Rozhodčí řízení je určeno především pro řešení sporů mezi obchodními společnostmi
V posledních letech se v českém právním prostředí zvýšila obliba dávat do smluv různého druhu rozhodčí doložky. Nejen kvůli pomalému civilnímu soudnictví, ale i proto, že zejména ve spotřebitelských smlouvách si silnější strana může vybrat soukromou rozhodčí společnost, která bude řešit její spory v rozhodčím řízení, což se často bagatelizuje. Tím fakticky silnější strana znemožňuje řešení sporu před běžným soudem nebo jiným nezávislým orgánem zaručujícím nestrannost a objektivitu rozhodování dle českého práva.
Druhy řízení
Tato rozhodčí doložka bývá často záměrně strohá a v důsledku textové nenáročnosti nenápadně začleňována do smlouvy či obchodních podmínek. A mnohdy obsahuje pouze odkaz na konkrétní soukromou rozhodčí společnost, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, na její pravidla pro vedení rozhodčího řízení a na její poplatky.
Dle českého zákona o rozhodčím řízení se mohou účastníci doložky – smlouvy – dohodnout, bude-li jejich spory rozhodovat ad hoc rozhodce (rozhodci), nebo stálý rozhodčí soud, jímž je v České republice například ten při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. S doložkami odkazujícími na stálý rozhodčí soud a na jeho pravidla nemívají soudy vážné problémy. U soukromých rozhodčích společností či ad hoc rozhodců se však situace z různých důvodů liší.
Průlomová rozhodnutí
Loni 28. května vydal Vrchní soud v Praze stěžejní rozhodnutí č. 12 Cmo 496/2008. Navazovalo na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky 32 Cdo 2312/2007 z 21. ledna 2009. Nejvyšší soud i Vrchní soud v Praze v rozhodnutích shodně judikovaly, že soukromé rozhodčí společnosti nejsou k činnosti zřízeny na základě zákona. A ten u nich nereguluje možnost vytvářet „vlastní pravidla“ ani neukládá povinnost je publikovat v Obchodním věstníku, jako je tomu u stálých rozhodčích soudů. Proto dle obou institucí není možné, aby rozhodčí doložka pouze odkazovala na jednací či poplatkový řád takové společnosti. Přičemž ty by se automaticky staly její součástí, a proto byly závazné pro obě strany.
Nedovolenost takového odkazu na jednací či poplatkový řád nemůže navíc dle rozhodnutí Nejvyššího soudu zhojit ani prohlášení stran v rozhodčí doložce, že se s pravidly „seznámily“.
Soulad se směrnicí
Uvedená soudní rozhodnutí jsou v souladu s požadavky evropské směrnice Rady 93/13/EHS z 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, ačkoli na ni přímo neodkazují. České soudy také pravděpodobně vzaly v úvahu judikaturu Evropského soudního dvora, zejména věc č. C-168/05 – Elisa María Mostaza Claro versus Centro Móvil Milenium SL. Ta se týkala zrušení rozhodčího nálezu vnitrostátními soudy, protože řízení bylo zahájeno na základě rozhodčí doložky coby nepřiměřené smluvní podmínky dle směrnice.
Vzkaz Evropského soudního dvora i českých soudů je jasný. Rozhodčí řízení je určeno především pro řešení sporů mezi obchodními společnostmi. Pokud bude spor mezi obchodní společností a koncovým zákazníkem řešen v rozhodčím řízení, mělo by tak být učiněno za přísných podmínek rovnosti. A v souladu s přiměřeným jednacím řádem, s nímž se obě strany prokazatelně seznámily, jako je tomu u stálých rozhodčích soudů.
Zareagovali i čeští zákonodárci. V současnosti je ve třetím čtení novela zákona o rozhodčím řízení. Ta původně zakazovala rozhodčí řízení u smluv o úvěru spotřebitelském a na stavební spoření. Pozměňovací návrh však výčet smluv rozšířil na hypoteční úvěr a penzijní a životní pojištění. A zároveň umožní, aby spor řešil stálý rozhodčí soud, pokud se na tom po jeho vzniku strany dohodnou.