Konzervativci by se měli smířit se zaopatřovacím státem a zaměřit se na vyšší daně
Bývalý americký prezident Ronald Reagan navrhoval během předvolební kampaně v roce 1980 pokles daní. Po jeho nástupu do funkce byl v srpnu 1981 schválen zákon, který kromě jiného snižoval nejvyšší daň z příjmu ze 70 na 50 procent. Tato jeho politika, která měla za cíl zvýšit příjmy státního rozpočtu, se stala známou pod pojmem ekonomie nabídkové strany (supply-side economics).
Proměna v dogma
Za vlády republikánského prezidenta George Bushe mladšího se však tato teorie proměnila v dogma, dle něhož neexistuje žádný ekonomický problém, který by nemohl být vyřešen dalšími a vyššími daňovými škrty, přičemž všechny jsou prospěšné a zvyšují příjem státního rozpočtu. Toto nesprávné pochopení ekonomie nabídkové strany (ENS) vedlo k přijetí mnoha daňových škrtů, které však neměly významný dopad na výkonnost americké ekonomiky. Většina z nich sloužila k získání přízně republikánských voličů a v podstatě se ničím nelišila od vládních výdajů. Jaký je totiž rozdíl mezi přímými vládními výdaji a daňovými úvěry, jež vláda uhradí? Ve skutečnosti žádný. Liší se pouze v tom, že republikáni vystupují proti prvním, protože představují velký stát, a podporují druhé, neboť to jsou údajně „daňové škrty“.
Za toto nepochopení jsou zodpovědní stoupenci ENS, tvrdí v knize The New American Economy: The Failure Of Reaganomics And A New Way Forward (Nová americká ekonomika. Selhání reaganomiky a nová cesta kupředu) jeden z jejích zakladatelů Bruce Bartlett. Ekonomický historik, který přiznává svůj podíl na tomto nepochopení, byl Reaganovým poradcem pro domácí politiku a za vlády Bushe mladšího působil na ministerstvu financí: „Otevřeli jsme Pandořinu skříňku, protože jsme přiměli Republikánskou stranu vzdát se vyrovnaného rozpočtu coby základní ekonomické politiky a přijmout za svůj hlavní program daňové škrty.“ Obzvlášť zhoubná pak dle něho byla představa, že daňové škrty „vyhladoví státní bestii“ a automaticky zmenší stát.
Zdvojnásobení státního dluhu
V současnosti téměř všichni republikáni volají po daňových škrtech a zároveň po nižších deficitech státního rozpočtu. Od vlády demokratického prezidenta Billa Clintona však USA neměly vyrovnaný rozpočet. Během Bushovy vlády, za níž se bez rozmyslu snižovaly daně, se americký dluh zdvojnásobil a z naléhání republikánů na fiskální uměřenost se stal nepodařený vtip. Bartlett tuto jejich nekonzistenci kritizuje mnoho let, v důsledku čehož se stal pro republikány nepřijatelným.
Prvních šest kapitol knihy ze sedmi se však netýká „nové“ ekonomiky. Jsou to spíše ekonomické dějiny USA od velké hospodářské krize k současné. Bartlett se ani nevěnuje selhání reaganomiky. Namísto toho přiznává, že byla úspěšná. Současně však tvrdí, že její použitelnost pominula. A dospívá k závěru, že konzervativci se musejí smířit s realitou zaopatřovacího státu a zaměřit se na to, jak co nejlépe zvýšit daně, jimiž jej budou financovat.
Roosevelt a Keynes
Bartlettova obhajoba vyšších daní není jediným názorem, jímž se liší od pravověrných konzervativců. Bartlett se na rozdíl od jejich tvrzení, že bývalý americký prezident Franklin Roosevelt přijetím ekonomické teorie anglického ekonoma Johna Maynarda Keynese prodloužil velkou hospodářskou krizi, domnívá, že se jí ve skutečnosti ve třicátých letech minulého století neřídil. A tvrdí, že tehdejší vláda mohla stimulovat ekonomiku a vyřešit monetární krizi jedině vyššími výdaji a zvýšením deficitů státního rozpočtu. To však Roosevelt neučinil a Keynesovu metodu až do začátku druhé světové války nezavedl.
Bartlett se domnívá, že Keynes byl navzdory spojování s moderním liberalismem ve skutečnosti konzervativním ekonomem, protože usiloval, aby ekonomické krize nebylo možné používat k diskreditaci kapitalismu a k podpoře socialismu. Důkladné studium Keynesova díla Bartletta přesvědčilo, že ho ve skutečnosti zajímala pouze hrozba inflace a v případě vážné deflace považoval státní výdaje vedoucí k rozpočtovému deficitu za nutné zlo. A dospívá k závěru, že problém nespočíval v Keynesovi, ale v tom, že v následujících několika desetiletích politici neustále opakovali opatření zamýšlená jen pro mimořádné okolnosti velké hospodářské krize a používali ponaučení, jež z ní vyplývala, na každý ekonomický problém, který se objevil. Výsledkem byla vysoká inflace v sedmdesátých letech 20. století, která uvolnila cestu konzervativní revoluci v ekonomii, protože keynesiánství neposkytovalo žádné řešení.
Chybná interpretace
V čele této revoluce byli ekonomové Milton Friedman a Robert Mundell. Friedman se zaměřil na monetární stabilitu a Mundell na ekonomický růst. Mundell navrhoval dvě opatření na vyrovnání se se stagflací (zvyšování inflace a stagnace ekonomiky) v sedmdesátých letech – k zabránění růstu inflace snížit nabídku peněz a k zahájení hospodářského růstu výrazné daňové škrty. Na kritiku, že daňové škrty zvýší deficit státního rozpočtu, stoupenci ekonomie nabídkové strany odpovídali, že ztrátu příjmů, jež se tím způsobí, vyrovná vyšší hospodářský růst, a v důsledku toho nárůst výběru daní.
Přísnější monetární politika a vyšší daňové škrty tvořily základ ekonomické politiky, kterou Reaganova vláda přijala na začátku osmdesátých let. Díky ní se podařilo utlumit inflaci za mnohem nižší cenu, než se předpokládalo – poklesla z 12,4 v roce 1980 na čtyři procenta v roce 1982. V roce 1983 pak nastalo oživení ekonomiky – narůst o 4,5 procenta.
Bartlett tvrdí, že stejně jako Keynesovi následovníci v několika desetiletích po druhé světové válce chybně aplikovali jeho ekonomickou teorii, konzervativci na základě úspěchu na začátku osmdesátých let dospěli k nesprávnému závěru, že řešením jakéhokoli ekonomického problému je víc daňových škrtů. Tato tendence dle Bartletta vyvrcholila ve druhém období Bushovy vlády, která „si falešně interpretovala ekonomii nabídkové strany. Tato interpretace měla víc společného se zkarikovanou představou jejích protivníků než s jejími, aspoň přibližnými základními pravidly“.
Porušení pravidel
Bartlett se domnívá, že Bushovy daňové škrty byly provedeny nejen za jiných okolností, ale i porušily několik základních pravidel teorie nabídkové strany. Její zakladatelé sice byli přesvědčeni, že snížení daní je důležité, ale Bushovy daňové škrty se značně podobaly státním podporám. Navíc tato teorie zdůrazňuje, že daňové škrty musejí být trvalé, aby náležitě ekonomicky stimulovaly lidi, Bush však z politických důvodů souhlasil s tím, aby platily pouze dočasně. Zakladatelé ENS také tvrdili, že se v důsledku daňových škrtů část ztracených příjmů vrátí, ale Bushova vláda se tvářila, že se vrátí všechny.
Hlavní Bartlettovo ponaučení z Bushovy vlády spočívá v tom, že argument stoupenců ekonomie nabídkové strany, dle něhož přijde-li americká vláda o daňové příjmy, přinutí ji to snížit výdaje, je chybný. Od roku 1981 USA sice provedly několik daňových škrtů, ale státní výdaje se výrazně zvyšovaly. A nejvíce za Bushovy vlády. Bartlett proto tvrdí, že pro konzervativce nastal čas vzdát se tvrdohlavého prosazování poklesu daní. Namísto toho vyzývá stoupence ENS, aby „navrhli nový daňový systém, který bude schopný zvýšit státní příjmy za co nejmenší cenu z hlediska ekonomického růstu a politické svobody“.
Politický paradox
Nad většinou Bartlettových závěrů je třeba se vážně zamyslet. V důsledku kolísání mezi obdivem k teorii nabídkové strany a libováním si v roli konzervativního provokatéra se však Bartlett chová i poněkud schizofrenně. Na jedné straně se zastává keynesiánského přístupu v případě vážných ekonomických krizí, jako byla ta ve třicátých letech i ta dnešní. Na druhé straně mu však je sympatická kritika stoupenců ekonomie nabídkové strany, dle níž zákonodárci nedokážou odpovědět na signály z ekonomiky okamžitě a vládě trvá několik let, než ji začne skutečně finančně podporovat.
Paradoxem dnešní americké politické scény je, že demokraté chtějí rozšířit služby státu, aniž by si byli ochotní přiznat, že bez zvýšení daní to nebude možné. Naopak republikáni chtějí snížit daně, aniž by si byli ochotní přiznat, že bez významného omezení státních služeb to nepůjde. Tudy tedy cesta nevede. Pokud však existuje politické riziko spojené jak se zvýšením daní, tak se škrty státních výdajů, tak úkolem konzervativců by mělo být naléhat na republikány, aby se zaměřili na výdaje. Bartlett totiž zapomíná, že konzervativní kritika daní má původ nejen v ekonomice a politice, ale i v morálním přesvědčení, že lidé mají právo na produkty vlastní práce.
Box:
THE NEW AMERICAN ECONOMY: THE FAILURE OF REAGANOMICS AND A NEW WAY FORWARD
(Nová americká ekonomika. Selhání reaganomiky a nová cesta kupředu)
AUTOR
Bruce Bartlett
VYDAL
Palgrave MacMillan New York 2009
ROZSAH
266 stran