Ačkoli společnost i sami zemědělci vnímají jako největší rizika v zemědělském podnikání nedostatek peněz, vstup do EU nebo problémy s počasím, představuje největší ohrožení domácího zemědělství něco naprosto jiného: neschopnost změnit tradiční produkční metody včetně nátlakových metod k jejich obhajobě.
Současná krize na domácím trhu s vepřovým masem je toho klasickým, přímo modelovým důkazem. Již několik let je totiž naprosto zřejmé, že jediným systémovým řešením, jak stabilizovat cenovou situaci na trhu s touto komoditou, je omezení nabídky prasat a vytvoření rovnovážného stavu s možnostmi odbytu vepřového masa jak v ČR, tak v zahraničí. Stejně tak je naprosto zřejmé, že jde o faktor, který mají ve svých rukou výhradně zemědělci samotní. Praxe je však taková, že stavy selat ani prasat v ČR nejenže neklesají, ale ještě se zvyšují, zemědělci hrozí zastavením dodávek jatečných zvířat zpracovatelům a po státu požadují peníze na odčerpání neustále vytvářené nadprodukce. Možnosti státu jsou ale limitovány mezinárodními dohodami, nedodávky do masokombinátů zase představují pro zemědělce další finanční rizika. Prasata je totiž třeba nadále krmit a vznikají více náklady na produkci, navíc na zvířatech nepřibývá maso, ale tuk, čehož důsledkem jsou nižší ceny za méně kvalitní surovinu. Jediným řešením je tedy naopak vyprodat současné zásoby co nejdříve, výrazně omezit počty narozených selat a vyslat o takovém postupu jasný a průhledný signál do tržní sítě. Důsledkem by mělo být uzavření dlouhodobých dodavatelsko-odběratelských vztahů mezi prvovýrobci a zpracovateli s garancí odběru objemu suroviny a následnou, uzavřeným dohodám přizpůsobenou regulací stavů rozených selat. Pokud k takovému procesu v ČR nedojde, budou se vepřové krize opakovat neustále a chov prasat v ČR se skutečně výrazně zredukuje. Na cenách pod 30 korun za kilogram jatečných zvířat se totiž opravdu nedá vydělat, a to nejen vČR, ale v samotné EU, s výjimkou na vepřové specializovaných zemí, jako je třeba Dánsko s cenami kolem 26 korun za kilogram. Pokud zemědělci operují myšlenkou sdružení svých sil do odbytových družstev, je to docela v pořádku. Smyslem však nesmí být primárně co nejvyšší cena, ale co nejstabilnější garance odbytu. Jinak totiž prvovýrobcům ani kýžená funkční odbytová družstva nepomohou. Je smutnou skutečností, že kdokoli prvovýrobcům doporučuje nějaké omezení produkce, je jimi vnímán jako zásadní nepřítel. Pro zemědělce by bylo ovšem daleko racionálnější takové názory poslouchat, neboť ve svém důsledku jsou pro ně výrazně ekonomicky výhodnější než populistická prohlášení o nepřijatelnosti poklesu rozměru českého zemědělství.
