Menu Zavřít

Neoliberalismus jako „přeprodané“ zboží

Autor: Euro

Pohřeb ekonomické ideologie, která v čisté podobě nikdy neexistovala, je divně umělý svátek.

Je to opravdu mimořádný úkaz, když nikterak teoreticky převratný článek ve firemním časopise vyvolá celosvětovou odezvu. Stát se to ale může, když vydavatelem časopisu je Mezinárodní měnový fond (MMF), jako v případě čtvrtletníku Finance and Development, a když článek opatříte titulkem Neoliberalismus – přeprodané zboží?

Ve skutečnosti vlastní obsah článku tří ekonomů z výzkumného odboru MMF v čele se zástupcem ředitele Jonathanem Ostrym příliš nekoresponduje s bombastickým názvem. Soustřeďuje se na dvě oblasti – liberalizaci kapitálového účtu a fiskální konsolidaci, jež shledává neúčinnými, ba kontraproduktivními.

S původním desaterem doporučení washingtonských mezinárodních finančních institucí a amerického ministerstva financí, pro něž britský ekonom John Williamson v roce 1990 (tehdy ve Světové bance) vymyslel chytlavé zastřešující označení Washingtonský konsenzus, to nemá mnoho společného.

Naopak hodně společného to má s ideologickou mutací tohoto termínu, jež má zejména v levicových krizích výslovně negativní konotaci. Vše špatné, co se za poslední čtvrtstoletí ve světové ekonomice odehrálo, je výsledek „neoliberální agendy“, cokoli dobrého pak vzniklo, stalo se „Washingtonskému konsenzu“ a mezinárodním finančním institucím navzdory.

Je to právě tohle ideologické pozadí, které se postaralo o širokou odezvu, již článek vyvolal. Levice to vidí jako potvrzení toho, co vždy tvrdila, a satisfakce je nesmírná: „A nyní už i MMF…“

Jiná doba

Realita je jako obvykle „trochu“ komplikovanější a vyžaduje jisté ponoření se do dobového kontextu. Protože bez něho se k porozumění nelze dostat ani náhodou.

Tahle doporučení byla původně cílena na Latinskou Ameriku, kde se řada zemí začala počátkem 80. let potýkat s velmi vysokou zahraniční zadlužeností, kterou nabraly v předchozí dekádě, kdy se prostřednictvím západních bank recyklovaly ropné přebytky a latinskoamerickým producentům komodit díky lepším směnným relacím také foukal vítr do plachet.

Financování rozvojových ambicí přes zahraniční dluh tak připadalo jako sázka, na kterou si tehdy mohli vsadit nejen příjemci, ale i jejich věřitelé. Když se karta obrátila, bylo nutné se zabývat nejen tím, co s dluhem, ale i co udělat s hospodářskou politikou.

Dlužníci nemohli pokračovat v deficitní rozpočtové politice a potřebovali přebytky v obchodní bilanci, takže kompetitivní kurz národních měn, přístup k moderním technologiím a investicím.

Bez emancipace soukromého sektoru, který nemohl pracovat bez úvěru, bez přístupu k devizám, bez možnosti dovážet a vyvážet neměl rébus řešení.

Stát přitom musel být schopen mobilizovat zdroje, přičemž nesměl oslabit ekonomickou aktivitu a zároveň utápět peníze ve výdajích s nízkou návratností (například zapravování ztrát státních podniků). Musel snížit rozpočtové schodky, protože neměl zajištěné neinflační financování a tištění peněz by vyprovokovalo jenom inflaci.

Tohle je ten dobový „big picture“, a když si přečtete Williamsonova doporučení, pak tam najdete nejen apel na fiskální disciplínu, ale i na změnu rozpočtových priorit tak, aby se pokryly náklady na základní zdravotní péči, školství a infrastrukturu, třeba v podobě výstavby silnic.

Dnešní kritika fiskální konsolidace a liberalizace kapitálového účtu jako dvou obětních beránků neoliberalismu se také lépe vysvětluje v historickém kontextu. Mezinárodní měnový fond sice od svého založení tíhl ke konvertibilitě národních měn pro běžné platby, ale nijak netrval na volném pohybu kapitálu.

V režimu fixních měnových kurzů točících se kolem dolaru směnitelného za zlato tady byl MMF od toho, aby výměnou za pomoc při pokrytí schodků platební bilance přinutil dlužníky ke změně chování včetně rozpočtové disciplíny. Zda toho dosáhli snahou o omezení odlivu kapitálu, bylo sekundární.

Rozpad „brettonwoodského systému“, jak se tomuhle uspořádání říkalo, a přechod na režim plovoucích kurzů počátkem 70. let změnil logiku pravidel hry. Anglosaské země s jejich finančními centry v New Yorku a Londýně nebylo o smyslu volného pohybu kapitálu nutné přesvědčovat, ale chtělo to vlivného a zapáleného konvertitu…

Francouzští konvertité

Tím se v druhé půli 80. let stala Francie. Pak už běželo všechno jako po drátkách, zvlášť když do čela MMF přišel Michel Camdessus, předtím guvernér francouzské národní banky. Když bráníte odlivu kapitálu administrativními nebo ekonomickými opatřeními, velcí a vlivní si vždy najdou cestičku.

Třeba zkušení čínští operátoři se naučili fakturačními fígly s uměle nízkými cenami a maskováním podstaty transakcí zázračně proměnit prostředky státních vývozců v nyní již ryze soukromý kapitál „hongkongských investorů“, sotva se trh trochu otevřel, a to se za to v Číně dodnes rozdávají tresty smrti.

Jiná věc je bránit přílivu kapitálu. Zatímco s výjimkou „strategických odvětví“ to v případě přímých dlouhodobých investic dávno žádná rozumná země nedělá, příliv horkých krátkodobých peněz byl vždycky předmětem obav, zejména kvůli jejich volatilitě. Chile, které nikdo nemohl podezírat z nedostatku vlídnosti vůči liberálním ekonomickým teoriím, bylo na druhé straně dostatečně praktické, když přišlo na lámání chleba.

Když čelilo výraznému přílivu krátkodobého kapitálu, zavedlo v roce 1991 tzv. encaje, tedy fakticky daň v podobě povinné neúročené dvacetiprocentní úložky z příchozí částky u tamní centrální banky u půjček a finančních instrumentů se splatností do jednoho roku. Zdanění spočívalo právě v tom neúročení a nemožnosti použít celou částku, což zbytek jistiny velice prodražilo, a odbouralo tak hlavní motiv pro přijetí půjčky nebo vydání krátkodobého dluhopisu, jímž byl úrokový rozdíl mezi půjčkami v zahraniční a domácí měně.

Smyslem opatření bylo vyhnout se tlaku na zhodnocení chilského pesa, poškozující vývoz, a také nabobtnání krátkodobých závazků v cizích měnách. I bývalý zástupce šéfa MMF Stanley Fischer, který jinak za volný pohyb kapitálu plédoval, uznal, že na tom něco je…

Kdo chce jít dál, může najít stejnou logiku i v případě dlouhodobých zdrojů, jestliže nejsou čerpány na účely, jež produkují inkaso v cizí měně. Pokud to zní příliš teoreticky, pak názorným příkladem bylo přijímání hypoték Maďary nebo Poláky v eurech či švýcarských francích. Úročeny sice byly mnohem níže než hypotéky ve forintech anebo zlotých, ale oslabení národní měny vzápětí vrhlo dlužníky do velkých problémů se splácením.

Politicky problém eskaloval do té míry, že místo dlužníků byly náklady přeneseny na banky. Po pravdě řečeno si o to koledovaly, nicméně nezaujatý pozorovatel by v tom viděl selhání regulátora, který měl přijít s něčím na způsob encaj, dokud byl čas. To samé platí v případě fiskální politiky.

Můžete být hodně zadlužený, pokud domácí investoři svojí vládě navzdory dluhům věří natolik, že jsou ochotni nadále kupovat její dluhopisy a nepožadovat vysoké výnosy. V téhle pozici je ovšem jenom pár zemí. Kdo léta ignoruje základní rozpočtové principy, dluží stále vyšší procento HDP zahraničním subjektům, navíc nakrátko a v cizí měně, říká si o veliký makroekonomický průšvih. Problém pak je, že dodnes neexistuje mezinárodně dohodnutý mechanismus na insolvenci zemí.

Mezinárodní finanční instituce typicky vstupují do hry jako věřitelé poslední instance. Samozřejmě že musejí trvat na fiskální konsolidaci a pak je vždycky otázkou, zda mají ponechat dlužníkovi prostor, jak chce čísla naplnit, anebo mu ještě diktovat, že má při škrtech pamatovat na chudé nebo že bude nutné nechat padnout předlužené podniky. Je to zásah do suverenity? No samozřejmě že ano, jistěže se postižení bouří. Že bude trnem v oku nejen jim, ale všem kritikům současného mezinárodního uspořádání, to se lze spolehnout. Jiná věc je, že makroekonomický model dlužníka mezinárodním institucím často nevyjde – naposledy a docela spektakulárně v případě Řecka.

bitcoin_skoleni

Předčasný pohřeb

Pohřbívat dnes neoliberalismus, protože úplně volný pohyb kapitálu s sebou nese potenciálně vážná rizika, stejně tak jako že fiskální restrikce dovedou nadlouho podlomit ekonomický růst, notabene způsobit vnitropolitický rozvrat, je pro ucho praktika divně umělý svátek. V čisté podobě samozřejmě nikdy neexistoval.

Při zpětném ohlédnutí kdokoli, kdo vyznával předběžnou opatrnost, vždycky dokázal svoji politiku v mezinárodních institucích obhájit. Chtělo to jenom jedno – nemuset chodit do MMF ani nikam jinam s čepicí v ruce. Kdo neškemrá, nemusí poslouchat.


  • Našli jste v článku chybu?