatele často střídá. Personalistu, který najímá luktuanty, nikdo nepochválí, protože narušuje pracovní procesy uvnitř organizace, zvyšuje personální náklady a snižuje produktivitu. Tihle lidé existovali vždycky a zaměstnavatelé se j im snaží zcela oprávněně vyhýbat.
Hopkání nahoru
S momentální ekonomickou situací, tedy vrcholící konjunkturou na pracovním trhu, souvisí jiný typ luktuace, která je sice pro zaměstnavatele velmi nepříjemná, ale z pohledu zaměstnance naprosto racionální: rychlé střídání pozic za účelem maximalizace finančního příjmu, benefltů či kariérního vzestupu. Ostatně kdy jindy se poohlédnout po lepším místě než v době, kdy si uchazeč mezi nabídkami může vybírat a šponovat svoji cenu na trhu, jak se dá? Hopkání po příležitostech ustane ve chvíli, kdy se dostaneme do fáze ekonomického cyklu, ve které nabídek ubude.
Třetí skupinou jsou pak lidé, kteří mají nějaký alternativní základní příjem, například díky pronájmům přes Airbnb nebo jezdí po večerech pro Uber. Pohodáři bez závazků a hypotéky, kteří se díky kvalifikaci v oborech s dlouhodobým převisem poptávky nebojí o příští job nebo zakázku.
Vysoká míra osobní svobody se u nich snoubí se schopností pracovat po internetu vlastně odkudkoli na světě. Jak to říká jeden z nich, „rád odjedu na půl roku do Asie, dělám práci odtud a pak se zase vrátím“.
Cyklisté ze City
Pro absolventy vysokých škol z vyspělých zemí, ve kterých značný podíl pracovních míst připadá na služby postavené na nových technologiích, bývá úplně normální strávit takhle pár let - než najdou sami sebe a práci, která j im vyhovuje. Tihle profesionální nomádi moderní doby jsou dětmi nových technologií, které do řady oborů vnesly dosud nepoznanou mobilitu a flexibilitu. Jsou perfektně kompatibilní se „sdílenou ekonomikou“, mají menší materiální nároky, nevadí jim „co-housing“, tedy bydlet v pronajatém bytě spolu s lidmi, kteří jsou jejich kamarádi, ale nikoli jejich životní partneři. Do práce jezdí na kole a je mezi nimi pomalu kumšt najít někoho, kdo by chtěl něco tak zpozdilého jako vlastnit auto.
Stoupněte si v londýnské City někdy k večeru na chodník a sledujte, jaké typy lidí jezdí v pruhu vyhrazeném pro cyklisty.
Jsou jich tisíce a do pedálů často šlapou absolventi dobrých škol se slušně placeným zaměstnáním. V jiných čtvrtích s vyšším podílem kreativců a „ajťáků“ je alternativní životní styl včetně job hoppingu pochopitelně ještě daleko rozšířenější.
Jak dlouho v něm tito „cyklisté“ vydrží, je stejně dobrá otázka jako ta, zda jde o dobrovolnou volbu a silnou preferenci, anebo o něco, k čemu byla tahle generace fakticky donucena, například kvůli nesmírně vysokému nájemnému ve většině metropolí.
Je to pochopitelně na hony vzdáleno životnímu stylu a preferencím generace jejich rodičů, kteří většinově a zcela pochopitelně usilují o řádově vyšší stabilitu. Jenže v „nové ekonomice“ pracovní příležitosti typu „od teďka až do penze v jedné firmě“ nejsou a nikdy nebudou. Ona je v t é nevěrnosti zaměstnanců v podstatě reciprocita - nenabízíš stabilitu, nečekej bůhvíjakou loajalitu. •
O autorovi| Miroslav Zámečník, zamecnik@mf.cz
