[ČTĚTE V NOVÉM EURU] Když zkraje osmdesátých let začala v Cáchách hrát kapela Nervösen Deutschen, bylo každému jasné, že je to blbina. Zaprvé jádro kapely tvořili Australan a dva Angličané; zadruhé Němci (alespoň ti západní) tehdy zase tak nervózní nebyli. Pravda, bylo zvykem pozastavovat se nad americkými jadernými raketami a sem tam někdo začínal politickou kariéru coby terorista u Rote Armee Fraktion; ale stran základních věcí v životě bylo jasno.
Za dost práce jste dostali dost peněz, a tak to bylo všude kolem vás zvykem. Kolem vás bydleli jiní Němci, jezdili ve spolehlivých autech domácí výroby, pili slušné (jakkoli snad trochu monotónní) pivo a fandili Franzi Beckenbauerovi. V zahraničí si sice občas něco vyslechli o nacistické minulosti své země, ale jinak jim potřebnou dávku zdvořilosti okolí zajistila peněženka plná marek.
S různými obměnami tenhle obrázek přetrval až donedávna. Ještě v roce 2014 bylo Německo podle žebříčku BBC nejoblíbenější zemí na světě; i 81 procent Francouzů – nejvyšší takové číslo v dějinách – smýšlelo o Německu kladně. Tamní ekonomika se slušně sebrala z globální finanční krize. Spolková kancléřka Angela Merkelová zažívala po devíti letech vlády období bezprecedentní popularity doma a respekt neoficiálního vůdce Evropské unie v zahraničí.
Více čtěte v novém vydání týdeníku Euro
