(Týdeník EURO uspořádal anketu mezi romskou menšinou)
(jako perex) Jak je na tom s penězi romská menšina? Vyznají se vůbec její příslušníci v podmínkách, za nichž si půjčují finanční prostředky? Na tyto otázky se snažil týdeník EURO získat odpovědi, když oslovil několik desítek Romů v různých částech České republiky. Pokládal jim vždy dvě základní otázky. První zněla: Máte nějakou půjčku nebo úvěr? A druhá: Kolik je deset procent z tisíce? Týdeník EURO si v rámci ankety s oslovenými Romy povídal i o jejich aktuální finanční a životní situaci. Nejzajímavější odpovědi se pak rozhodl vybrat do následujícího textu. Jedním z míst, kde anketa probíhala, bylo i východočeské městečko Choceň. Po dotázání několika osob natrefil reportér v jedné z místních hospod na podnapilou skupinku Romů. Po první otázce na existenci či neexistenci půjček odpověděli přítomní slovy: „Běž do…“ Poté, co redaktor týdeníku EURO reagoval slovy „snad se tolik nestalo“, byl přinucen velmi rychle zařízení opustit. Kvůli zachování korektnosti je však nutné poznamenat, že to byl mezi desítkami dotazů jediný závažnější konflikt.
* Anketa Miroslav Lakatoš (Ostrava) Jak tvrdí, před několika lety si vzal půjčku třicet tisíc korun. Jenže půl roku poté přišel o práci. „A ty směšný sociální dávky, který jsem dostal od státu, stačily tak maximálně na nákup jídla, oblečení a na věci, co potřebovaly děti do školy,“ konstatoval Lakatoš. Jak ale sám teď tvrdí, už má od úvěru klid. „Přišel exekutor, co mohl, tak sebral a prodal. Teď už splátkové společnosti nic nedlužím,“ řekl. Celkem údajně zaplatil splátkové firmě včetně všech pokut a poplatků asi tak trojnásobek původně vypůjčené částky. „Další peníze si vzal exekutor, který ještě některý věci ani nezapsal do seznamu, třeba zlato po babičce. Jen je ukradl. Teď nemám nic, jen dávky, které dostávám na své čtyři děti. Žena mi nepomůže, ta je na mateřské, a navíc čekáme další dítě. A do toho se budeme muset stěhovat z bytu na nějakou ubytovnu, protože dlužíme na nájemném, elektřinu nám už taky odpojili,“ popsal svoji aktuální životní situaci. Lakatoš je přesvědčen, že za jeho problémy může především současný politický systém. Zdůvodňuje to následovně: „Není práce. Když přijde Rom, tak ho rovnou odmítnou. Přitom bych bral každou práci. Za komunistů byla práce pro všechny a kdo nemakal, tak šel sedět.“ Neznámý (Ostrava) Dalším z oslovených byl Rom, jenž přijel před budovu hlavního vlakového nádraží v Ostravě zánovním vozem značky Mercedes. Na otázku, zda má nějakou půjčku, reagoval hlasitým smíchem a slovy: „Kolik potřebuješ, jseš sympaťák, dám ti dobrý úrok.“ Po další anketní otázce, kolik je deset procent z tisíce, následovala ještě větší salva smíchu a odpověď: „U mě to je aspoň pětistovka za měsíc.“ Pak již začal redaktorovi týdeníku EURO nabízet sexuální služby některé z postarších a obtloustlých žen, jež se v průběhu rozhovoru s jistou námahou soukaly z vozu. Po prvním odmítnutí svoji nabídku se stále vzrůstající agresivitou opakoval. „Tak tobě se žádná nelíbí, tak ty nemáš rád cikány?“ takřka křičel. Představení, které mezitím přilákalo pozornost všech pasažérů čekajících před staniční budovou, skončilo teprve poté, co z nádražního objektu vyšel zaměstnanec bezpečnostní agentury. Žaneta B. (Ostrava) Pracuji, půjčku nemám a nikdy bych si žádnou nevzala, snad jen nějakou hypotéku na koupi bytu. Tu mi však vzhledem k tomu, kolik beru, nikdo nedá. Současně popsala tíživou životní situaci některých členů své – jak sama tvrdila – rozvětvené rodiny. „Dva moji bratranci si půjčili u lichváře, přesně si nepamatuji kolik, ale každý zhruba po čtyřiceti tisících korun. Jenže na splátky nemají, a tak pro lichváře kradou na objednávku různé věci. A nikdy to neskončí, protože jim dluh stejně pořád roste.“ Žaneta upozornila na to, že její dva bratranci jsou v bezvýchodné životní situaci, která skončí teprve poté, co je policie při některé z jejich krádeží chytí a strčí do vězení. „Nebo když někdo zastřelí lichváře,“ dodala. Marián K. (Choceň) Před pár lety si půjčil zhruba deset tisíc korun. Na přesnou částku už si prý nevzpomíná, protože ztratil smlouvu. „Jenže výplatu jsem v místní fabrice dostával strašně malou, pak jsem přišel o práci, ale stará chtěla pořád nové věci, tak teď dlužím tak kolem čtyřiceti tisíc,“ domnívá se. Po měsících hledání má novou práci, ale moc si prý vyskakovat nemůže, plat je jen o něco málo vyšší, než kolik dostával na sociálních dávkách a dalších příspěvcích. „Když zaplatím nájem a splátky, tak mi toho moc nezůstane, a navíc se nám teď rozbila televize, takže si budu muset asi ještě půjčit. Do banky však nepůjdu, tam mi nic nedají,“ pokračuje. Peníze si prý půjčí u té samé firmy, co má pořád ty inzeráty v televizi, na její jméno si ale teď zrovna nemůže vzpomenout. „V práci mi slíbili, že mi přidají aspoň tisícovku k výplatě, až mi skončí zkušební doba, tak to bude taky lepší. Jenže zase ten ministr, nevím jak se jmenuje, nám chce sebrat sociální dávky, tak to na tom budeme asi zase hůř, tak nevím,“ uzavřel rozhovor. Mária Fedáková (Ústí nad Labem) „Vzala jsem si půjčku patnáct tisíc korun. Jenže jsem bezdomovkyně a musím jít kvůli tomu do výkonu trestu. Prostě jsem dostala za úvěr půl roku basy,“ rozjímá na jednom z ústeckých náměstí žena neurčitého věku. Po otázce, jak je možné, že dostala za úvěr půl roku vězení, vypráví dál: „Vzala jsem si úvěr a už jsem věděla, že ho nebudu splácet. Dva nebo tři roky jsem ani neměla občanku, takže jsem půjčku ani splácet nemohla, ale nějak na mě přišli,“ smutně pokyvuje hlavou. Po doušku něčeho na posilněnou pokračuje ve vyprávění: „Samosoudce mě odsoudil. Dal mi tři dny na odvolání, ale ty byly špatný, asi středa čtvrtek pátek, za tak krátkou dobu se nestihnete odvolat. Kdyby mi dali aspoň patnáct dní, tak to bych se stihla odvolat, ale za tři dny, to je nemožné a ani jsem neměla advokáta.“ Na otázku, zda věděla, za jakých podmínek si vzala úvěr, nejdříve chvilku kroutila hlavou a pak s přispěním svého opodál sedícího kamaráda přiznala: „Nikdo mě nepoučil. Dali mi falešný razítko, jako že chodím do práce a beru plat. Tak jsem si tam jako pitomá šla a vzala si těch patnáct tisíc korun půjčky. Stejně z toho bylo jen sedm a půl tisíce korun.“ Na dotaz, kolik je deset procent z tisíce, Fedáková reagovala: „Tomu vůbec nerozumím, já jsem bezdomovec.“ Gejza Gudaj (Ústí nad Labem) Před časem si vzal velkou, 420tisícovou hypotéku a za peníze koupil byt. „Jenže je to tady na prd s prací. Dělal jsem od osmnácti let u jedné společnosti, asi čtyři roky. Jenže tam to skončilo a byl jsem rok bez práce. Zůstaly mi jen dluhy. V současný době sice opět pracuji, ale beru osm tisíc korun a z těch nestíhám vůbec nic uplatit,“ tvrdí. Měsíční splátka na hypotéku činí 3500 korun, dalších sedm tisíc korun měsíčně platí za bydlení, to je dohromady deset a půl tisíce korun. „Do toho je moje družka na mateřské dovolené, takže sice musíme platit, ale vůbec to nestíháme. Teď mám ještě nějaký další dluh,“ doplňuje. Na otázku, jak chce svoji současnou svízelnou situaci řešit, odpověděl: „Budu muset udělat nějaký osobní bankrot. Prodat byt. Nic jiného dělat nemůžu. Další půjčku si brát nechci, protože bych se dostal do dalších a ještě větších dluhů. Pak si našetřím na kauci a vezmu si podnájem. Někde bydlet musím, co jiného asi tak mám dělat?“ Iveta Budnárová (Ústí nad Labem) „To je přece jasné. Kdybych mohla, tak si hned nějakou půjčku vezmu. Docela by se mi nějaká hodila, jenže jsem na mateřské a nikdo mi nic nedá,“ tvrdí Budnárová. Peníze z půjčky by dle vlastních slov použila hlavně na nákup věcí pro své děti. „Teď sice nemám žádné příjmy, ale kdybych měla a mohla dostat úvěr, tak bych si žádnou velkou půjčku nevzala, tak třicet tisíc korun. Za ty bych koupila něco do podnájmu, abych byla sama s dětmi. Teď bydlím u maminky,“ dodala. Její matka Alena Budnárová, která stojí hned vedle své dcery, však na její slova reaguje pouze zamítavým kroucením hlavy. „Určitě jsem proti půjčování peněz. Lepší je práce než úvěr, já bych si v dnešní době žádnou půjčku nevzala. Když pracujete, půjčku nepotřebujete. Práce tady ale moc není. Když nějakou seženete, tak jste rád a nemůžete si ani moc vybírat,“ vysvětlila svůj názor na půjčky starší z Budnárových. Robert Duna alias Johny Lakatoš (Ústí nad Labem) „Půjčku jsem před časem měl, ale už jsem ji naštěstí splatil. A další si brát nechci. Za současné politické a ekonomické situace by to byla vražda. Dostali jsme se do jednoho velkého problému, že půjčka kryje půjčku,“ tvrdí do pracovního oblečený muž, jenž před časem přisel takřka o celou horní končetinu. Duna je přesvědčen, že ze současné situace těží především banky a další ústavy, které půjčují peníze. „Obyčejný člověk se nemá dobře. Až skončí ta vlna něčeho, čemu se říká krize, tak uvidíme, jak takový člověk dopadne. Bude tak zadluženej, že se z toho nedostane. Kdo mu pomůže?“ Duna je přesvědčen, že jsou lidé málo a špatně informováni o podmínkách, za nichž si půjčují peníze. „Tam jsou ty tunely, člověk má smlouvu, ve které je jemně napsáno, že k ní existuje nějaký dodatek, ten si nepřečte a pak zjistí, že nesplnil podmínky půjčky a dostane pokutu,“ tvrdí. Po otázce, kolik je deset procent z tisíce, dostává dávivý záchvat smíchu. „Pane, kdybyste se zeptal cikána, který má dvě třídy zvláštní školy, tak vám řekne, že šest set, ale ptáte se ekonoma.“ Duna současně v našem rozhovoru velmi nepříznivě zhodnotil aktuální situaci romské menšiny. Myslí si totiž, že hlavním viníkem nepříznivého stavu je současná politika státu. Ta prý nutí Romy, aby třeba překračovali zákon nebo se věnovali lichvě. „Prostě cítí ten velký problém a hlídají svoji rodinu, pro ni udělají cokoliv, aby udrželi její životní standard, byť jen ten průměrný, a nepadli moc hluboko, ale to už je zase sporný.“ Na otázku, v čem je ten rozpor, tvrdí: „Cikáni už dneska nejsou to, co byli před třiceti lety. Bratr nebratr, cikán necikán, už nejsme pohromadě, už nedržíme spolu, každý hlídá jen ten svůj plac. K tomu nás donutila politika od toho roku 1989. Dneska každý kouká jen na sebe, jak vydělat, a je jedno, jestli jde proti zákonu. A pokud ano, tak opakuji, donutila jej tahle situace.“ A vše zdůvodňuje následujícím příkladem: „Dneska dostane chlap 2100 korun podporu, vláda to ještě chce sebrat a i kdyby to chlap propil, to je pakatel, není to ani sto eur, za to nic nekoupíte. A mě je jedno, jestli tu podporu chlap propije, když s nima nemá šanci dát něco rodině nebo aspoň zaplatit nájem, tahle částka je o ničem.“ Duna opět upozornil, že za všechno může sociální politika státu, jež donutí chlapa chlastat. „Nestíhá, nemá práci, nikdo mu ji nedá a kdo říká, že černý do práce neberou, tak má pravdu. Já mám ekonomku pane, půjdu, uviděj černýho, halo efekt, první dojem, čau babi, máme obsazeno. Jen řeknou, škoda, že jste nepřišel včera, to jsme ještě měli volno. Čeština je bohatá na odůvodňování. A to jsem rád, že jsem se ji naučil,“ dodal. Gejza Budaj (Ústí nad Labem) „Do předvčerejška jsem měl hypotéku 1,2 milionu korun, ale už jsem ji naštěstí zaplatil. Prodal jsem velký dům a koupil si menší,“ řekl. Budaj se domnívá, že byl k prodeji domu donucen i tím, že elektrárenská firma nechtěla dát měřící hodiny každému z jeho podnájemníků zvlášť, kvůli velký dluhům z minula. „Všechno jsem si musel vzít na sebe, všechny zálohy za elektřinu a další poplatky, třeba vodu. Pak i já jsem měl co dělat, abych zaplatil veškeré zálohy a další pohledávky, cítil jsem, jak jdu ke dnu,“ popsal okolnosti, jež ho přinutily prodat nájemní dům. A vzápětí přidal i další důvod: „Jdou proti podnikatelům, co se drží nad vodou, u kterých už je vidět, že se své obchodní aktivity naučili nějak zvládat a ovládat. Přesně takový lidi chtějí politici zruinovat, stáhnout ke dnu, aby neměli žádné peníze. Prostě chtějí člověka zničit, odradit od podnikání. Jak říkám, podnikám, ale stáhli mě jen kvůli tomu, že viděli, že jsem se zvednul a lidi si na mě stěžovali, jenže já je nemůžu zadarmo držet ve svým domě, platit elektřinu, prostě jsme zkrachoval a koupil si něco menšího.“ Budaj v minulosti podnikal v několika oborech. „Ve výkopových pracích, stavebninách a ve všem možným, co bylo k dispozici, ale už tři roky jsem nikomu jinému práci nedal. Všechno jsem splatil a už nechci další půjčku, nechci mít s bankami a ničím podobným nic společného. Bojím se, aby po mně nešly,“ vysvětlil svůj postoj k dalším půjčkám a podnikání. Alan Krok (Ústí nad Labem) Před časem si půjčil půl milionu korun na podnikání v Krásném Březně, jenže se mu nedařilo a veškeré jeho aktivity v této oblasti skončily krachem. „Nejdřív jsem měl večerku, pak pekařství, bohužel ani v jednom se mi nevedlo. Lidi nemají zájem ani peníze, zvlášť když to má Rom. Navíc nás tu odbourávají Vietnamci, kteří mají peníze, tady se prostě roztahují už jen oni. Já si na rozdíl od nich nemůžu dovolit kupovat zboží za půl milionu až šest set tisíc korun,“ popsal zkušenosti z podnikání Krok. Teď splácí úvěr, splátky odpovídají osmi tisícům korun měsíčně. „A do toho ještě čtyřkolku, co jsem si koupil, protože mi půjčili šest set tisíc korun s tím, že splatím tu první půjčku,“ pokračuje Krok. Na otázku, kolik peněz uhradí celkem splátkové společnosti, vyjmenoval následující cifry: „Splátka je šest tisíc plus nějaké poplatky a úroky, celkem tedy do osmi tisíc. Je to hodně, ale nic jiného mi nezbývalo, protože jinde mi nechtěli nic půjčit.“ Jenže, jak tvrdí, úhradu splátek zvládá jen stěží. Půjčku si totiž bral v době, kdy ještě pracoval. „Dělal jsem na statku mezi krávami, hlídače, a bral jsem kolem třiceti tisíc korun měsíčně, proto mi tu půjčku nabídli. Práci jsem ztratil, protože jí po mně chtěli čím dál tím víc, pracoval jsem prakticky za tři lidi, hlídal jsem, občas dojil krávy a kydal hnůj. Chtěli po mě taky, abych jezdil s traktorem, já ale na něj neměl papíry. Už jsem to nemohl takhle dál táhnout, měl jsem toho na sobě už moc, protože jsem měl už otevřenou večerku, prostě mě to oddělalo. Navíc se nedařilo v podnikání, prakticky jsem si ve večerce nevydělal ani na splátky úvěru. Položil jsem to a zůstalo mi jen splacení,“ pokračuje. Se splácením půjčky pomáhá Krokovi jeho přítelkyně. „Půlku mi dá ona, půlku si vydělám já. Na sociálce mi vyměřili třináct tisíc, který jsem bral půl roku, protože jsem si před tím v práci vydělal za rok celkem zhruba čtyři sta tisíc korun. Teď mi to ale stáhli na dva a půl tisíce,“ popsal momentální stav. Říká, že další úvěr si již brát nechce, bojí se, že by jej nebyl schopen splatit a nakonec by skončil ve vězení. „I když jsem na sociálce, tak se to snažím nějak splácet, aby na mě nedělali ty ty ty. Už se bojím, už bych do toho nešel, ani kdyby byly splátky přiměřené. V Čechách nemá podnikání cenu, a ještě když to má Rom, to je o ničem, to jako kdybych otevřel prodejnu pro sebe.“ Albert Cicjuk (Pozorka) „Starý lidi nemají žádné půjčky, na rozdíl od mladých. Ty ji mít musí, protože nemají žádnou práci,“ tvrdí Cicjuk. Po chvilce přemýšlení ale dodává, že je vlastně jedno, jestli pracujete, nebo ne. „Každý potřebuje půjčku, aby si mohl něco pěkného koupit, i ten kdo pracuje, protože výplaty jsou malé. Nám už žádnou půjčku nedají, ani bych ji neměl z čeho splácet. Zaplatíme nájem, elektřinu a plyn a pak už nám moc nezůstane,“ tvrdí. A současně popisuje model, který je v jeho obci častým jevem: „Platí málo za půjčku, ale musí, pak přijdou o práci, nemají peníze a musí si vzít další půjčku, a to je velký problém. Nemají pak ani na jídlo. Můj syn taky dluží za nájem a nemůžeme už nic dělat. Já jim nepomůžu, protože sám nemám dost peněz, a bydlím sám.“ Cicjuk míní, že ze současné situace je jen jediné východisko – pracovat. To je však podle něj velký problém. „Bílí našemu rodu práci nedají. Kousek odsud je sklárna, poslal jsem tam syna, ale řekli, že mají plno. I kdyby tam bylo volných sto míst, tak našemu rodu řeknou, že mají plno. Když přijde bílý, tak ho vezmou,“ popisuje údajnou diskriminaci při zaměstnávání Romů. Nad otázkou, kolik je deset procent z tisíce, jen nechápavě kroutí hlavou. „Myslíte příjem? To nevím. Ani nemůžu počítat, protože my platíme 3500 a zůstane mi z toho málo, devět tisíc dostanu, je to málo. Zůstane šest tisíc korun. A něco musíte utratit za oblečení, něco za jídlo. Už nikam nechodím, vypiji jedno dvě piva za den, na víc nemám peníze,“ dodává posmutněle. Pavel Troka (Pozorka) „Nemám půjčku ani žádnou nechci, protože poctivě makám. A kdybych ji přece jen někdy potřeboval, tak jen od někoho, kdo mi nabídne solidní splátku a nebude chtít dlouhou splatnost smlouvy,“ tvrdí. Peníze by si v takovém případě šel půjčit do banky, ne ke splátkové společnosti. „A jestli dáš do novin moji fotku, tak to dám advokátovi,“ varoval při odchodu. Invalidní muž s přítelkyní (Pozorka) Přítelkyně: „Novináře znám, už jsem jednou něco do novin říkala, ale dokud nezaplatíte, tak nic neřeknu.“ Její invalidní přítel ji okřikne: „Buď zticha! Jestli mám půjčku? Ještě nedávno jsem pracoval v autobazaru, ale přišel jsem o nohu a žádnou půjčku nedostanu. Život stojí za prd, když nejsou peníze.“ Přítelkyně: „Tak už jim nic neříkej, dokud nám nedají peníze. Nemáte cigáro?“ Důchodkyně (Rokycany) „Naštěstí žádnou půjčku nemám, stačím poplatit jen ty nejnutnější věci a moc peněz mi nezůstane. Půjčku bych si ale nevzala ani v případě, že bych nějaké peníze potřebovala. Mám pocit, že jsou lidé o půjčkách moc špatně informováni, nedostávají všechny informace. V televizích běží reklamy, ve kterých jsou všichni hrozně přátelští, ale kolik jsou úroky a kolik zaplatíte na konci, to vám nikdo nepoví. Bejvávalo líp, že se daly půjčky splácet, ale to jsme měli práci. Teď žádnou nemáme a peníze taky ne. Teď přijdete do práce a oni vám řeknou, zítra už nechoďte.“ Neznámá (Rokycany) „Půjčila jsem si třicet tisíc korun, jenže jsem nakonec skončila na sociálce a teď žádám o pozastavení splátek. Jenže oni mi je nechtějí pozastavit, pořád mi tam jen nabíhají úroky z úroků, a to není moc dobrá situace. Málo mě informovali o podmínkách půjčky a každý i říká, že si myslí, že ta moje půjčka je nějaký podvod,“ tvrdí žena. A dodává: „Tady má hodně lidu stejný potíže jako já. Je hrozný, co dělá ta vláda, lidi přicházejí o mateřskou, berou jim sociálku, z čeho pak máme být živi, práci nedostaneme. Uvidí Roma a je konec.“ Matka s dcerou (Rokycany) Matka: „Půjčila jsem si čtyřicet tisíc korun.“ Dcera k tomu doplňuje: „Jenže tehdy neměla v bance účet a já taky ne. Měl ho tehdy jen můj přítel, a tak nám ve firmě, kde nám půjčovali, řekli, že to nevadí, že to můžeme poslat klidně k němu, že je to v pohodě. Teď je z něho spolupachatel,“ tvrdí. Na otázku, jak se do téhle šlamastiky dostal, mladší z žen reaguje: „Než mu peníze převedli, tak ho donutili podepsat nějaký papír, že s tím souhlasí. Teď je z něj spoluručitel, to mu nikdo na začátku neřekl, a teď bude mít popotahovačky se zákonem. Nebo mu to můžou dát do práce a strhávat z výplaty.“ Matka: „A to má starší dceru, která půjde v září do školy, a mladšího syna. Je to hrozný, kór když nemáte žádnou práci. Když jsem do ní chodila, tak mi to normálně strhávali z výplaty.“ Na otázku, zda by nebylo řešením prodat nějaké vybavení z bytu, dluh uhradit a zbavit se tak současných problémů, starší žena odpověděla: „Prodat věci z bytu je blbost, člověk musí nějak žít, mít to doma aspoň trochu pěkné, nějaké to vybavení.“ Maria N. (Rokycany) „Půjčku už mám za sebou, vzala jsem si deset tisíc, ale už to mám splacený. Chování společnosti, která mi půjčila, nebylo nic moc. I když vždycky, když jsme tam zavolali, tak jsme se po telefonu nějak na splátkách dohodli. Ani nevím, kolik jsem celkem nakonec zaplatila. Další půjčku už nechci, placení je hodně, velké úroky, to nemá cenu.“ Bývalý zaměstnanec herny (Rokycany) „Vzal jsem si deset tisíc korun půjčku a mám problémy, protože jsem v krizi, nemám peníze, nemám práci. Můžu se ale s nima domluvit. Buď napíšu dopis nebo zajdu sám, ať mi udělají splátkový kalendář, třeba dvě tři stovky nebo osm set korun. Teď beru na sociálce 2220 korun a z toho musím zaplatit ubytování. Musím je prostě požádat o splátkový kalendář a oni to udělají,“ je přesvědčen bývalý zaměstnanec jedné z rokycanských heren. Současně dodal, že zmíněná půjčka je jeho první a s největší pravděpodobností i poslední. „Napsali mi papír, že mám zaplatit 21 tisíc penále. Dělal jsem v herně a každý měsíc mi strhli 840 korun z výplaty. Deset tisíc jsem tak zaplatil a pak mi přišlo poštou, že mám zaplatit dalších jedenadvacet na úrocích a pokutách,“ vysvětlil. Jak sám tvrdí, peníze si půjčil kvůli tomu, že bratr, se kterým bydlel v jednom bytě, mu na provoz společné domácnosti nepřispěl ani korunou, a kvůli tomu prý začal dlužit peníze za odběr elektřiny, vody a za nájem. „Nakonec mi vzali i byt,“ tvrdí. V době, kdy si peníze půjčoval, prý již tušil, že je nebude schopen splácet. „Nejdřív jsem chodil do práce, pak jsem bral částečný invalidní důchod 3100 korun a z toho jsem měl platit všechno – nájem, elektřinu a podobně. Bratrovi můžu prominout, že mi na nic nepřispěl, ale splatit jedenadvacet tisíc musím,“ je si vědom. Jaká je jeho aktuální životní situace? „Beru 2220 korun na sociálce, ubytovna stojí tři tisíce. Musím si dodělat státních třicet hodin a oni mi pak dají navíc 1600 korun měsíčně, to mi pak zůstane 500 korun na živobytí měsíčně. Žádal jsem i o vrácení invalidního důchodu, ale dali mi jen něco.“ Práce je prý v Rokycanech málo, za nejbližší město, kde lze nějakou sehnat, označil Prahu. Deset procent z tisíce je podle něj 800 nebo tisíc. Tereza (Praha) „V bance mi peníze nedají, chodím si půjčovat tady do zastavárny,“ ukazuje Tereza na provozovnu, před kterou postává skupinka Romů. Vždy koncem měsíce, před tím, než přijde manželovi výplata a jí sociální dávky, pobere doma nějaké cenné předměty a odnese je do zastavárny. „Vždycky do patnáctého s těmi penězi vydržíme, pak všechno vyplatíme zpátky, ale moc peněz nám nezůstane,“ tvrdí. Čas od času je nucena nějaké zlaté předměty i prodat. „Je to čím dál horší, peněz je pořád míň. Pořád jen slibují, že nám pomůžou, ale místo toho nám chtějí sebrat všechny státní příspěvky. Dřív měla každá romská rodina aspoň čtyři pět dětí, teď jim nikdo nepřispívá a mají jedno, maximálně dvě,“ říká. Současně si stěžuje, že musí splácet dvě půjčky. Jednu na novou televizi – to si loni na Vánoce půjčila třicet tisíc – a dalších patnáct tisíc si ani ne před měsícem prý musela půjčit na novou lednici. „Nic jiného si už koupit nemůžeme. Ani to auto, který maj v každý bílý rodině aspoň dvě,“ posteskla si Tereza. Martin Horvát (Praha) „Radši budu jen žrát suchej chleba a pít vodu, než bych si od těch vydřiduchů něco půjčil. V bance mi úvěr nedají a splátková firma, kde jsem měl pětadvacet tisíc korun, mě oholila na kost. Dva roky jsem jim to splácel, a přesto na mě poslali exekutora, ale stejně měl smůlu. Když mi od soudu přišel papír se soudním příkazem, že mám platit, tak jsem všechny cenný věci přestěhoval k mámě a tátovi.“ Neznámý (Praha) „Jsem už tři roky na ulici, občas mi vypomůžou nějaký kamarádi. Půjčil jsem si dvacet tisíc, ještě když jsem pracoval, ale pak jsem přišel o práci, družka mě vyhodila na ulici a teď nemám nic, ani občanku, takže na mě nikdo nemůže, ať si tu půjčku strčí, víš kam… a lokne si z krabičáku.“ * popisky:
01 Politici děkujeme. Cikáni už nejsou dneska to, co byli před třiceti lety. Bratr nebratr, cikán necikán, už nejsme pohromadě, už nedržíme spolu, každý hlídá jen ten svůj plac. K tomu nás donutila politika od toho 89. roku, tvrdí Robert Duna (vlevo).
03 Bankrot. Budu muset udělat nějaký osobní bankrot. Prodat byt. Nic jiného dělat nemůžu, další půjčku si brát nechci, protože bych se dostal do dalších a ještě větších dluhů, tvrdí Gejza Gudaj.
10 Pokuta. Deset tisíc korun, které jsem si půjčil, jsem zaplatil a pak mi přišlo poštou, že mám zaplatit dalších jedenadvacet tisíc na úrocích a pokutách, vysvětlil bývalý zaměstnance nočního podniku v Rokycanech
02 Basa za patnáct tisíc. Vzala jsem si úvěr a už jsem věděla, že ho nebudu splácet. Dva nebo tři roky jsem ani neměla občanku, takže jsem půjčku ani splácet nemohla, ale nějak na mě přišli, tvrdí Mária Fedáková.
05 Marné přemýšlení. Kolik je deset procent z tisíce? Hm, to opravdu nevím.
07 Bez půjčky to nejde. Starý lidi nemají žádné půjčky, na rozdíl od mladých, ty ji mít musí, protože nemají žádnou práci, tvrdí Albert Cicjuk.
06 Jen bílý. Kdo říká, že černý do práce neberou, tak má pravdu. Já mám ekonomku, pane, půjdu: uviděj černýho, halo efekt, první dojem, čau babi, máme obsazeno. Jen řeknou, škoda, že jste nepřišel včera, to jsme ještě měli volno, tvrdí Robert Duna (vpravo).
04 Nedají, ale brala bych. To je přece jasné, kdybych mohla, tak si hned nějakou půjčku vezmu, docela by se mi nějaká hodila, jenže jsem na mateřské a nikdo mi nic nedá, říká Iveta Budnárová (vpravo).
09 Svoje věci nedám. Prodat věci z bytu je blbost, člověk musí nějak žít, mít to doma aspoň trochu pěkné, nějaké to vybavení, zamítla žena (uprostřed) možnost, že by vyřešila problémy s dluhem prodejem osobních věcí.
08 Zaplať. Novináře znám, už jsem jednou něco do novin říkala, ale dokud nezaplatíte, tak nic neřeknu, vysvětlila žena z obce Pozorka.