Nesuď se! Nevyhraješ

Přestože počet pacientů žalujících lékaře či nemocnice neustále roste

Přestože počet pacientů žalujících lékaře či nemocnice neustále roste, jen malá část z nich odchází od soudu jako vítěz

Dokud v této zemi neprohraje každý týden jeden lékař soud s poškozeným pacientem, nezačnou tu zdravotníci léčit svědomitě. Pronesla žena, jíž ani po dlouhodobé hospitalizaci nebyl nikdo schopen určit diagnózu. Následky neodpovědného konání lékařského personálu nese dodnes.
Zapovídáte-li se s advokáty, kteří hájí lidi, stěžující si, že vinou zdravotníků oni či jejich blízcí přišli k újmě na zdraví, nebo dokonce zemřeli, chce se vám plakat. Ne že by takových soudů bylo málo. Ale jen velmi zřídka se je daří dovést do vítězného konce, i když se na první pohled zdají jako jasná věc. „Počet lidí, kteří se na mne obracejí, stále roste. Téměř není dne, aby mi někdo nevolal. Vyhrát je ale mimořádně těžké. Určitou naději na žalobu má sotva třetina případů. Pozitivního ortelu se dočkají jen jednotky procent,“ potvrzuje advokátka Marie Cilínková, která se touto agendou soustavně zabývá již čtyřicet let. Dodává, že se navíc v posledních letech situace spíše zhoršuje v neprospěch lidí, kteří z nemocnice odešli nemocnější, než do ní přišli. Samozřejmě ještě existuje jedno vysvětlení: čeští lékaři jsou v porovnání s celým světem mimořádně pečliví, léčí v souladu s nejnovějšími poznatky a postupy, nikdy se nepletou a v krizové situaci se vždy rozhodnou správně. Je to ale vůbec možné?

Strach z bílé mafie

I když z medializací některých ostře sledovaných sporů by mohl vzniknout dojem, že cílem pacientů je dostat lékaře za mříže či vysoudit rekordní částky, k žalobě se uchylují spíše ze zoufalství. „Lidé se většinou nechtějí soudit. Když ale mají pocit, že nemají žádné dovolání, volí tento způsob,“ vysvětluje předseda Ligy lidských práv David Zahumenský. Nespokojení pacienti a jejich příbuzní mají v tuzemsku možnost stěžovat si na postup lékaře či nemocnice až na osmi různých místech – od vedoucího nemocnice přes jejího zřizovatele, ombudsmana, zdravotní pojišťovnu, ministerstvo až k České lékařské komoře (ČLK). Ta se například zabývá ale jen 1200 až 1500 stížnostmi ročně. Přitom je to jediná instituce, která může řešit etická pochybení lékařů. „Naprostá většina obvinění je neoprávněná. Buď jsou už promlčená, nebo si lidé stěžují na hlouposti, jako že museli dlouho čekat před ordinací, nebo je to tvrzení proti tvrzení, kde se nedá prokázat, kdo má pravdu,“ vysvětluje předsedkyně revizní komise komory Jana Vedralová. Pokud komise stížnost uzná, může lékař dostat důtku, pokutu či mu hrozí vyloučení z ČLK, což de facto znamená, že už nesmí nadále léčit. Ke krajnímu prostředku komora přistupuje jednou maximálně dvakrát ročně. „V některých případech, kdy si lidé stěžují až po promlčecí době, ale my sami cítíme určité pochybení, navrhujeme ministrovi zdravotnictví, aby ustanovil znaleckou komisi, která by se kauzou zabývala,“ dodává Vedralová. Ti, kteří nikde jinde neuspěli, si mohou stěžovat v civilním či trestním procesu. V případě občanskoprávních sporů podávají žaloby na náhradu škody nebo ochranu osobnosti. Jenže většinou rychle narazí. „To, že lékař špatně určil diagnózu, ještě nemusí znamenat, že je žalovatelný. Občanskoprávní proces je možný v případech, kdy nastal zásah do práv pacienta a současně způsobil újmu na jeho zdraví. I když splní tyto podmínky, je nutné prokázat, že újmu způsobilo právě jednání lékaře a nic jiného,“ upozorňuje specialista na zdravotnické právo Ondřej Dostál. Riskantní podnik, který sice v ojedinělých případech může skončit milionovou výhrou (viz Vzácné náhrady), není levnou záležitostí. Žalobce musí platit svého advokáta, znalečné, konzultanty, výpisy ze zdravotní dokumentace, a pokud prohraje, tak i náklady právního zastoupení protistrany. Výdaje se mohou vyšplhat až do statisíců. Jak upozorňuje Dostál, poměrně dobře žalovatelné je pochybení zdravotníků, které nastalo u porodu a současně má dítě následky na celý život. V těchto případech bývá totiž dobře zdokumentovaný fyziologický proces kolem dítěte, průběh porodu, vyšetření apod. Úspěchem leckdy končívají i manifestní chyby, tedy když zdravotníci například zamění pacienty či podají kontraindikovaný lék. Naopak mizerné jsou kauzy pacientů, kteří se kdysi dávno léčili s určitou chorobou, ale lékaři jim diagnózu neurčili správně a oni teď kvůli tomu mají poškozené zdraví. Podobné je to i v případě lidí, kteří se pohybují mezi několika zdravotnickými zařízeními, a není možné jasně prokázat, kde konkrétně se stala chyba.
„Současná praxe zcela jistě diskriminuje lidi, kteří jsou hodně nemocní a nemajetní,“ zdůrazňuje Dostál.

Život po nemoci

K zdánlivé bezúhonnosti a vysoké profesionalitě tuzemských zdravotníků a nemocnic navíc přispívají často samy soudy. Poškozeným totiž dávají za pravdu, jen když prokážou stoprocentní příčinnou souvislost mezi jednáním lékaře a následkem na zdraví či životě. „Jenže medicína není stoprocentní disciplínou. Prokázat něco takového je téměř nemožné. U nás se ze zásady odmítá odpovědnost za chybu na zdraví,“ namítá Cilínková. A tak většina poškozených odchází i po dlouhých letech od soudu s nepořízenou, a navíc vysokým účtem. „Ačkoli soud může vážně poškozené pacienty, kterým se spor nepodaří vyhrát, zprostit povinnosti platit náklady advokáta protistrany, případně i náklady řízení, v poslední době toho nevyužívá. Zákonné ustanovení je založeno na mravnosti a humánnosti a navazuje na občanskoprávní zásadu, že výkon práv a povinností nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Zamítnutí žaloby a ještě uložení povinnosti poškozeným platit vysoké náklady, znamená ve své podstatě znemožnění přístupu poškozeným ke spravedlnosti,“ zdůrazňuje Cilínková. K soudu tyto lidi dohnal stav, kdy v důsledku zdravotnického zákroku nejsou schopni žít jako předtím, pracovat, jsou odkázáni na celodenní péči, nebo dokonce přišli o živitele rodiny či o dítě. „Měla by se prolomit judikatura nebo změnit legislativa, protože nezohledňují pacienta jako slabší stranu ve sporu se zdravotnickým zařízením,“ souhlasí i Zahumenský. Takový výnos už ale existuje. V roce 2008 Ústavní soud konstatoval, že prokázat stoprocentní příčinnou souvislost je „nereálné, neboť nedosažitelné a neudržitelné“. „I v případě aktivního jednání lékaře, který zvolí určitý léčebný postup, je obtížné, ba vyloučené stanovit, zda postup byl nade vši rozumnou pochybnost jedinou možnou příčinou škodlivého stavu, který nastal. O to těžší je to v případě opomenutí, kdy lékař nezvolí postup, který na základě soudobých a dostupných znalostí lékařství zvolit mohl a měl. Prokázat, že právě a pouze toto opomenutí tvoří se škodlivým důsledkem ničím nenarušený vztah, je v podstatě nemožné. V důsledku toho je výrazně oslabeno postavení poškozeného,“ praví dále ústavní soudci ve svém usnesení. Českou soudní praxi kritizovali i právní odborníci z Izraele, Velké Británie či Švýcarska na nedávné mezinárodní konferenci pořádané Justiční akademií. Přísný požadavek na prokázání příčinné souvislosti jde dle jejich názoru k tíži pacientů. „I když stanovení příčinné souvislosti bývá někdy složité, švýcarský specialista na tyto otázky to vidí jednoduše: zavinil-li někdo poškození zdraví pacienta z deseti procent, mělo by se poškozenému dostat náhrady ve stejném rozsahu, tj. deset procent,“ uvádí Cilínková, která se této konference účastnila.

Rozpačití odborníci

K neutěšené situaci přispívají i poměry mezi soudními znalci. Medicínské otázky soudci nemohou sami rozhodovat, a tak se musejí spolehnout na odborné znalosti – lékařské posudky. „Tam je zakopaný pes. Jsou to totiž aktivní lékaři, takže většinou drží spolu, kryjí si vzájemně záda, zamlžují chyby. Pak vydávají tyto typy závěrů: jednání lékaře není v příčinné souvislosti s následkem, lékař nepochybil, lékař sice pochybil, ale nebyla prokázaná příčinná souvislost s újmou, situaci nelze posoudit. Poškozený neunese důkazní břemeno a prohrává. Soudci však mohou dát poškozenému pacientovi prostor, aby prokázal svá tvrzení, která samozřejmě nejsou obsažena ve zdravotní dokumentaci. Bohužel zejména v poslední době neumožní tato dokazování v potřebném rozsahu, předčasně jmenují znalce a rozhodují i na základě jejich neúplných a rozpačitých odborných závěrů. Ve zdravotní dokumentaci se zpravidla chyby lékaře nezapisují. Když posudky nezní jednoznačně ve prospěch pacientů, soudci žalobu zamítnou,“ popisuje na základě své praxe advokátka Cilínková. Přestože tyto případy podle její zkušenosti svědčí o nedostatku zodpovědnosti, profesionality a nedbalém přístupu zdravotníků k pacientům.
„Zákon o soudních znalcích je zastaralý a skoupý. Znalci nejsou vhodně vybíráni, jsou těžko odvolatelní či někdy nejsou dostatečně erudovaní. Navíc mají velké tendence ke stavovské kolegialitě,“ potvrzuje Zahumenský z Ligy lidských práv. Tristní stav v této oblasti si uvědomuje i ministerstvo spravedlnosti, které s uvedenými výtkami víceméně souhlasí. Proto připravilo novelu zákona o soudních znalcích a tlumočnících, kterou počátkem dubna schválila vláda a která pravidla pro jejich působení zpřísňuje. „Hlavními důvody pro vytvoření novely jsou nekvalitní činnost některých znalců a tlumočníků (zjevné vady v posudcích a překladech), nedostatečná úprava státního dohledu, opožděné podávání znaleckých posudků a odborných překladů či porušování povinnosti mlčenlivosti znalcem nebo tlumočníkem. Navrhovaná účinnost novely je leden 2012,“ vysvětluje mluvčí resortu Tereza Palečková. Úprava paragrafů řeší ale současný stav jen částečně, ministerstvo proto současně připravuje zcela nový zákon o znalcích, jehož paragrafované znění předloží do konce letošního roku.

Ztráta očekávání

I když zpřísnění pravidel pro znalce bude určitým krokem vpřed, nebude všespasitelným. Na tahu jsou i soudci. Ústavní soud v citovaném usnesení nabádá, aby soudy spíše hodnotily tzv. ztrátu šancí či ztrátu očekávání. Odškodnění by měl soud navrhovat poté, co zhodnotí, jaké by v případě lékařského postupu lege artis (tedy za použití nejvyššího dosaženého vědeckého poznání) měl pacient statisticky šance na úplné vyléčení, úplné odvrácení smrti či prodloužení života o určitou dobu.
„Nic nebrání judikatuře českých soudů, aby požadavek stoprocentně prokazované příčinné souvislosti přehodnotila a přijala adekvátnější a realističtější výklad způsobení škody, který by vyrovnával slabší postavení poškozených. Naznačené řešení se více přibližuje ideji spravedlivého řešení následků majících původ ve vztahu lékař – pacient, který je třeba nahlížet jako vztah panství, v němž má z mnoha důvodů, především znalostních, převahu moci právě lékař,“ vysvětluje Ústavní soud.
Bohužel, soudci se zatím této rady příliš nedrží. Žaloby by přitom měly být krajním řešením. Jen málokdo chce lékaře pranýřovat. Zvlášť když častěji vina padá na institucionální selhání. Ve vyspělých zemích se nemocnice spíše snaží s pacienty dohodnout mimosoudně. To je ale v našich podmínkách většinou z říše snů. Na vině je nejenom málo judikovaných kauz, z nichž by mohli právníci odhadnout, jak by se případný soudní spor vyvíjel. O mimosoudní dohody nestojí totiž ani komerční pojišťovny, u nichž si nemocnice a lékaři povinně sjednávají pojistku profesní odpovědnosti. Odhalil to například v únoru medializovaný případ novorozené holčičky, která v inkubátoru hradecké fakultní nemocnice chytila infekci, v jejímž důsledku trvale ochrnula. Vedení nemocnice pochybení přiznalo a rodičům navrhlo jako kompenzaci dva miliony korun bez toho, že by se museli soudit. O částce byl management ochoten s rodinou dále jednat. Dohodě ovšem zabránila pojišťovna, která požadovala pravomocný rozsudek.
„V případech medicínských odškodnění trvá absolutní neochota k pozitivnímu vyřešení věci mimosoudně. V severských zemích, zejména v Norsku, Švédsku, Finsku, se naopak většina případů takto vyřeší. V Belgii loni povinnost vyřešit vážná medicínská poškození mimosoudně ustanovili přímo zákonem,“ připomíná Cilínková a vyjadřuje přání postupovat tímto způsobem i u nás. Rozhodně je to levnější než soudní procesy. Mimosoudní řešení zároveň navrací důvěru v práci lékařů. „Řada poškozených pacientů by dala přednost vstřícnému a otevřenému jednání. A v případě, že by bylo odškodnění vyplaceno rychle, spokojili by se s daleko menší částkou, než aby se pouštěli do nejistého a nákladného sporu,“ zdůrazňuje předseda Ligy lidských práv. Ta proto navrhuje, aby v tuzemsku byly zřízeny tzv. odškodňovací fondy, podobně jako je tomu v Rakousku či severských zemích. Peníze by do nich mohly plynout z vybíraných regulačních poplatků za pobyt v nemocnici. K určitému odškodnění by se pak mohli dostat i lidé, kteří nejsou schopni prokázat zavinění zdravotníků.

Vzácné náhrady - 18 milionů korun přiznal odvolací Krajský soud v Plzni v dubnu 2008 jako odškodnění ochrnuté matce dvou dětí z Horního Slavkova na Sokolovsku. V sokolovské nemocnici jí v roce 2003 lékaři při angiografii vstříkli kontrastní látku, na kterou byla zřejmě alergická. Upadla do komatu a je ochrnutá.

- 16,5 milionu korun zaplatila v roce 2007 prostějovská nemocnice manželům za pozdní resuscitaci jejich syna. Jako novorozenému se chlapci na čas zastavilo srdce a přestal dýchat. Utrpěl nevratné poškození mozku.

- 15 milionů korun musí za libereckou nemocnici uhradit krajský úřad manželům, jejichž syn utrpěl v roce 2000 při porodu rozsáhlé a nezvratné poškození mozku.

- 13,5 milionu korun vysoudila za nepovedený porod v roce 2001 rodina ze Žirovnice na pelhřimovské nemocnici. Chlapec se kvůli nedostatečné péči narodil těžce postižený. Do konce života bude ochrnutý na pravou část těla a slepý.

- téměř 12 miliony korun má dle rozhodnutí odvolacího senátu pražského soudu z února 2009 odškodnit nemocnice na Bulovce rodiče chlapce, který jako tříletý podstoupil v roce 2000 běžnou břišní operaci. Při odpojování od dýchacího přístroje utrpěl poškození mozku.

- 3,3 milionu korun vysoudily v lednu 2009 v případu záměny dětí v třebíčské porodnici obě poškozené rodiny.

- 3 miliony korun má zaplatit Fakultní nemocnice v Hradci Králové manželům z Novobydžovska. Po předčasném porodu dvojčat se jedna z holčiček nakazila v inkubátoru infekcí, která jí způsobila zánět a trvalé poškození mozku.

- 2,5 milionu korun vysoudila rodina chlapce, který se v roce 2001 ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze jako novorozenec nakazil hepatitidou C.

- téměř 2,5 milionu korun a doživotní měsíční rentu 6000 korun přisoudil v roce 2007 Krajský soud v Ostravě poškozenému osmadvacetiletému pacientovi z Prostřední Bečvy na Vsetínsku. V roce 1999 se stal invalidou s vážně poškozeným mozkem po běžné operaci nosní přepážky.

- téměř 1,5 milionu korun přiznal v srpnu 2008 brněnský krajský soud rodině z Havířova za smrt jejich tříměsíční dcery v brněnské fakultní nemocnici. Dítě podstoupilo operaci zhoubného nádoru na tváři a poté zemřelo v důsledku selhání řady tělesných orgánů. Při zákroku utrpělo těžké popáleniny, leželo totiž na vyhřívací podušce, která se přehřála.

Pramen: ČTK