Svěřenské fondy dokážou z velké části nahradit anonymní akcie. Bude to skvělý byznys pro advokáty a notáře, ale tak to v právním státě chodí
Před pár měsíci byli všichni, kdo tvrdili, že zákaz anonymních akcií ničemu v boji proti korupci nepomůže, považováni za škůdce a napomahače zločincům. A nyní se ukazuje, jak hlubokou měli pravdu. A potvrzuje to i článek v tomto vydání týdeníku Euro. Nový právní instrument svěřenských fondů je dokáže z velké části nahradit a poskytuje i další výhody. Dočkají se svěřenské fondy také ostrakizace a budou různé protikorupční organizace usilovat zase o jejich zrušení?
Bylo by to krátkozraké. Jde o užitečný nástroj, který všude ve světě plní své funkce.
Ony ani ty anonymní akcie nebyly jen vehiklem pro zločince. Také usnadňovaly převod majetkových podílů, zjednodušovaly a usnadňovaly tím podnikání. Takovou paličkou na maso se dá také stejně dobře naklepávat řízek jako rozbít hlavičku nemluvněti. A nikdo paličky na maso nezakazuje.
Svěřenské fondy jsou v současnosti pro mnoho podnikatelů dokonce velmi potřebným instrumentem, třeba i proto, že řada z nich se dožívá právě důchodového věku, sil na aktivní správu firmy ubývá a ne všichni potomci jsou schopni převzít otěže. Pak může takový svěřenský fond docela dobře zachovat s obrovskou námahou shromážděný rodinný majetek pohromadě a přitom spravedlivě obstarat schopnější i méně schopné potomky.
Že to bude skvělý byznys pro advokáty a notáře, není vůbec pochyb. Ale tak to prostě v právním státě chodí, i když se mnohému z nás docela zamlouvá starý vtip Tomáše Sokola, podle něhož jediný rozdíl mezi přejetým tchořem a přejetým advokátem je ten, že před tchořem bývá stopa po brzdění.
Opět se jen ukazuje, že boj s korupcí, nad nímž jistě v Česku nelze mávnout rukou, nemůže mít těžiště ve změnách legislativy. Zákony nic nevyřeší, což je zjevné už od vzniku desatera, protože po celých dva tisíce let se stále přes všechna přikázání zabíjí, krade, smilní i žádá manželky bližního. Dnešní iniciativy typu tolik vzývané Rekonstrukce státu tak jen valí před sebou pořádně veliký sisyfovský kámen.
Úsilí o zákonné zakotvení mechanismů bránících korupci už v současnosti nebrání ani tak korupci, jako podnikání. Příkladem je legislativa pro zadávání veřejných zakázek. Možnosti námitek a přešetřování kdečeho fakticky brání standardně zadat zakázku a realizovat ji v historicky přijatelné lhůtě. Efekt je dnes už spíše opačný, kdy možnost sabotovat důležité zakázky si u řady státních firem vynucuje angažování oněch slavných „lobbistů“, kteří dokážou obejít zainteresované a umést cestičky, aby vše proběhlo a nikdo nešel do kriminálu.
Stejným hitem jako boj s anonymním vlastnictvím byly veřejné soutěže tzv. na cenu. Nedávný hit pomalu kolabuje, protože dochází k neuvěřitelným situacím, kdy firmy nabízejí nereálně nízkou cenu v naději, že to nějak následně doženou. Když to nedoženou, tak sekají manko. K podobné situaci zřejmě nedávno došlo v tak renomované firmě, jako je Skanska, kde najednou v účetnictví chyběl nějaký materiál, který byl nejspíše spotřebován, ale nevyfakturován, protože by se do ceny nevešel.
K tomu, aby si stát prověřil, komu zadává státní zakázku, má nástrojů dostatek. Například Finanční analytický odbor ministerstva financí, který zvládne vysledovat toky peněz kolem celé zeměkoule, a je toho jen málo, čím se dá obalamutit.
Kromě toho je zcela veřejně známou realitou, že řada firem či nemovitostí má sice veřejně známého vlastníka, vždy s doložitelným původem peněz, ale tento vlastník je jen nastrčenou figurou. Bílým koněm, který vůbec nevypadá jako bílý kůň a fakt mu nehrozí, že ho někde najdou přejetého jako advokáta.
Schovat majetek lze vždy, jen to úsilí musí být někdy větší a někdy menší.
Aby se tolik nekradlo, je nutná změna kultury jak ve státní správě, tak v byznysu. Pro tu je třeba dát příslušným funkcionářům odpovědnost a vyvozovat důsledky ze selhání či nedostatečných výkonů. A samozřejmě občas někoho zavřít. Ale pokud možno jiným, poněkud přesvědčivějším způsobem, než nám tady poslední půlrok předvádí státní zástupce Ištvan. A to chce čas. Jedno volební období na to opravdu nestačí.
O autorovi| PAVEL PÁRAL • paralp@mf.cz
