Davies elegantně opomíjí drobný detail: že právě jeho vláda si vymínila se na společném unijním fondu „v této fázi“ nepodílet
Howard Davies možná trochu nechtěně, ale nádherně, popisuje schisma, v němž se v Unii pohybujeme. Na jedné straně jednoznačně doporučuje, aby si „obránci evropských ideálů“ vzali k srdci výsledek voleb do Evropského parlamentu, dali si s federalistickými nápady pohov a raději se soustředili na oblasti, které by EU a především eurozóně pomohly ekonomicky. Dobrá, ale ono se to mnohem snadněji napíše, než udělá.
Kupříkladu bankovní unie. Je zcela jasné, že byť se díky ECB pod vedením Maria Draghiho podařilo srazit rizikové prémie u vládních dluhopisů „jižního křídla“ na snesitelnou úroveň, tak reálné oživení na jihu může začít až tehdy, když klesnou rizikové přirážky u komerčních úvěrů a budou zejména pro malé a střední podniky dostupnější. To se stane, až když budou rekapitalizovány banky. Proto to volání po bankovní unii, po „Single Supervision Mechanism“, na nějž se váže „Single Resolution Mechanism“, tedy jednotná pravidla dohledu a způsobu, podle nějž se nakládá s bankami, které mají problémy se solvencí a podléhají testování Evropskou centrální bankou. Ty, které jsou systémově důležité, musejí být podle dohodnutého algoritmu, který rozkládá náklady mezi akcionáře a jednotlivé věřitelské skupiny podle určeného pořadí, rekapitalizovány. Ty, které systémově důležité ani životaschopné nejsou, se zkrátka musejí zavřít a věřitelé podle daného klíče vyplatit, přičemž „malí“ střadatelé mají být chráněni přes pojištění vkladů. TiTěRNÝ měŠeC Jenže nepotřebujete jenom algoritmus dohledu a řešení problémových institucí, potřebujete i peníze, a navíc potřebujete zamezit zadlužování těch národních vlád, jež jsou beztak zadluženy až po uši a náklady na výplatu pojištěných vkladů a depozit by je opět vrátily do pásma, kdy jim trh nechce půjčit za snesitelných podmínek. A v tom to celé vězí.
Má-li to fungovat, musí vzniknout společný měšec, který by to řešil, a je ostatně dohodnuto, že vznikne. Jenže tenhle měšec, společný fond, má z celoevropského makroekonomického hlediska, a zejména ve srovnání s očekávanou a očekávatelnou dimenzí problému, doslova titěrnou velikost: 55 mi -liard eur, a té má navíc dosáhnout během osmi let, počínaje rokem 2016.
Na podzim poznáme, kolik by to tak mělo stát, a lze s Daviesem stoprocentně souhlasit, že ECB bude v hodnocení „díry v kapitálu“ systémově důležitých bank v její gesci již z reputačních důvodů přísná. Co se stane?
Jakkoli by se podle Starého zákona (Leviticus 25:10) v jubilejním roce měly dluhy odpouštět nejen vlastním, ale i cizincům a otrokům, celá evropská historie byla – a Unie i eurozóna jsou dodnes – postavena na základním morálním principu, že zavrženíhodný je dlužník. To jemu se v italských městských státech lámala lavice (banca rotta čili bankrot), zatímco věřitelova pozice byla ctěna a šetřena. Že se věřitel na celém problému spolupodílel tím, že často nerozvážně půjčoval, je sice obtížně zpochybnitelné, ale krácení jeho nároků, aby dlužník (pozor, v případě firem nikoli vlastník podniku) mohl přežít, je relativně nový, a připusťme, že americký vynález z třicátých let minulého století (kapitola 11 amerického konkurzního řádu). Nehodnotím, konstatuji.
Nepřesvědčivá shoda Howard Davies je skvěle vzdělán a disponuje velkou praktickou zkušeností, takže identifikace problémů a návrh odpovídajících řešení mu nedělají nejmenší problém. Problém je jinde – segregace trhů a vysoké rozdíly mezi nimi, zejména pokud jde o malé a střední firmy, jednoznačně nasvědčují tomu, že to, co bylo položeno na stůl a politicky odsouhlaseno, není ani zdaleka přesvědčivé, a z definice ani přesvědčivé být nemůže. Jak by také mohlo, když rekapitalizace bank zcela jistě proběhne na vrub zadlužení národních vlád se všemi z toho vyplývajícími důsledky; navíc společný fond bude směšný i na konci přechodného období v roce 2024.
Klíčové jsou peníze na likvidaci, případně ozdravení bank, a kdo je dodá a pustí. Tím je řečeno vše, a je úplně irelevantní, jestli bude šéfem Evropské komise Jean-Claude Juncker anebo Ježíš Kristus Superhvězda, neboť ani on by to nedokázal, protože čistým benefaktorům se nechce platit.
Tomu sice jako Češi velmi dobře rozumíme, ale máme nesrovnatelně robustnější makroekonomický i morální argument. Jako relativně chudým nově příchozím, kteří si svou bankovní krizi zafinancovali v plném rozsahu sami, nám nemůže nikdo ani náhodou vyčítat neochotu platit.
V principu je totiž samozřejmě naprosto imbecilní interpretovat solidaritu tak, že nesrovnatelně chudší nové členské země, které opravdu v žádném ohledu nezpůsobily současný marasmus v eurozóně, by měly být finančně solidární se zeměmi, které byly uvnitř od samého začátku a společně dopustily vznik nerovnováh, jež je nyní třeba řešit. Kdo tomuhle nerozumí, je fakt nenapravitelný truhlík.
Přidáme se později Ovšem v takové britsko-irské relaci, to je jiná. Irský stát, a tedy jeho daňoví poplatníci se en gros zadlužili až po krk, aby nepoškodili nejen svoje drobné střadatele, ale ani velké, převážně britské a německé věřitele svých nuceně postátněných bank. Tímto prizmatem si subtilní tóny tohoto jinak inteligentního článku vychutnáte úplně jinak.
Jistěže je správné zdůrazňovat klíčový význam finančních reforem v Unii, ale je třeba dodat maličký veřejný detail, na nějž Davies tak nějak zapomněl: že si vlády Británie a Švédska vymínily na společném fondu „v této fázi“ neparticipovat. Jistěže jen prozatím a jistěže se můžou kdykoli připojit… Musíte prostě umět vstřebat tu pointu, kdy se přes londýnskou City recyklovaly úspory z celé Evropy a nejen z ní, a tamní instituce jsou „lender of record“, abyste docenili tu míru nonšalantnosti, nebo jak to nazvat; zkrátka unikátní schopnost, s níž lze zároveň inteligentně radit Evropě, jak se má systémově vypořádat s dluhy, a současně stát mimo, zejména finančně. How very British.
V Americe, kde jsem prožil šest docela formativních let, a trvám na tom, že tamní obyvatelé dovedou být – když pochopí, o čem to je – velmi upřímní, by to zhodnotili lapidární větou o dvou slovech. To první začíná na „ef“ a zbytek si domyslíte.
V české filmové klasice se odvoláme na ono trvale validní: „Když neplatíš, tak nepřepínej.“l