Dobrodiní nespadlo z nebe prvnímu vicepremiérovi, ale Topolánkovi
Vypadá to, že kočky a Jiří Čunek mají devět životů. Už už se zdálo, že prvního vicepremiéra a předsedu lidovců semele na prášek vleklá korupční kauza z dob jeho působení na vsetínské radnici, jenže se stal zázrak a vitální Valach se dál usmívá do televizních kamer. „Kdybych se obával, už bych tady nebyl,“ holedbal se dokonce minulý čtvrtek před národem svou odvahou. S nebojácností však nemá Čunkovo politické přežívání pranic společného. Nebáli se svého času ani ministři Ivo Svoboda, Milada Emmerová, Ivan David, Egon Lánský a řada dalších. Co jim ale byla platná obyčejná srdnatost, když jim jejich premiér oznámil, že veze na Hrad návrh na jejich odvolání? Takovou zkušenost Čunek se svým „nadřízeným“ Mirkem Topolánkem ještě vůbec neudělal. Ba dočkal se v hodině dvanácté zázraku v podobě rozhodnutí Nejvyššího státního zastupitelství, jež jeho případ odebralo přerovskému žalobci Radimu Obstovi, aby jej přidělilo státnímu zástupci z Jihlavy, a nařídilo i změnu vyšetřovatele. Dobíhající přesýpací hodiny byly obráceny, čas se vrátil do bodu nula. Kdo má podobné štěstí? Přitom Čunkovi stačilo jen nehybně sedět v ministerském křesle, usmívat se a trpělivě čekat. Jakápak tedy odvaha!
Jestli si předseda křesťanských demokratů neobvyklou aktivitu úřadu nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké poctivě vymodlil, nebo jestli šlo o nějaké domluvené, kvalitativně vyšší pokračování Topolánkovy svaté trpělivosti s obviněným ministrem ve své vládě, se zatím můžeme jen domýšlet. Vesecká jakékoli politické ovlivňování vyloučila. A přestože si o jejím odůvodnění legitimnosti kostrbaté rošády žalobců nemusíme myslet nic hezkého, je to minimálně jedna z přijatelných verzí k odborné diskusi expertů na trestní právo. Uvěřitelně ale zní i argumentace opozičních sociálních demokratů a komunistů, poukazujících jak na nelegálnost zásahu, tak i na arogantní výjimečnost v kauze papaláše-vicepremiéra. Jiří Paroubek dobře ví, že takovou příležitost k útoku na pravozelenou vládu nesmí promarnit. I kdyby plán ČSSD s vyslovením nedůvěry nevyšel, reakce je to jediná adekvátní a správná.
Bylo vlastně vtipné, jak se Vesecká nerozpakovala veřejně prohlásit, že mít pozici a problémy, jaké má Čunek, rezignovala by na křeslo ve vládě. Vytkla by ale stejně odvážně premiéru Topolánkovi, že se Čunka včas nezbavil, takže Nejvyšší státní zastupitelství muselo zasahovat do kauzy jednoho z nejvyšších ústavních činitelů v zemi a je za to vlečeno kanály? Kárání Čunka totiž vypadá jako důkaz objektivity nejvyšší státní zástupkyně. Copak mohla úmyslně pomáhat z bryndy politikovi, jehož zároveň vyzývá k rezignaci? Jenže dobrodiní se díky razantnímu zásahu úřadu Vesecké do čunkiády nedostalo ani tak Čunkovi samotnému jako spíš silám, jimž záleží na trvanlivosti koaliční vlády a na prosazení reforem. Kdyby Topolánek mohl jednoduše odvolat předsedu lidovců, aniž by takový krok vyvolal vnitřní rozpad spojenectví ODS, KDU-ČSL a zelených, a tudíž krach kabinetu i připraveného batohu, zavřela by se nad povedeným Vsetíňanem voda a jeho kauzu by možná dodnes řešil Obst. Jenže to nešlo. Premiér má na krku nůž několika „pročunkovských“ lidoveckých poslanců, vyhrožujících revoltou. Ti pochopili, že pomocí tlaku na Topolánka, hraničícího až s vydíráním, lze učinit Čunka prakticky nedotknutelným. Nedotknutelným jak v čele KDU-ČSL, odkud by jej asi rádi vystrnadili protivníci z „kalouskovského“ křídla, tak možná i v jeho výbušném vsetínském případu.
Topolánek se na začátku června ocitl v nezáviděníhodné situaci. Na jednu stranu se mu povedlo reformy protlačit až do sněmovny, takže jejich schválení se dostalo na dosah pouhých několika měsíců. Na druhou stranu se jeho první vicepremiér dostal na konec slepé uličky svého trestního stíhání. Čas běžel, ustupovat už nebylo kam. Kdyby Obst poslal věc k soudu, Čunek by už z dobrovolné či nedobrovolné demise nevykličkoval, jednat by musel i Topolánek. Šéf diplomacie Karel Schwarzenberg dokonce začal hrozit, že v opačném případě rezignuje sám, což by taky rozkymácelo kabinet. Po Čunkově odchodu by totiž následovalo zemětřesení u lidovců a nejspíš vládní krize. A tím pádem konec premiérova snu o pravicových reformách. Na třetí stranu je ale známo, že Mirek Topolánek umí dělat kompromisy, v rámci kterých je občas v zájmu kroku vpřed ochoten udělat dva kroky vzad. A pak se na scéně objevilo Nejvyšší státní zastupitelství a Čunkův problém fakticky odložilo na neurčito. „Náš krok nemohl přispět k politizaci celé kauzy. Nešlo o žádné zametání pod koberec,“ řekla k tomu skálopevně Vesecká, jež jedním dechem vyzvala politiky, aby svými boji neválcovali právo.
Když zhruba před dvanácti lety došlo k zamoření české politické scény aférami a neuvěřitelnými příběhy ohýbání zákonů, existovala naděje, že časem dojde k jisté kultivaci. Nedošlo. Spíš zesílila hroší kůže veřejných činitelů při hledání a prezentaci různých alibi a důvodů. Nový Čunkův žalobce Arif Salichov se už nechal slyšet, že chce vicepremiérův případ skončit plus minus do konce letních prázdnin. To už by mohl být reformní batoh odhlasován.
