Bývalý šéf FNM Michal Hrubý tvrdí, že málem nebylo na výplaty
Hospodaření Fondu národního majetku budí ze snů nejen jeho vedení. Nikdo dnes nedokáže odhadnout ani reálnou hodnotu jeho majetku, ani budoucí náklady na úhradu všech závazků. Trošku nečekaná prohlášení k ekonomické situaci tohoto kolosu přinesl v úterý 16. listopadu seminář Centra pro ekonomiku a politiku na téma: FNM včera, dnes a zítra.
Dnes již bývalý předseda výkonného výboru fondu Michal Hrubý například uvedl, že ještě letos v létě nevěděl „zda bude mít v měsíčním výhledu na výplaty . Instituce, kterou řídil, skrývá ve svých útrobách aktiva, která pochybný trh cenných papí rů v této zemi oceňuje na zhruba 200 miliard korun. Jde však o majetek, který mu moc nepomůže. Za prvé, má schválený rozpočet a na konkrétní výdaje nemůže použít jakékoliv příjmy. Za druhé, o přeměně tohoto majetku na peníze nerozhodu je v drtivé většině případů jeho vedení, nýbrž vláda České republiky.
Kabinet bohužel rozhoduje i o vytváření závazků a spolu s Poslaneckou sněmovnou fond vysává. Před léty jej použil k záplatování státního rozpočtu, teď jej chtějí ministři Špidla a Mertlík použít k financování mimorozpočtový ch zdrojů. V zásadě jde jen o výpomoc, protože pokud skončí hospodaření fondu schodkem, bude jej muset uhradit státní rozpočet. Stát totiž převzal za hospodaření tohoto subjektu záruku.
Účetně to vychází.
Pokud se deficit hospodaření nějakého státního účtu či organizace přelije do rozvahy fondu, půjde jen o účetní záležitost. Nakonec příjmy i výdaje spadnou do jednoho státního měšce. Mnohem horší je nebezpečí, že samotné závaz ky vytvořené na FNM převýší výnosy z prodeje jeho aktiv. Již nyní dosahují známé a jednoduše vyčíslitelné budoucí výdaje zhruba jednoho sta miliard korun. Jde například o obligace, jejichž část je splatná již v příštím roce. Letošní výdaje fond pokryje z prodeje ČSOB. Aby měl na splácení obligací, bude muset rychle prodávat další majetek, nebo s i vypůjčit - tedy navýšit náklady na obsluhu svých dluhů.
V konečném účtování by teoreticky mělo být na úhradu všech těchto nákladů peněz dost. Rozdíl mezi hodnotou majetku a závazky je sto miliard korun. Ovšem i kdybychom pominuli nutnou režii fondu a skutečnost, že prodejní cena leckde podstře lí současné hodnocení, existuje jedna časovaná bomba. A to jsou záruky, které fond tak či onak vydal.
Na ekologii 30 miliard.
FNM v minulosti například vydal záruky za závazky jiných institucí ve výši okolo jednoho sta miliard. Samozřejmě dnes nelze určit, jaká částka z nich dopadne na jeho bedra v podobě potřeby uhradit to, co zaručil. V minulých dnech však šéf fondu Jan Stiess právě na konferenci Centra pro ekonomiku a politiku poprvé uvedl údaje k jiné skupině, a sice zárukám za ekologické škody.
Jde o čísla skutečně šokující. Podle Stiesse dosahují tyto položky v účetnictví 140 miliard korun. Očekává, že reálně se bude muset vyplatit 30 až 35 miliard korun. To je zhruba třetina z toho, co by fondu zbylo po uhrazení již dnes známých dluhů, kdyby svůj majetek dokázal prodat skutečně za oněch 200 miliard korun. Vezmeme-li však v úvahu, že všechny rozpočty státních institucí, případné mimorozpočtové fondy a státní rozpočet představují stále jedny státní peníze, potom si od všech výnosů z privatizace musíme odečíst ztráty, které vznikají třeba v Konsolidační bance. Pro letošní rok se u této instituce počítá až s třiceti miliardami ztráty. Pod tímto zorným úh lem se teorie dvou set miliard hroutí už zcela.
Dlouhá trať je nebezpečná.
Ekologické závazky však v sobě skrývají ještě jedno nebezpečí, a to časové. Stiess odhaduje, že úhrada povinností vyplývajících z rozhodnutí o převzetí těchto rizik je otázkou budoucích deseti až patnácti le t. To znamená dvě rizika.
Za prvé, takový horizont výrazně překračuje volební období jedné vlády a s nejvyšší pravděpodobností i dobu životnosti jedné politické garnitury v čele státu - té současné bezpochyby. Politická praxe je přitom taková, že se všechny vládno ucí skupiny snaží nechávat budoucí výdaje na budoucích vládách a neřeší je. Uznání implicitního či až v budoucnu splatného dluhu a potřeby jeho řešení totiž vždy znamená nějakou nepopulární restrikci. Stejně nepopulární variantou je navýše ní příjmové stránky státních financí. Jeden z bývalých šéfů FNM Roman Češka minulý týden uvedl, že plné tři pětiny nynějších závazků FNM vznikly do roku 1994. Podle něj s nadějí, že jejich splacení je záležitost dlouhodobá, a proto ji není třeba hned řešit.
Za druhé, deseti až patnáctiletý horizont je tak dlouhý, že překračuje názory i těch největších pesimistů na to, jak rychle se bude privatizovat podstatná část státního majetku. V praxi to znamená, že politici, kteří přijdou dřív, mohou promrhat majetek, z něhož by teoreticky měli platit závazky státu nebo jeho institucí ti, kteří přijdou později. Nemluvě o tom, že nominální hodnota dluhů časem kvůli inflaci poroste. Je otázkou, co udělá hodnota reálná a jak by se zho dnocovaly případné peníze z privatizace, pokud okamžitě neskončí v transformačních institucích, mimorozpočtových fondech či státním rozpočtu. Optimista Stiess počítá s ukončením privatizace do dvou až tří let.
Revitalizace, nebo zánik.
Pokud by se skutečně dařilo prodávat zbývající majetek tak rychle, jak míní nynější předseda výkonného výboru FNM, potom by teoreticky mohl tento subjekt také zaniknout dříve, než dojde na vyplácení stávajícím a potenciální m budoucím věřitelům. Privatizační agenda a s ní i dluhy by mohly třeba přejít na ministerstvo financí. Zda k tomu dojde, bude otázkou toho, jakou roli vůbec politici fondu přisoudí.
Idea transformace na holding, respektive rozdělení na státní akciovku a zbytkový subjekt, je momentálně u ledu. A to i přesto, že výkonný šéf Stiess hovoří o potřebě organizačních změn na fondu tak, aby mohl efektivně zabezpečit výkon svých vlastnických práv a účast při restrukturalizaci podniků. Odhaduje však, že změna zákona by byla záležitostí roku a půl. I prosazování nového statutu se ukázalo jako komplikované (vláda poslední návrh FNM vrátila k přeprac ování). Proto Stiess nepovažuje úpravy těchto norem za klíčové. Co chce na fondu měnit, během konference neupřesnil.
„Prioritou není změna zákona, nýbrž vrhnout se po dohodě s ministerstvy, která v řadě podniků vykonávají vlastnická práva státu, na restrukturalizaci důležitých společností, uvedl Stiess. Dodal, že jeho instituce sice nemůže rozhodovat o ;privatizaci, ovšem může fungovat jako určité zrcadlo vůči vládě. Ta od něj chce, aby platil určité závazky, a musí mu tedy dát šanci na ně vydělat.
