Zprávy z olympijského Ria přinášejí dost bizarní příběhy: přepadení američtí plavci v taxíku, okradený medailový judista na pláži, kanoista, který se střetl s plovoucím gaučem, nebo sportovci zděšení stavem olympijské vesnice, kteří si najali vlastní zedníky a elektrikáře, aby se vůbec mohli nastěhovat. Sdílení všeobecného pohoršení je ale největší hloupost, kterou by člověk mohl po přečtení těchto zpráv udělat.
Každý, kdo si stěžuje na průběh her v Riu, by si měl uvědomit jednu hodně důležitou věc. Stačilo, aby byl někdejší pražský primátor Pavel Bém a jeho parta jen o trochu víc šikovnější a hry se mohly konat v Praze. Pamatujete? Praha podala v roce 2008 kandidaturu, Mezinárodní olympijský výbor měl ale dost soudnosti na to, aby ji hned na začátku odmítl. Bém tehdy nezískal ani podporu vlády, utratilo se pár desítek milionů za kdovíco, proběhly spory o logo a zkrátka všechno už na začátku vypadalo na ještě větší průšvih, než který je teď v Riu.
Lidé zasvěcení do pražské politiky tvrdí, že olympiádu nechtěl ve skutečnosti ani sám Pavel Bém. Využil prý jen starého memoranda, aby vyvolal situaci, v níž se dá výhodně přepsat územní plán města.
Praha po neúspěchu tvrdila, že rok 2016 vlastně nebyl cílem a chystá se na 2020 nebo 2024. Za pár měsíců po prvním odmítnutí kandidatury ale snahy ukončila úplně. Oficiálním důvodem byla finanční krize, která podle všeho řádila jen v Praze, protože ostatní města od kandidatury neustoupila.
Take it easy
Existuje ale ještě jeden důvod, proč Rio nezatracovat. Každý, kdo vytáhl v životě paty dál než na Slapy ví, že realita, ve které žijeme my ve šťastnější části světa, je velmi pokřivená. Ne oni, to my jsme výjimkou a moderním výstřelkem na planetě Zemi. Většina zemí nemá zdaleka ten standard jako Evropa a Severní Amerika. A vlastně i Brazílie je na tom v celosvětovém průměru poměrně slušně.
Rio je město jako většina velkých měst světa. Nemá pořádnou kanalizaci, pitná voda z kohoutku neteče, má potíže s odpadky a hlodavci, kriminalita je běžná věc, autobusy nemají z velké části čísla ani jízdní řády a anglicky se tam domluvíte stěží i na letišti. Tohle se optikou rozmazleného Evropana může zdát opravdu mizerné, ale věřte tomu, že je to na světě úplně normální. Části světa, jako je Brazílie, skrývají své kouzlo úplně jinde než v evropském standardu života. Nejde od nich čekat to, co od vyspělých zemí, a přesto jsou to skvělé destinace s vesměs báječnými lidmi.
A tak když se golfisté a tenisté odhlašují z účasti na hrách kvůli obavám z viru zika, jsou za tím ve skutečnosti jen nízké prémie pro vítěze, které olympiáda nabízí. Když si sportovci stěžují na špatné ubytování, měli by se podívat, v čem tam žijí ostatní. Všem pohoršeným bych doporučoval se uvolnit. Tohle je přeci Rio.
