Šetření nás přivedlo blízko ke ztrátě konkurenceschopnosti, říká guvernér ČNB Miroslav Singer
Export už nás nepotáhne, motorem dalšího růstu bude spíš domácí poptávka. A naši ekonomiku potáhne i to, že vývozní ceny rostou daleko rychleji než ty importní.
„To generuje firmám zisky a umožňuje jim investovat. Vývoj je tak velmi příznivý,“ říká v rozhovoru pro týdeník Euro nezvykle optimisticky Miroslav Singer.
* Začal bych trochu oklikou. Jaké bude letos u vás v Žernosekách víno?
To je úplně špatná otázka, protože úroda je nejzranitelnější před sklizní. Odhadovat, jaké bude víno, před sklizní prakticky nejde. Dokud jsou hrozny tvrdé, tak i když přijdou kroupy, nemusejí je až tolik poškodit. Ale teď začnou měknout, a když do toho přijdou kroupy, bude najednou kvalitativně zcela jiná sklizeň. Zatím se dá pouze říci, že je réva, vlivem mírné zimy, pod tlakem různých plísňových chorob, které nevymrzly.
* Každopádně ale lze asi čekat, že to bude lepší než krymské víno.
Netuším, jaké je krymské víno. To už bude asi sklizené.
* Narážím na potravinovou válku s Ruskem a sankce, které se nějak dotknou české ekonomiky. Souhlasíte s názorem, že ten dopad nebude podstatný?
Rusko představuje něco přes čtyři procenta objemu našeho exportu a to je v evropském kontextu docela dost. Baltské státy jsou závislejší, ale ani u nás to není zrovna málo. Důležitější je, že naše exporty nejsou sankcemi až tak zasaženy. A kromě toho, jak ruská ekonomika slábla, tak některé položky zaznamenaly pokles už dříve. Ale opravdu se bavíme o něčem, co nemá významný makroekonomický vliv. To samozřejmě neznamená, že to nemůže vážně zasáhnout nějaký konkrétní podnik. Tahle podoba sankcí není pro nás na makroekonomické úrovni nijak vážná. Jejich eskalace by však mohla být nepříjemná.
* Rusko má ale problémy i bez sankcí a bez ukrajinské krize…
Ano, je tam vysoká inflace, silný pokles kurzu rublu a odliv kapitálu. To je pro Rusko opravdu hodně nepříjemné. A také komodity, které jsou pro ruskou ekonomiku klíčové, jsou nejspíše už za cenovým vrcholem.
* Evropská ekonomika i bez problémů s Ruskem nevypadá nejlépe, ačkoli se nedávno zdálo, že recese je definitivně pryč. Co o tom soudíte?
Já bych to nepřeceňoval. Jde o hodnocení vycházející z výsledků jednoho kvartálu. Navíc jde teprve o odhady, takže je těžké z toho dělat nějaké dramatické závěry. Ale je skutečností, že velké ekonomiky, které měly problémy, je mají i nadále a docela zklamáním jsou německá čísla.
* A může Německo vůbec dělat lepší čísla, když je závislé na odbytu v oněch problémových ekonomikách a Italové a Francouzi na větší nákupy nemají?
Může vytvářet lepší čísla, když bude více prodávat Němcům. Tam pořád zaostává domácí poptávka a ta je u tak velké ekonomiky velmi podstatnou složkou růstu. Při přebytku na běžném účtu si Německo může dovolit posílit domácí poptávku, aniž by tím cokoli riskovalo a destabilizovalo svou konkurenceschopnost. Němci jsou opravdu velmi konkurenceschopní. Na druhé straně si nejsem jistý, jestli by vyšší domácí poptávka v Německu pomohla problémovým okrajovým ekonomikám, jak se občas tvrdí. Nemyslím, že by Němci vyšší mzdy utráceli za to, že by častěji létali ke Středozemnímu moři nebo si kupovali auta ze zemí, které žádná nevyrábějí. Německo je stále pod svým potenciálem, což dokumentuje i inflace pod jedním procentem. Problém eurozóny je, že měnová politika je zřejmě stále příliš přísná. Inflační cíl Evropské centrální banky ve výši dvou procent vyžaduje, aby inflace byla někde nad dvěma procenty a jinde pod. Dnes zemi s inflací nad dvěma procenty v eurozóně nenajdete. A Německo by rozhodně mělo být nad dvěma procenty. Jenže prodat to německé veřejnosti je velký problém. Přitom z logiky věci plyne, že ti, co prosperují, by s inflací měli být nad dvěma procenty, a ti, co nerostou, pod. Ale takhle to stále nefunguje. Dosáhnout toho ovšem není jednoduché a nakonec i my docela dobře víme, jak špatně se vysvětlují některé nestandardní kroky v měnové politice. A to jsme přitom ještě v docela dobré situaci při tom vysvětlování. Představte si, že děláte to, co jsme udělali my, a říkáte: Sice to nepotřebujeme, ale pomůže to našim kamarádům u Středozemního moře. A proto, milí spořiví spoluobčané, u nás bude vyšší inflace. To je problém, který tu bude stále a nezmizí.
* Jak může ECB ještě uvolnit měnovou politiku?
ECB může bránit posilování eura a přemýšlí o kvantitativním uvolňování. Problém je v tom, že Evropa nemá takovou významnou část kapitálových trhů nezaložených na bankovnictví jako Spojené státy. Nákupy aktiv v rámci kvantitativního uvolňování tak ovlivňují mnohem menší část ekonomiky. A navíc je zde významný sektor malých a středních firem. V Evropě by kvantitativní uvolňování zasáhlo zejména sektor velkých firem, které nemají zase až takové problémy, a malým by to moc nepomohlo. ECB tak nyní vymýšlí programy na podporu malých firem, ale je to poměrně dost obtížné. Samozřejmě by malým pomohlo oslabení eura, ale tady se bavíme o opravdu velké měnové zóně a takový krok by měl nepochybně nějaké geopolitické důsledky.
* Proč by zrovna malé firmy měl zajímat kurz měny? Vždyť většinou operují na domácím trhu.
Právě že ne. I u nás malé firmy silně vyvážejí a představují podstatnou část našeho exportu. To vidíte i na reakcích na naše intervence. Prostě když vyrábíte klavíry za dvě stě tři sta milionů, tak to tady neprodáte. A třeba zrovna ve Španělsku jsou po propadu domácí poptávky malé a střední firmy hodně tlačeny do vývozu, který dříve prakticky ignorovaly, protože ho nepotřebovaly. Slabší euro jim pomáhá, proto ECB zdůrazňuje, že jeho posilování by ji nutilo k dalším akcím.
* A není tak trochu problémem růstu evropských ekonomik, že nejen státy, ale i firmy a domácnosti jsou dosti zadlužené?
O to větší problém je, že je inflace pod cílem. Úvěry ve své nominální hodnotě zůstávají, ale příjmy nerostou. Evropa potřebuje růst, zvyšování nominálních příjmů. Jasně že pro Evropu je to těžký úkol. Ale ještě těžší je hledat řešení ve fiskální politice. Dělat dluhy při stagnující inflaci, či dokonce klesajících cenách je zničující.
* V Česku je situace odlišná. Firmy i domácnosti se v době recese výrazně oddlužily. Tím sice ještě více srážely růst, ale dnes jsou připraveny přijímat úvěry a investovat.
Jsme samozřejmě v lepší situaci. Ale to neznamená, že si Evropa pomůže, když si bude zahrávat s pohybem těsně nad deflací. To je důvod, proč vyvažovat hodně uvolněnou měnovou politiku relativně striktní politikou fiskální, kterou řada zemí, žel, neprovozuje. Opět jsou země, které varují, že překročí své fiskální cíle. O tom je celý problém. Cesta vede přes méně dluhů a více peněz v ekonomice. A samozřejmě to musí být řešeno i v souvislosti se situací v bankovním sektoru. V Americe se od pádu Lehmanů zavřely stovky bank. Makroekonomické uvolnění by tak mělo být doprovázeno mikroekonomickou přísností.
* A byla to vždy přísnost? Když byla akcie Citigroup za deset centů, a dnes je za třicet dolarů, tak to vypadá, že státní pomoc byla možná až příliš velkorysá.
Program TARP na pomoc bankám je ziskový. A musíte připustit, že na dně tak hluboké krize je trh logicky velmi pesimistický. Vzpomeňte na komentáře: Odcházím nakupovat zásoby potravin a kopat protiatomový kryt. V takovém okamžiku je oprávněná politika, která se snaží maximálně eliminovat paniku. A podstatné je, že v USA se situace už opravdu mění. U zachraňovaných automobilek to ještě není tak zřetelné, ale finanční sektor je zdravý, a navíc daňový poplatník na tom vydělal. Vláda nakupovala na dně a předkrizoví akcionáři na tom fakt prodělali. A solvence bankovního sektoru se vyřešila hned na začátku krize.
* To se o evropských bankách říci nedá.
Dá, i když v mnohem menší míře. A není to tak, že by jako v USA vlastníci měli najednou desetinu hodnoty toho, co měli v roce 2007.
* Objevily se zprávy, že posilujete bankovní dohled a chcete více hlídat odliv kapitálu. Opravdu chcete?
Vůbec nevím, kde se tohle vzalo. Je pravda, že chceme nabrat další lidi do dohledu a do odboru ochrany spotřebitele. Ale netuším, jak někdo přišel na to, že chceme speciálním oddílem hlídat odliv kapitálu. My jsme reformovali dohled, spojili lidi zabývající se finančními trhy, pojišťovnami a bankovnictvím, protože to vše spolu souvisí a na dohled musejí chodit společně. Specializace zde není žádnou výhodou. Ještě chceme zapojit odborníky na IT, kteří budou rozumět informačním systémům. Ale my nejsme finanční kriminálka.
* Ale připravená bankovní unie není o ničem jiném než o optimalizovaném přelévání kapitálu a to se našich bank jistě týká.
Kdybychom měli být někdy brzy v bankovní unii, tak bych se opravdu nemusel starat o kontrolu přelivu kapitálu. O tom se pak bude rozhodovat v centrálách a v ECB. Obzvláště v době krize. To bych potom měl tak dva dny na to, abych vymyslel argument, proč to není dobře, a stejně by mi to nejspíš nebylo nic platné. Ale my nejsme v bankovní unii a o přelivech kapitálu se rozhoduje zde. To samozřejmě neznamená, že to za určitých podmínek nepovolujeme. Ale samotné přelévání kapitálu není smyslem bankovní unie. Bankovní unie vznikala pro eurozónu. Má umožnit lépe řešit problémy finančního sektoru v eurozóně v situaci, kdy komerční banky si nemohou půjčit v poslední instanci od své národní centrální banky. A to není problém nás nebo Švédů a dalších. Samozřejmě pokud nemají bankovní sektor živený přílivem kapitálu v eurech, a nikoli domácími depozity, což je případ třeba některých balkánských zemí. Bankovní unie prostě řeší problém, kdy banky v zemích eurozóny nemají svého domácího tvůrce likvidity, a to je v pořádku. Náš problém s možnými nevítanými přelivy kapitálu by pak byl v případě našeho vstupu do bankovní unie vedlejší, ale nevyhnutelný důsledek.
* Sledujete, jak ratingové agentury mění hodnocení některých rakouských i dalších bank?
Samozřejmě. To jsou ty situace, které ukazují, že finanční sektor v eurozóně je stále velmi křehký. Nás to ale nemusí trápit. Jejich části, které jsou u nás, jsou zdravé, silné a dobře vybavené likviditou. Samozřejmě pokud by se vstupem do bankovní unie bariéry zbortily, bylo by to najednou o něčem jiném. A kdyby byly i problémy u nás a my byli v bankovní unii, tak by zde byl problém. Centrální banka může v krizi půjčovat komerčním bankám, jen pokud je jejich problémem nedostatek likvidity, ale jsou solventní. V případě, že bychom nebyli schopni ovlivnit, co v takové bance bude s aktivy dělat její zahraniční matka, a tedy zda solventní zůstane, nedovedu si představit, jak bychom jí mohli pomáhat s likviditou.
* Na svém blogu jste nedávno upozornil na skutečnost, že českou ekonomiku už nepotáhne zahraniční poptávka a export, protože rosteme stejně rychle, nebo i rychleji než naši obchodní partneři. Kde by tedy měl být nový motor ekonomiky?
Myslím, že máme hned dva motory. Vrací se nám domácí poptávka, což může vydržet delší dobu. Má to své důvody. Především jsme na tom dobře z hlediska deficitu rozpočtu a státního dluhu. Druhým motorem je skutečnost, že vývozní ceny rostou daleko rychleji než importní. To je důsledek toho, že poptávková situace v eurozóně je pořád špatná. Pro nás příjemným důsledkem je, že ceny importů nevzrostly zdaleka o necelých pět procent, kolik činilo oslabení koruny našimi intervencemi, ale jen zhruba o dvě a půl procenta. To generuje firmám zisky a umožňuje jim investovat. Vývoj je tak velmi příznivý.
* Investice ale pořád moc přesvědčivě nevypadají.
Ale vracejí se. Uvědomme si, že není úplně normální, aby za pět let vzrostly úspory zhruba o třetinu. Přebytek zahraničního obchodu v minulých letech byl stále více způsoben tím, že jsme neinvestovali a investice klesaly. Byli jsme v pozici firmy, která má perfektní cash flow, protože neinvestuje do výzkumu a do nových strojů. Mimochodem v podobné roli jsme byli před rokem 1989.
* Když jsme spolu dělali rozhovor naposledy, hovořil jste o tom, jací jsou Češi škarohlídi a šetřílkové a že pesimismus škodí ekonomice. Nehrozí nyní opačný extrém?
Nepamatuji, že by za mého života v Česku někdy vládl nějaký nadšený optimismus. Máme prostě trochu jiné spotřebitelské chování. My asi nebudeme nikdy tak zadlužení jako Italové, což není nic špatného. Ale neznamená to, že když je zle, tak si musíme situaci ještě zhoršovat sami. Průměrná česká rodina, což je samozřejmě dost ošidný pojem, má úspory na jedenáct měsíců spotřeby. To není věčnost. My nemůžeme žít z úspor. My si na život musíme vydělat. A k tomu musíme být konkurenceschopní. Přitom jsme byli už hodně blízko bodu, kdy bychom mohli začít ztrácet konkurenceschopnost. Loňský růst mezd byl nejnižší od pádu minulého režimu a inflace je stále velmi nízká. Nabídka pracovních míst se zlepšuje, mzdy také, ale prostor pro další růst je tu nepochybně ještě dost velký.
* Nicméně kola se roztáčejí a máme zde expanzivní fiskál i měnovou politiku. Není už čas přemýšlet o nějakém utahování?
Expanze i po mělčím propadu trvá mnohem déle než půl roku. Až uvidíme, že ceny výrobců rostou o procenta, tak asi bude čas o tom přemýšlet. Zatím vidíme, že propad cen výrobců se zpomaluje a některé začínají růst o desetinky procenta. Ekonomika se určitě nepřehřívá a ještě dlouho nebude.
Miroslav Singer (46) • Po ukončení studia na VŠE v Praze (obor matematické metody v ekonomii) v roce 1991 získal stipendium na doktorandské studium University of Pittsburgh, kde v roce 1995 obhájil svou disertaci a získal titul Ph. D. • Od roku 1993 pracoval též jako výzkumník a přednášející, později jako zástupce ředitele pro výzkum v Národohospodářském ústavu AV ČR a Centru pro ekonomický výzkum a doktorské studium UK (CERGE-EI). • Od roku 1995 byl hlavním ekonomem společnosti Expandia Finance, v letech 1998 a 1999 ředitelem Investiční společnosti Expandia a v letech 2000 a 2001 ředitelem společnosti Expandia Holding (vrcholné firmy finanční a průmyslové skupiny Expandia). • V roce 2001 nastoupil jako ředitel do skupiny služeb podnikům společnosti PricewaterhouseCoopers ČR, kde se specializoval na projekty zlepšující výkonnost podniků, restrukturalizace a transakce s problémovými aktivy. • Byl členem dozorčí rady či představenstva společností Česká pojišťovna, Expandia Finance, Expandia Banka, Expandia Holding a Chemofond a průmyslových firem Jitona, Vigona a Vlnap. Byl členem redakční rady časopisu Finance a úvěr a Business Central Europe. • Přednášel v kurzech přípravné matematické analýzy, statistiky, pokročilé ekonometrie a ekonomiky práce v Centru pro ekonomický výzkum a doktorské studium UK a vede kurz Informační ekonomie na VŠE Praha. • V únoru 2005 se stal členem bankovní rady a viceguvernérem ČNB. S platností od 1. července 2010 jej prezident republiky jmenoval guvernérem ČNB na šestileté funkční období. • Je ženatý a má dvě děti. Je pravda, že chceme nabrat další lidi do dohledu a do odboru ochrany spotřebitele. Ale netuším, jak někdo přišel na to, že chceme hlídat odliv kapitálu.
O autorovi| Pavel Páral, paralp@mf.cz
