Česko ročně utratí o patnáct procent více, než vydělá
Veřejný dluh v České republice dosáhne v roce 2004 výše 1,3 bilionu korun. Zadlužujeme se tempem téměř miliardy denně, ale ještě mnohem horší než výše dluhů jsou deficitní trendy veřejných rozpočtů. Za úplně nejhorší ale považuji skutečnost, že o veřejném dluhu České republiky, který se blíží k zakázané hranici 60 procent HDP, nechce nikdo z politiků veřejně mluvit. Žití na dluh nám totiž vyhovuje, občanům jsou veřejné dluhy velmi vzdálené a politici nemohou přiznat, že je nadělali a nevědí, jak je splatit. Výsledky vedení našich veřejných financí jsou nejhorší v Evropě, s nějakou vizí, jak z toho ven, nepřichází žádná strana. Reforma veřejných financí vládní koalice je velmi chabou variantou jejich ozdravení.
Půjčky, záruky, závazky.
Veřejný dluh tvoří 493 miliard dluhu státního závěrečného účtu za rok 2003, jedenáct miliard máme půjčeno od Evropské investiční banky, 227 miliard jsou státní záruky za úvěry místních podniků a bank a je u nich vysoká pravděpodobnost uhrazení ze státního rozpočtu. Státní záruky za exportní pojišťovnou a bankou, kde je naopak malá pravděpodobnost uhrazení, představují 152 miliard. Více než 100 miliard zaplatíme za závazky konsolidační agentury – odkládacího smetiště dluhů různých státních institucí. Obrovskou dluhovou pastí je Fond národního majetku, který podepsal privatizovaným podnikům závazky za 138 miliard a dalších 36 miliard krajům. Dluhy obcí jsou také součástí veřejného dluhu a ani přesně nevíme, jak jsou veliké. Uvádí se 74 miliard, ale jenom Praha a Brno si letos půjčují 25 miliard, obce ručí za pochybné úvěry, vypůjčeno mají i komunální firmy a svazky obcí. Lze proto hovořit nejméně o 150 miliardách korun.
Deficity.
Letošní deficit státního rozpočtu je plánován na 115 miliard, ale jen za první čtvrtletí byl o deset miliard překročen. Součet veřejných dluhů tak přesahuje 1,4 bilionu korun, a i kdybychom nemuseli plnit všechny státní záruky, tak 1300 miliard korun už budeme muset zaplatit. Splatnost většiny položek veřejného dluhu můžeme ještě odložit, ale v krátké době budeme muset zaplatit část vnitřního dluhu v infrastruktuře.
V bilanci nejsou zahrnuty arbitráže, dluhy krajů, které je třeba letos kvůli kofinancování z Evropské unie zněkolikanásobit, obrovské vnitřní dluhy (1,3 bilionu na obecní infrastruktuře, 1,6 bilionu na silnicích a 0,5 bilionu na bytech), které se budou muset v krátké době řešit.
Ještě horší jsou trendy deficitů veřejných rozpočtů podniků i zadlužování obyvatel. Trvalý deficit vykazuje státní rozpočet, důchodový účet, zdravotní systém, české dráhy, nemáme na stíhačky, na zvýšení platů státních zaměstnanců ani na kofinancování z fondů Evropské unie. Podniky dluží v zahraničí 894 miliard a slábne příliv investic. Domácnosti dluží 250 miliard a obce už nemají co prodávat, proto budou zcela závislé na státním rozpočtu.
Rafinované zadlužování.
Proti dluhům lze započítat státní aktiva pouze v desítkách miliard, doprivatizace zbytku státního majetku nevynese ani na zaplacení závazků Fondu národního majetku. Hledáme stále rafinovanější formy zadlužování, například PPP či komunální leasing, bojíme se jen, aby to lidé nepoznali.
V legislativní oblasti přijímáme neustále nové zákony, které zatíží státní rozpočet, aniž bychom se zajímali o to, kde na to zadlužený stát vezme. Příkladem jsou různé sliby vyšších platů, ekologické zákony, a dokonce chceme proti vůli krajů měnit jejich hranice za státní peníze, jen abychom odvedli pozornost od faktu, že řídíme naši zemi špatně.
Co s tím? Ročně utratíme o patnáct procent více, než vyděláme. Zvýšení daní nepřichází v úvahu, proto musíme lépe hospodařit, jinak se v Evropě rozplyneme pouze jako levná pracovní síla. My ale nevíme, jak říct lidem, že si žijeme nad poměry a že je potřeba si utáhnout opasky, abychom přestali žít na dluh.
