Někdy v roce 1994, když český HDP začal po dlouhém poklesu zase růst, zavítal tehdejší premiér Václav Klaus do Washingtonu a v rámci obvyklého kolečka také do Světové banky. Viceprezidentem pro Evropu a Blízký východ byl v té době rodilý Němec Wilfried Thalwitz. Náš pan premiér mu se značným uspokojením vykládal, jak se česká ekonomika krásně zmátořila, už je ve fitness centru a pilně posiluje, zatímco ostatní postkomunistické země stojí pořád za bačkoru. Thalwitz uznale pokyvoval hlavou a prohlásil:“Gut, sehr gut, tak teď ještě aby Vám to vydrželo dalších pětadvacet let a budete moct říkat, že máte v Česku Wirtschaftswunder!“
Na Wirtschaftswunder to zrovna nevypadá a ujištění najdete při zkoumání složené míry růstu (to je stejné jako složené úročení) HDP na obyvatele, kde to krásně vidíte. Tenhle ukazatel v případě Česka dosahuje v dlouhém období od roku 1990 až do vypuknutí světové finanční krize v roce 2008 nijak zvlášť působivých 2,05 procenta ročně, zatímco za komunistů velmi nešikovně ekonomicky spravované Polsko předvedlo, když dostalo šanci, daleko působivějších 3,81 procenta. To je opravdu velký rozdíl, protože při tomhle růstovém diferenciálu se český HDP na obyvatele zdvojnásobí za skoro pětatřicet let, ale polský za osmnáct a půl roku, a to už je setsakra velký rozdíl.
Připomenul jsem si to zrovna teď v souvislosti s Egyptem, kde se znovu vynořila spousta chytrých hlav, které „přece vždycky říkaly, že arabská demokracie je oxymóron“ a že „zachovat stabilitu tam dovedou jenom vojáci“. No, letecký důstojník Husní Mubarak, který si nějakou dobu odlétal na tehdejších sovětských bombardérech Iljušin a Tupolev na letecké základně u dnešního kyrgyzského Biškeku, měl k dispozici skoro třicet let, aby z Egypta udělal úspěšnou zemi. A „klid na práci“ mu zajišťoval výjimečný stav, který v zemi platil po celou dobu jeho panování v letech 1981 až 2011.
Třicet let je hodně dlouhá doba, aby se benigní důsledná vláda mohla projevit. Takový singapurský premiér Lee Kuan Yew dokázal za stejně dlouhých třicet let udělat z přístavního města jeden z nejbohatších států na světě. Pravda LKY vystudoval práva v Anglii na Cambridge s červeným diplomem, ale že by se jeho vláda nějak zvlášť trápila demokratickými procedurami, to se říct nedá.
Samotní prezidenti, kteří původně byli vojáci, pochopitelně nejsou garancí hospodářského neúspěchu. Jižní Korea měla prezidenty s kořeny v armádě mnoho desítek let, a přesto jihokorejská ekonomika od šedesátých let minulého století patřila k nejrychleji rostoucím na světě. Dokonce i v letech 1990 až 2008 dokázala růst o 4,51 procenta ročně navzdory asijské krizi na konci tisíciletí, zatímco Egypt jen o 2,17 procenta ročně. Každý svého času zkrátka dokázal využít jinak.
Další komentáře Miroslava Zámečníka: