Č í n a
Asijská krize vstoupila do třetího roku svého trvání. Její první symptom, útok na thajský baht koncem května 1997 byl následován dlouhou sérií pádů měn, kapitálových trhů i samotných podniků. Samozřejmě se přidaly i politické krize v celém regionu východní Asie.
Problémy v Asii přinesly vystřízlivění z opojení věčným růstem a současně nastartovaly posun vlivu tradičních garantů fungování asijských ekonomik k novým subjektům, které zřejmě vstoupí do příštího tisíciletí jako noví dominantní představitelé regionu. Selhala japonská představa o vytvoření nezávislého „Asijského měnového fondu , jakéhosi substitutu MMF pro Dálný východ. Diskutuje se o zbytečnosti společenství APEC, jehož snahy o liberalizaci obchodních vztahů pravidelně ztroskotávají na protekcionistických reakcích některých členů.
V této situaci posiluje význam Číny jako hospodářské velmoci globálního charakteru. Jak se tato země zachová a jak bude řešit vzniklé problémy v kontextu asijské krize a celosvětové recese? Klíčovou a nejčastější otázkou je, zda bude Čína devalvovat svoji měnu, renminbi (lidové peníze) nebo CNY, a jaký vliv by devalvace měla na okolní asijské ekonomiky.
Asijská krize způsobila výrazné zvýšení citlivosti investorů na jakýkoliv (zejména nepříznivý) podnět. Nedávno zveřejněná teze, že devalvace renminbi by nebyla až tak bezpředmětná, rozpoutala další lavinovité vyklízení dlouhodobých investic ve všech asijských měnách a bouřlivou diskusi o možné druhé vlně jejich pádu.
Tak, jako se různí očekávání, zda čínská měna ve střednědobém horizontu devalvuje nebo ne, rovněž i názory na dopad devalvace jsou v mnoha směrech odlišné. Při úvahách o dopadu devalvace renminbi vycházejme z předchozího vývoje ekonomických ukazatelů v regionu. Všechny významné asijské měny se znehodnocovaly ve zhruba stejnou dobu, to je počátkem léta 1997. Poněkud opožděně zareagoval masivně bráněný korejský won.
Měnová krize kulminovala na přelomu let 1997 a 1998. Léto 1998 přináší stabilizaci směnných kursů a jejich úroveň konverguje pod vlivem zveřejněných makroekonomických ukazatelů k dnešním hodnotám, které lze s jistou dávkouabstrakce považovat za rovnovážné. Znehodnocení asijských měn spolu s přísnými opatřeními, směřujícími k zastavení dalšího propadu, umožnila zvrátit nebo alespoň zmírnit deficity běžných účtů. Cenou za konsolidaci měnové situace bylo obětování hospodářského růstu. Pro ilustraci uveďme korejská čísla: deficit běžného účtu v roce 1997 činil 1,8 procenta HDP, v následujícím roce však Korea zaznamenává přebytek ve výši 13,3 procenta HDP. Produkt vzrostl v roce 1997 o 5,5, o rok později ale klesl o sedm procent.
Pokud srovnáme devizové kursy asijských měn před vypuknutím krize a dnes, dostaneme nápadně srovnatelné poměry hladin, kde se v současnosti pohybují. Thajský baht je obchodován za 72 procent původní hodnoty, korejský won za 75 procent, malajský ringgit byl uměle zakotven na úrovni 63 procent. Indonéská rupie je díky politické nestabilitě v zemi znevýhodněna, její kurs ztratil tři čtvrtiny původní síly.
Devizové trhy přijaly informaci o současném stavu a zbavily se původních předsudků vyvolaných mytizováním asijského prostředí. Mezinárodní obchod se přizpůsobil aktuální situaci, avšak dynamika růstu exportů rozhodně nekopírovala tempo znehodnocení kursů. Zahra- ničněobchodní bilance byly vyrovnány hlavně drastickým omezením importů.
Potenciální devalvace renminbi je obecně chápána jako impuls další vlny znehodnocení asijských měn. Hlavním argumentem v této logice bývá dorovnání cenové konkurenceschopnosti nové hladině stanovené Čínou. Kromě toho negativní očekávání investorů způsobí prodeje těchto měn a jejich kursy dále oslabí.
Druhý argument je opodstatněný, nicméně jeho efekt je krátkodobý. Jestliže v první fázi asijské krize trvalo měnám zhruba devět měsíců, než se ustálily na hodnotách podobných dnešním, odhaduji čas potřebný k rekonvalescenci po „čínském šoku na tři měsíce s tím, že výsledné kursy by se od dnešních lišily méně než o deset procent.
Nejhůře by se čínská devalvace patrně projevila v Japonsku a na Tchaj-wanu. Tyto dvě země jsou nejvýznamnějšími čínskými importéry. Jejich podíl dohromady tvoří více než třetinu všech čínských dovozů. Z těchto oblastí dováží Čína hlavně technologie, které opět zvyšují konkurenceschopnost čínských výrobců.
Pozorováním čínské ekonomiky je možné dojít k následujícím důvodům, zpochybňujícím názory, že devalvace nastane v horizontu příštích dvou let. Tato argumentace je založena na popření zvýšení konkurenceschopnosti Číny, a tedy jejího významnějšího snížení u produkce ostatních asijských zemí.
Čínská měna se již skrytě znehodnocuje. Již rok trvající pokles cenové hladiny při konstantní nominální úrovni devizového kursu způsobuje efektivní znehodnocování měny (zvyšování ERDI). Navíc Čína používá jiné proexportní nástroje, například zvyšování slev na dani.
Jakékoliv opatření, které čínská vláda přijme, je předem testováno ryze utilitárními kritérii, zaměřenými mnohem více na jejich budoucí efekt než na řešení aktuálně působících tlaků. Při uvažování o devalvaci se proto zaměřím více na její případné následky.
Pozitivní účinek na export má znehodnocení měny jen tehdy, pokud je cenová elasticita poptávky po vývozu větší než jedna, to znamená, že export je nadproporcionálně citlivý na pokles ceny. Za současné situace tato podmínka splněna není. Čínský export (hlavně textil a ocel) již dnes podléhá v cílových zemích různým dovozním kvótám. Pokud by se měl obchodní deficit USA a EU s Čínou ještě prohloubit, narazil by čínský export na mnohem intenzivnější antiimportní bariéry.
U přímých investic by se devalvace projevila zhodnocením hotovostních vkladů. Rozdělme investice se zahraniční účastí do dvou skupin:
V první skupině jsou projekty, jejichž tržby očekává investor v domácí měně. Sem patří zejména infrastrukturní projekty, často konstruované podle modelu BOT (build - operate - transfer), kdy čínské autority zaručují vnitřní výnosové procento, tedy zhodnocení vkladu by v konečném důsledku muselo být vyrovnáno zvýšenou zátěží veřejných fondů.
Do druhé skupiny patří výlučně exportně orientované projekty, u kterých se znehodnocení kursu projeví poklesem nákladů na domácí vstupy. Zahraniční partner, zpravidla kontrolující zisk těchto investic, použije různých nástrojů k realizaci zisku v daňově i administrativně příznivějším prostředí. Vezmeme-li v úvahu skutečnost, že podstatnou část čínského exportu realizují podniky se zahraniční účastí, ziskový motiv ztrácí význam.
Při posuzování pravděpodobnosti devalvace čínské měny, která je narozdíl od znehodnocení volně obchodovaných měn projevem vůle vlády, musíme vycházet z formulovaných cílů hospodářské politiky, to jsou zaměstnanost a ekonomický růst, technologický rozvoj a zvyšování životní úrovně.
Lze proto říci, že devalvace renminbi by za daných podmínek nepřinesla užitek ani domácím podnikům, ani exportérům, ani by nepřilákala další zahraniční investory. Z hlediska růstu zaměstnanosti a produktu je tedy devalvace neúčinná a nepravděpodobná, na-opak převažují negativní dopady ve formě prodloužení finančních potíží okolních asijských zemí a zostření vztahů s Amerikou a Evropou.
