Překvapilo by vás, jaké vážnosti se těší úřady, soudy i policie v Rakousku. Vychází to ještě z tradice Rakousko-Uherského mocnářství.
Přestože vycházíme ze stejných historických kořenů, je to u nás jinak. Důvod je nasnadě: naše domovina absolvovala 40 let komunismu, kdy byly úřady i policie jen nástrojem státní šikany. Odtud tendence lidí pohlížet na ně často se směsicí znechucení a výsměchu.
Myslím, že změnit tenhle pohled, to ještě zůstává výzvou. Je sice na samotných úřadech, aby přesvědčily, že slouží, nikoliv obtěžují. Ale zároveň i na lidech, kteří tvoří obecnou společenskou atmosféru – politicích, umělcích i nás novinářích – aby práci úředníků nebo policistů svévolně nezpochybňovali.
V této souvislosti mě přivedl do rozpaků nový film o nájemném vrahu Kajínkovi, který se stal v kinech rázem kasovním trhákem. Což o to – kdyby to byl fiktivní detektivní thriller, jako divák bych mu zatleskal. Je působivý a jako laik se domnívám, že má své filmařské kvality. Možná je i dobrou ilustrací mafiánského kapitalismu ranných porevolučních let.
Přesto mi ale nepřijde v pořádku, pokud v něm filmaři prostě řeknou, že právoplatně odsouzený člověk je nevinný a hotovo. A skrze atraktivní podívanou o tom přesvědčí celý národ. Samozřejmě, je to vděčné téma a komerční tahák. Využít známé Kajínkovo jméno a již zažitý romantický mýtus o drsňáckém hrdinovi z podsvětí.
Třeba je Kajínek opravdu nevinný. Ale to by neměl tvrdit filmový tvůrce. Tím spíš ne u tak živé kauzy. Upozornění, že film je fabulací a nemusí odpovídat realitě, je pak už jen alibismem autorů. Národ má díky nim každopádně jasno. Na Mírově sedí nevinný mučedník obklopený všestranně prohnilým státním aparátem. A pak těm zatraceným úřadům věřte…