Vypracování metodiky pro přechod občanů z privátu do veřejné správy by bylo přínosem TI
Jak se může stát podnikatel státním úředníkem? A jak se může stát státní úředník podnikatelem, aniž by tyto přechody vzbuzovaly zbytečné podezření ze střetu zájmů? Nebo to v zásadě není možné? Takový dojem budí nedávný výrok pracovníka české pobočky Transparency International (TI), instituce známé angažmá v této oblasti.
Střet zájmů
„Osobu M. M. nelze vnímat odděleně od jeho dalších aktivit. Jeho minulost je spíš lobbistická. Zastupuje hlavní domácí zbrojovku a zahraniční zbrojaře. Působí v institucích napojených na rozhodčí soudy a vymahače dluhů, bezpečnostní agentury,“ řekl Stanislav Beránek z TI. „To vše ho na ministerstvu vnitra staví do výrazného střetu zájmů. Není možné stírat hranici mezi lobbistou a politikem. Buď hájí zájem soukromý, což je legitimní, anebo veřejný. Obojí najednou možné není.“
Povšimněme si, jak ve výroku minulost plynule přechází do přítomnosti, čímž dává vzniknout podezření ze souběhu, a tedy střetu zájmů. Je oprávněné se ptát, zda tomu tak není. K tomu je však nutné nejprve vyložit karty na stůl a definovat postupy, které by kritické oko TI přesvědčily, že minulost podnikatele přestoupivšího do státní správy je již pouhou minulostí.
Stále špatně
Je nepochybné, že prostupování ze soukromé do státní sféry může být rizikové. Podnikatelé, kteří byli řádnými hospodáři, však mohou ve státní správě působit – zejména v oblasti efektivity – přinejmenším ozdravně. Proto je ona prostupnost soukromé a státní sféry žádoucí. Kdyby tomu tak nebylo, mohli bychom vbrzku čelit reálnému nebezpečí, že politici vytvoří uzavřenou společnost insiderů, do níž bude pro outsidery obtížné vstoupit. Tím by byl zásadně oslaben samotný princip demokracie, střídání stráží a skládání účtů.
Lobbista se stejně jako kterýkoli jiný občan může stát ministrem nebo náměstkem, vyhoví-li zákonným podmínkám. Pokud nastoupí do resortu blízkého jeho oboru, ozvou se hned hlasy, že to je špatně, že může jít o střet zájmů. Nastoupí-li do resortu, který není blízký jeho oboru, ozvou se hlasy, že to je zase špatně, protože resortu nerozumí. Co se výběru resortu týče, ocitá se pak podnikatel před stejnou otázkou jako žebrák, který vyžebral u Rothschilda almužnu, šel do restaurace a tam si dal lososa s majonézou. Rothschild ho tam uviděl a rozčilil se: Co to má znamenat – ráno taková nuzota – a teď v nóbl restauraci. Co to je za pořádek? Žebrák na to vyčítavě: „Když nemám peníze, nemohu si dát lososa s majonézou. Když mám peníze, nesmím si dát lososa s majonézou. Řeknou mi tedy laskavě: Pane Rothschilde, kdy já si tedy vlastně mohu dát lososa s majonézou?“
Nejasná etická hranice
Věc však má pokračování. V e-mailové korespondenci navazující na žádost o specifikaci postupu, který by TI v takovém případě akceptovala, Stanislav Beránek napsal: „Co zákon nezakazuje, má se pokládat za dovolené. Ne vše, co je dovolené, je také čestné. A sporné je, jestli klást větší důraz na první, nebo na druhou část věty. Mně rozhodně nejde o nějakou dehonestaci náměstka M. M. Prostě překročil určitou etickou hranici. Navíc by v této funkci neměl být ani v podezření.“
Pomiňme jiné, šťavnatější náměstky, ministry a ředitele odborů, kteří by stáli za vyjádření mnohem razantnější. A sotva by to byl hřích. Mluvme o tom, co bylo řečeno. Nově nastoupivší náměstek dle mínění pracovníka TI „prostě překročil určitou etickou hranici“. V čem ji překročil? Jakou etickou hranici? Kdo ji definoval? Jsou to jistě otázky případné, aby se kdokoli další mohl něčeho podobného vyvarovat. Podezření ze spáchání trestného činu se člověk může v trestním řízení zbavit. Neurčitého překročení nejasné etické hranice se však nezbaví, nebude-li jasné, v čem spočívá. Takové podezření může zůstat navždy. A může člověka reálně poškozovat, bude-li se o něm tradovat, protože proti něčemu takovému prostě není obrana.
Bez odpovědi
Máme tedy reálný a stálý problém přechodu lidí z privátu do exekutivy a jejich následných odchodů, protože to je v demokracii normální. Proto pokračujeme v úporném tázání s úmyslem přispět k transparentnosti těchto procesů. Zajímá nás metodika, která by naznačila občanům přecházejícím z privátní oblasti do veřejné správy, jak to učinit transparentně a přesvědčivě. Domníváme se, že vypracování návrhu takové metodiky by bylo velkým přínosem TI. Veřejnost by totiž získala dobré vodítko, aby mohla objektivněji sledovat a poměřovat, kdo z bývalých podnikatelů či politiků a do jaké míry učinil doporučované kroky, aby na něm nezůstávalo – například i lidmi z TI vyslovované – mlhavé podezření ze střetu zájmů či zvyšování korupčního prostředí.
Zajímali jsme se tedy o to, zda by k rozptýlení podezření o možném střetu podnikatelských a osobních zájmů s novým angažmá postačovalo, pokud by dotyčný svěřil výkon svých majetkových práv právníkovi, kterého by současně pověřil řádným ukončením svých podnikatelských aktivit. Tyto záležitosti – na rozdíl od jmenování do exekutivní funkce – nelze totiž vyřídit za jeden den. A znovu jsme žádali o specifikaci onoho překročení etické hranice. Beránek z TI v dalším e-mailu slíbil, že se polepší a napíše víc, s více argumenty. Nenapsal nic.
Vznikne studie?
Obrátili jsme se proto se stejným problémem na ředitele TI Davida Ondráčku. Ocitovali jsme článek III/1 statutu TI: „Posláním společnosti je zjišťovat míru korupce v České republice a aktivně prosazovat opatření, která povedou k omezování výskytu korupce ve veřejném i soukromém sektoru.“ Požádali jsme ho proto o odpověď, jaká opatření TI prosazuje v oblasti transparentního přechodu občanů z privátní sféry do veřejné správy a opačným směrem.
Ředitel Ondráčka nejprve vysvětlil, že vyjádření zaměstnance TI Beránka neodrážela jednotná a oficiální stanoviska organizace. „Jednotlivá vyjádření pracovníků TI,“ napsal Ondráčka, „odrážejí jejich odbornou erudici, ale i osobní přesvědčení. Nemají však význam tiskové zprávy. Proto nepovažuji za nutné je jménem organizace nějak vysvětlovat nebo zdůvodňovat. Tím ovšem neříkám, že se s názorem kolegy Beránka neztotožňuji.“
Dle ředitele Ondráčky TI žádnou studii k povaze státní služby zpracovanou v této chvíli nemá. „Vaše volání po potřebě takové studie beru jako podnět a budeme se snažit jej zařadit do našich plánů. Uvidíme, zda nějaký donor bude ochotný podobnou studii financovat. Vzhledem k vašemu zájmu o naplňování našeho statutu budete chtít jít příkladem a poskytnete nám na uvedenou či obdobnou činnost příspěvek,“ napsal ředitel Ondráčka poněkud kostrbatě. Načež uvedl, kde se dozvědět způsob, jak podpořit TI, zajímá-li nás odpověď na naši otázku.
Protože Transparency International nemá vypracovanou žádnou studii na dotazované klíčové téma, a vzhledem k tomu, že až na náš podnět ji hodlá zařadit do svého plánu, bylo by logické, kdyby za autora tohoto námětu TI pro příště důsledně uváděla skutečného autora nápadu. Na komickou doušku ředitele Ondráčky o poskytnutí příspěvku lze namítnout, že naopak TI cosi dluží autorovi podnětu. Navíc žádat od privátní osoby příspěvek na aktivitu, která by měla být pro instituci, jako je TI, doslova páteřní a na níž zřejmě práci dosud nezahájila, je – velmi diplomaticky řečeno – hodně smělé. A současně skličující. V této oblasti se Transparency International opravdu nemá zrovna čím chlubit.