Ekonomický růst se v zemích eurozóny zpomalil
Česká republika si při úvahách o vstupu do eurozóny musí položit řadu otázek. Vláda a centrální banka vedou diskuse o datu, kdy splníme Maastrichtská kritéria; vláda uvažuje o organizačním zajištění konkrétních kroků k našemu vstupu do eurozóny v roce 2010. Na druhé straně nám však kabinet dluží jasná kritéria, která by náš vstup do eurozóny posoudila z hlediska výhodnosti pro naši zemi. Důrazně na to upozornil prezident Václav Klaus na setkání pořádaném týdeníkem EURO v prosinci 2005. V článku v Lidových novinách (20. ledna 2006) se potom Václav Klaus pokusil formulovat základní strukturu takových kritérií. Jedním z nich je úspěšnost eurozóny. Prospělo zavedení společné měny členským zemím eurozóny? Zajišťuje eurozóna svým členům takové atributy prosperity jako je rychlý růst (s pozitivním vlivem na zaměstnanost), měnová stabilita a dobrý stav veřejných financí? Splnila společná evropská měna očekávání? Je perspektivním projektem?
Zavedení eura bylo především politickým rozhodnutím, mělo se stát milníkem na cestě ke „stále těsnější unii“. Slibovalo se, že chybějící ekonomické předpoklady měnové unie budou následně doplněny. Společná měna měla urychlit vzájemnou konvergenci zúčastněných ekonomik a rychle z nich učinit „optimální měnovou oblast“, pro kterou bude společná měnová politika představovat výhodu, a nikoli riziko. Euro mělo přinést nejen úspory nákladů pro soukromý sektor, ale také urychlení růstu na makroekonomické úrovni. Odhady hovořily o akceleraci hospodářského růstu v řádu 0,75 – 1 procentní bod. Sliby o rychlejším růstu, vyšší zaměstnanosti a celkové prosperitě měly usnadnit občanům loučení s vlastní měnou.
Zpomalení růstu.
Jaká byla skutečnost? Ekonomický růst se v zemích eurozóny neurychlil, naopak se zpomalil. Zpomalení nastalo zejména v některých velkých zemích eurozóny, které mají v jejím vývoji dominantní váhu (rychlejší růst ostatních zemí to nebyl schopen kompenzovat). Růst eurozóny se zpomalil i ve srovnání s jinými zeměmi: v letech 1999 – 2004 rostla eurozóna průměrným tempem 1,9 procenta, zatímco Velká Británie tempem 2,5 procenta a USA tempem 3,1 procenta. Předběžné údaje za rok 2005 ukazují, že toto zaostávání eurozóny se ještě prohloubilo. Pesimistický pohled chtě nechtě podporují i výzkumy Evropské centrální banky. Lucas Papademos, viceprezident ECB, v interview pro Financial Times v prosinci 2005 varoval, že potenciální tempo růstu eurozóny je pouze dvě procenta až 2,5 procenta ročně – a nebudou-li přijata rázná opatření, ještě se sníží. Nutná jsou opatření na podporu růstu produktivity, prodloužení průměrné odpracované doby, zvýšení pracovní participace obyvatelstva a větší flexibilita pracovních trhů. Papademos zároveň uvedl, že míra nezaměstnanosti, při které se již začínají projevovat inflační tlaky, činí v eurozóně kolem osmi procent. To znamená, že zrychlení růstu nad 2,5 procenta nebo snížení nezaměstnanosti pod osm procent již hrozí růstem inflace (což nutí ECB zasáhnout a zbrzdit takto „přehřátou“ eurozónu). Tak nízký potenciální růst a tak vysoká míra nezaměstnanosti nezvyšující inflaci nejsou povzbudivou zprávou pro další vývoj měnové unie. Důraz na projekt společné měny očividně vedl k zanedbání pozornosti, která měla být věnována další liberalizaci trhů, flexibilitě trhů práce i omezování příliš nafouklých sociálních polštářů, které snižují využití pracovního potenciálu zemí eurozóny.
Divergence v mírách inflace.
Společná měna nesplnila očekávání ani v oblasti vzájemné rychlé konvergence zúčastněných ekonomik, pokud jde o tempa růstu a míru inflace. Existují nejméně tři významné studie Evropské centrální banky z let 2003, 2005 a 2006, které upozorňují na persistenci inflačních diferenciálů mezi zeměmi eurozóny (na fakt, že jedny členské země mají permanentně vyšší míru inflace oproti průměru eurozóny, jiné naopak permanentně nižší). Nejnovější studie ECB Konvergence a divergence inflace v EMU z ledna 2006 dokonce ukazuje, že inflační diferenciály mezi zeměmi eurozóny měly od zavedení eura tendenci se zvětšovat: mezi roky 1999 a 2004 inflační diferenciály narůstaly. Standardní odchylka inflačních měr v eurozóně dosáhla svého minima v druhé polovině roku 1999, narostla v roce 2000 a poté zůstala relativně stabilní; průměrná absolutní odchylka mezi inflací jednotlivých zemí a průměrem eurozóny činila v roce 1999 zhruba půl procentního bodu, zatímco v roce 2003 byla téměř dvojnásobná. Tento vývoj zásadně kontrastuje s předchozím obdobím: zatímco příprava na zavedení společné měny vedla k snižování rozdílů v inflaci, zavedení eura nastartovalo opačný, divergenční proces.
Za stabilizovaným vývojem průměrné inflace v eurozóně se skrývá divergence – dokonce narůstající odchylky v míře inflace oproti průměru. Zvláště znepokojivé je, že jak kladné, tak záporné odchylky jsou trvalé a „přirostlé“ ke stále stejným zemím. Tím se eurozóna výrazně liší od USA, kde inflační odchylky od průměru, větší než jeden procentní bod a trvající déle než dva roky, byly pozorovány jen v několika málo speciálních případech. Studie ECB konstatují, že persistence inflačních diferenciálů je zřejmě specifikem eurozóny.
Podrobnější analýzu příčin podává stať z bulletinu ECB Měnová politika a inflační diferenciály v heterogenní měnové oblasti (květen 2005). Je zde škála vysvětlujících faktorů, od jednorázových, přes strukturální až po různé rigidity a cyklické faktory. Žádný z nich však nemůže sám o sobě rozdíly v inflaci vysvětlit. Významná skupina příčin trvalých rozdílů v mírách inflace mezi zeměmi eurozóny souvisí s neexistencí kurzového přizpůsobovacího mechanismu. Rozdílná tempa růstu produktivity pak vedou k reálné apreciaci či reálné depreciaci, v neobchodovatelném sektoru zase k různé intenzitě Balassa-Samuelsonova efektu. S chybějícím kurzovým přizpůsobením souvisejí i rozdíly v inflaci, způsobované odlišnou reakcí jednotlivých zemí eurozóny na vývoj světových cen ropy a surovin.
Nejzajímavější však je, jak se analýza ECB vypořádala s příčinami trvalých rozdílů v inflaci, které mohou být způsobovány hospodářskou politikou. Přiřadila je pouze k politice fiskální a ke strukturální politice jednotlivých zemí. Pokud jde o vliv společné měnové politiky, omezuje se text ECB na konstatování možných rozdílů v transmisních mechanismech. Nehovoří se ale o zjevném faktu, že tatáž měnová politika nutně musí mít na různé země různý dopad. Není náhodou, že zatímco před zavedením společné měnové politiky se míry inflace sbližovaly, okamžikem jejího zavedení se začaly rozcházet. A vytvořily se dvě skupiny zemí s persistentními rozdíly v inflaci.
Trvalé rozdíly mezi zeměmi eurozóny se projevují i v dalších ukazatelích. Nápadné jsou rozdíly v tempech růstu HDP, které nelze vysvětlit pouze rozdílným ekonomickým cyklem. Většina zemí ze skupiny s trvale vyšší mírou inflace se v období 1999-2004 vyznačovala také rychlejším růstem HDP (nejrychleji z nich rostlo Irsko tempem 6,8 procenta). Ekonomové ovšem vyslovují obavy, zda zde relativně vyšší míry inflace nepovedou ke ztrátě konkurenceschopnosti. Naopak u druhé skupiny zemí jsme často svědky nižších než průměrných temp růstu HDP. Příkladem je Německo, kde průměrné tempo růstu od zavedení eura bylo 1,3 procenta.
Je zřejmé, že působení jednotné měnové politiky na obě skupiny zemí se významně liší, což může do budoucna vést k jejich další vzájemné divergenci. Ta může být zesilována též cyklickými faktory, strukturálními rozdíly a rozdílnou reakcí na vnější šoky. Vznik dvou odlišných „klubů“ v rámci jedné měnové unie významně zpochybňuje univerzální vhodnost společné měnové politiky.
Fiskální problémy.
Nemožnost diferencované měnové politiky, spolu s neexistencí kurzových přizpůsobovacích mechanismů a s nedostatečnou flexibilitou trhů práce, přenáší velkou část břemene přizpůsobovacích procesů na fiskální politiku. Neslavná historie Paktu stability a růstu je dostatečně známa. Realita je dnes taková, že eurozóna spojuje heterogenní skupinu zemí: země s uspokojivou fiskální disciplínou a na druhé straně země, které ji nejsou schopny dodržet. Lze dokonce říci, že vlády některých zemí využívají společnou měnu k tomu, aby prováděly na účet ostatních rozhazovačnou politiku. Tento problém může mít pro budoucnost společné měny o to vážnější důsledky, že eurozóna nejen že není optimální měnovou oblastí (ani nemá flexibilní pracovní trhy), ale také v ní není dostatečná solidarita, která by umožnila vzájemné rozpočtové transfery k tlumení nepříznivých důsledků jednotné měnové politiky. Časem tak mohou v eurozóně narůstat vnitřní tenze, což ke stabilitě společné měny nepřispěje.
Stojí o nás eurozóna?
Je zbytečné si dělat iluze, že současní členové eurozóny velmi stojí o její další rozšíření. Závazek nových členů EU vstoupit po splnění Maastrichtských kritérií také do eurozóny byl zakotven ve zcela jiné politické a ekonomické situaci. Zejména Evropská centrální banka je si vědoma potíží, které by přinesl vstup zemí s výrazně nižší ekonomickou, cenovou i mzdovou úrovní. Opakovaně doporučuje, abychom se kromě nominální konvergence zaměřovali také na konvergenci reálnou, abychom se před vstupem více přiblížili úrovni zemí eurozóny. Ve světle dosavadních výsledků eurozóny je legitimní otázka, zda by nebylo na místě náš vstup do eurozóny již v roce 2010 přehodnotit. Není totiž důvod, proč by Česká republika měla se vstupem spěchat. Nesporně platí, že dosažení vyšší míry konvergence ekonomické úrovně i cenové a mzdové hladiny s průměrem eurozóny by pro náš vstup vytvořilo příznivější podmínky, než jaké se rýsují v několika nejbližších letech. Pokud ovšem divergenční tendence v eurozóně mezitím nenabudou takové síly, že problematičnost celého projektu měnové unie – a zároveň i projektu „stále těsnější Evropy“ – nepovede k obratu evropské integrace jiným směrem.